Když Stephen Covey, americký odborník na rozvoj osobnosti, vedení lidí a motivaci, napsal roku 1989 knihu 7 návyků skutečně efektivních lidí, způsobil tím na poli seberozvojové literatury malou revoluci. Knihy se od té doby prodalo více než 20 milionů výtisků ve 40 světových jazycích a časopis Time ji zařadil mezi 25 nejvlivnějších knih o managementu.

pokora, spolehlivost, upřímnost, poctivost, odvaha, laskavost

Jak začít s marketingem? Kde se naučíte základy, bez kterých dobrou strategii nebo kampaň nikdy nevymyslíte?

Není čas na novou hymnu?

Je to proto, že jsem byla v dětství obézní a spolužáci mi to pravidelně a rádi dávali sežrat? Proto, že jsem se celé dospívání srovnávala s bráchou, kterému jsem se v očích táty nikdy nemohla (a stále nemůžu) vyrovnat? Proto, že mám na hlavě o půlku vlasů míň než před dvěma lety?

„Až vám ty internety jednou vypnou, všichni umřete.“ říkává mi táta vždy, když se řeč stočí k tomu, co dělám. Neopovrhuje tím jenom mnou nebo marketingem, ale každým, kdo k práci nepotřebuje kladivo a kombinačky. Lidmi, co si dovolují brát peníze za to, že jen sedí u počítače. A nic pořádného neumí. Dialog (respektive monolog) pak zpravidla směřuje k vizi totálního…

Je neděle. Osm hodin ráno. Prší. Sedím v přízemí Grand Hôtel de Paris, piju už druhý šálek kávy a snažím se naslouchat sama sobě. Zodpovědět otázky, před kterými poslední měsíce utíkám. Najít odpovědi, cestu, pochopení.

Občas si říkám, jak sladké by bylo nevědět. 

Tak je to zase tady. Nový rok. Čas plánování. Snů. Předsevzetí. A taky reflexe. Rozjímání nad tím, co se nám v uplynulém roce (ne)povedlo. Co nového jsme se naučili. Kam jsme se posunuli. Co všechno jsme zažili.

Když se mě pár týdnů zpátky jedna slečna na Instagramu zeptala, z čeho mám největší strach, uvědomila jsem si, jak moc se bojím samoty. Té, kterou si nevyberu. Bojím se, že může někdy nastat chvíle, kdy se nebudu mít na koho obrátit. Komu si postěžovat. S kým sdílet radost. Že zůstanu úplně sama. A i když zatím (díkybohu) nic nenasvědčuje skutečnosti, že tenhle pocit…

Co nejhoršího se může stát, když řeknu nahlas svůj názor? Když nestihnu nakoupit všechny vánoční dárky? Když vyletím od státnic? Když se ze dne na den odstěhuju do Paříže? Když někoho poprosím o pomoc? Když investuju všechny našetřené peníze do realizace snu, který možná nevyjde? Když nezvládnu důležitou schůzku? Když odevzdám práci, která není dokonalá?

Žiju ve světě, ve kterém mají všichni počítač, připojení k internetu a denně sjíždí feedy sociálních sítí. Kde si každý už dávno nechal píchnout tečku, hrdě to vystavil na Instagram a teď se pohorušuje nad všemi, kteří jeho nadšení z vakcíny nesdílí. Kde skoro všichni studují vysokou, do pětadvaceti se vdávají a vzápětí rodí první děti. Kde každý ví, co…

„Veroniko, co bys poradila lidem, kteří chtějí dělat v marketingu?“

24 hodin, 1440 minut, 86 400 vteřin. Přesně tolik času máme, abychom prožili jeden den. Schválně píšu máme, ačkoliv oblíbená fráze nemám čas, kterou někdy v životě použil každý z nás, tvrdí opak. Času totiž skutečně máme všichni stejně. A jen na nás, jak s ním naložíme.

Já vím, já vím. Jsem zdravá. Mám střechu nad hlavou. Mám co jíst. A jo, děti v Africe jsou fakt chudáci.

Mám dvojče. Bráchu. A tátu, který rozdílům mezi mužským a ženským pohlavím nepřikládá moc velkou váhu. Není proto divu, že se mi – minimálně z jeho strany – dostalo výchovy mladého muže. Od neškodného oslovování kluci, kterým mě a bráchu volal ke stolu, po neustálé srovnávání našich výkonů. Pohlaví a s ním spojené odlišnosti nehrály roli. Ideál byl jen jeden.…

Jsem dítě generace Z. Dětství jsem sice ještě stihla prožít bez sociálních sítí a každodenního sjíždění Tik Toku, ale i tak se řadím k lidem, kteří na internetu vyrostli. Je pro mě přirozené googlovat vše, co nevím, nakupovat online, používat QR kódy nebo sdílet na Instagramu, co jsem měla ráno k snídani. A taky se stejně jako většina mých vrstevníků pravidelně…

sdílím, tedy jsem

„Máte-li určitou představu o tom, jaké by mělo být vaše tělo, budete nešťastní. Tělo je takové, jaké má být. Je to vaše tělo, je to tělo, které vám dal Bůh. Využívejte ho, mějte z něj radost!“ pravil jednou duchovní myslitel Osho a pokračoval: „Neexistuje kritérium určující, kdo je a kdo není krásný. (…) Pokud nepřijmete sami sebe, vytváříte situaci, v níž vás…

O tom, že mají sociální sítě negativní vliv na naše duševní zdraví, bylo napsáno už dost. Házet na ně ale veškerou vinu za to, jak se cítíme, podle mě není fér. Jaký si to uděláš, takový to máš. Obsah, který na nich vidíme, odráží to, co nás zajímá. Algoritmy mají za úkol udržet nás v síti co nejdéle, servírovat nám obsah, se…

Máte pocit, že se na vás všechno valí, nestíháte žít a potřebovali byste alespoň týden k dobru, abyste zvládli odbavit všechny úkoly, které na vás křičí z to-do listu? Málo spíte, stresujete se a pořád přemýšlíte nad tím, jak je možné, že jste za celý den zase nic neudělali?

Když jsem se na podzim rozhodla vyzkoušet psychoterapii, setkala jsem se s celou řadou názorů. Někteří na mě koukali s pochopením, další nechápavě odvraceli zrak a jiní vůbec nerozuměli tomu, že jsem schopná o tom mluvit veřejně. A že se za to nestydím. Proč bychom měli přestat předstírat, že se nás otázka psychického zdraví netýká, a jak a kde najít…

Rok 2020 byl pro většinu z nás zlomový. Nikdy předtím jsme tak intenzivně nepociťovali neuvěřitelnou křehkost všeho, co jsme do té doby považovali za samozřejmost. Naše životy začala určovat omezení, která mají bránit šíření nákazy, a všechno, co bylo neměnné a téměř jisté, se zlomilo. Pro mě osobně byl dva dvacet velkou zkouškou. A co všechno mě během něj potkalo, jsem vám shrnula…

Už je to víc než měsíc, co jsem vám psala článek o tom, že chodit na psychoterapii není ostuda ani selhání, a abych vám dodala odvahu do toho jít taky, rozhodla jsem se, že s vámi budu svojí cestu sdílet. Možná toho budu časem litovat. Možná vám toho o sobě prozradím víc, než bych měla. Ale jestli se najde jeden…

Máte občas pocit, že nejste tak dobří, jak si o vás myslí okolí? Připadáte si někdy jako podvodníci, kteří si úspěch nezaslouží? Bojíte se toho, že budete jednou odhaleni a všichni přijdou na to, že ve skutečnosti za nic nestojíte?

Internet, čas a odhlodlání. Nic víc v dnešní době nepotřebujeme k tomu, abychom se naučili všechno, co se naučit chceme. Vzdělání nebylo nikdy dosažitelnější a byla by velká škoda tuhle příležitost promarnit. Kde najdete kurzy a inspirativní přednášky, které vám pomůžou posunout se zase o kus dál?

Je devět hodin ráno a já zabalená v kožichu sedím ve Františkánské zahradě, v ruce svírám kelímek s filtrovanou kávou z Myšáka, na klíně mám počítač a prožívám zvláštní déjà vu. Konečně jsme si připustili, že jarní pandemie nikam nezmizela, a už zase žijeme v novém normálu. V době, kdy je téměř všechno zavřené, komunikace se přesunula do virtuálna a…

Ještě začátkem října jsem si malovala, jak konečně začnu zase víc cestovat, chodit na všemožné workshopy, vysedávat po kavárnách a pracovat na svých snech, a takřka ze dne na den se mi všechny plány (už podruhé v tomto roce) sesypaly jako domeček z karet. Kavárny jsou zavřený, kurzy francouzštiny i focení mi zrušili a nikdo z nás neví, co bude…

Je to za mnou. Splnila jsem očekávání systému a mám papír. Titul. Zadní vrátka pro případ, že můj podnikatelský sen jednou nevyjde.

Nikdy jsem nerozuměla těm, kteří tvrdili, že Instagram a sociální sítě způsobují v lidech frustraci. Že vyretušovaná pleť, zeštíhlené nohy nebo snídaně v tom nejluxusnějším pražském hotelu může v někom vyvolávat pocit méněcennosti. Sociální sítě beru jako špičku ledovce, záznam těch nejhezčích momentů v našem životě, a uvědomuju si, že to, co na mě vyskakuje ve feedu, není celá realita.…

Nevěřila bych, že se mi to někdy stane, ale už několik dlouhých týdnů stojím na rozcestí a nevím, kudy se vydat dál. Bojuju, prohrávám, vzdávám se. Už celých pět let se vám tu snažím ukazovat, že nic není zadarmo a že pro to, abychom žili život, jaký si přejeme, musíme nejdřív vstát z gauče a začít něco dělat. Jenže se…

Kdybych měla říct jednu jedinou věc, za kterou jsem práci v marketingu vděčná, byla by to nutnost neustále vystupovat ze svý sociální bubliny. Vymýšlet kampaň pro kavárnu nebo módní brand, jejichž cílovky jsem součástí, je hračka. Vím, co od značky chci, co vyřeší můj problém a proč se budu ráda vracet. Všechno hodím na papír, nakreslím si pár myšlenkových map, pár…

Možná mě nebudete mít rádi, ale na úvod vám musím říct jednu krutou pravdu. Nikdo z nás není dokonalý. Ani vy, ani já, ani Ryan Gosling. Teda alespoň co se inteligence týče. Každý z nás dělá chyby a často jsme s naprostou jistotou přesvědčeni o věcech, které nejsou pravda. Jsme dost možná hloupější, než by se nám samotným líbilo, a…

My lidé jsme zvláštní tvorové. Respektive my, kdo si můžeme legálně kupovat alkohol a cigarety. Neustále toužíme po něčem, co nemáme. Přejeme si být šťastní, prožívat chvíle radosti a sounáležitosti, ale místo toho, abychom se radovali z toho, co máme, chceme stále víc a víc.  Malé děti to mají nastavené jinak. Vstupují do pro ně zcela nového světa a radují…

Trvalo to sice víc než měsíc, ale konečně cítím, že mám zase pevnou půdu pod nohama. Jak už jsem vám tu několikrát zmiňovala, koronakrize mě zasáhla plnou palbou a to hned na několika úrovních. Úzkosti z izolace, strach z toho, jak se bude celá situace vyvíjet dál, znatelný snížení příjmu a komplikace s bydlením – to všechno se na mě…

Vím, že toho o koronaviru bylo řečeno už dost, ale nedá mi to, abych se s vámi nepodělila o to, jak stuaci, které v posledních týdnech čelíme, vidím já. Takřka od začátku vypuknutí celé pandemie čtu jeden článek za druhým, sleduju veřejnoprávní média a rozhovory na DVTV, poslouchám podcasty s odborníky i podnikateli, kteří teď bojují o přežití, a začínám…

Je neděle ráno a já právě sedím na zahradě naší chalupy, piju kafe a užívám si ranní sluníčko, který mi svítí do obličeje. Od vyhlášení karantény je to vůbec poprvé, co jsem opustila vězení, kterým se pro mě byt v Praze stal, a řeknu vám, že už jsem chvíle v přírodě, kde, zdá se, je svět ještě v rovnováze, potřebovala…

Co si budem povídat. Současná situace je fakt na hovno. Omlouvám se za to slovo, ale nedovedu si představit vhodnější příležitost, kdy ho na blogu použít, než právě teď. Šíření koronaviru a s ním spojená vládní nařízení, kvůli kterým se život ze dne na den zastavil, se možná můžou jevit jako introvertův sen, nicméně pro mě, člověka společenského, je to…

Jak najít skutečnou lásku? Po jakých potravinách zaručeně zhubneme? Kolik trapasů má v uplynulém roce na svědomí Trump nebo Zeman? Kdo se s kým porval na včerejší party? A jaká tragédie se stala dnes ráno v Horní Dolní? Žijeme v době informačního přehlcení. Díky internetu a sociálním sítím ve vteřině víme, co snídá naše kamarádka žijící v Americe, kolik nových…

Známe to všichni. Na zastávce, v práci, u kadeřnice, na vánočním večírku – tam všude na nás číhá nemilosrdná volba mezi trapnýcm tichem a „nenuceným“ small talkem. Slovo nenucený dávám schválně do uvozovek, protože plkat o ničem a působit při tom přirozeně a uvolněně, je někdy vážně oříšek. Jak tohle konverzační utrpení změnit na zajímavou diskuzi a navždy se zbavit…

Všichni po něm toužíme. Sníme o tom, že jednou budeme úspěšní. Srovnáváme se. Chceme být úspěšnější než náš bývalý přítel nebo ta krásná holka z Instagramu. Co je to úspěch, dá se vůbec nějak definovat a jak ho můžeme dosáhnout? 

Je neděle, krátce před desátou dopoledne a já právě sedím v brněnském Skøgu, piju černý kafe a užívám si ten všudypřítomný sváteční klid. Dneska je to za poslední měsíc poprvé, co mě z postele nevyhnal budík, ale ranní sluníčko, a řeknu vám, že je to fakt skvělý pocit. Pokud mě sledujete na Instagramu, víte, že od začátku školy zase dost plavu…

Ahoj, jmenuji se Veronika Tázlerová a jsem prekrastinátor. Čtete správně. Neudělala jsem nechtěný překlep a písmeno e je přesně tam, kde má být. Jaké je to žít s vrtulí u zadku a co závidím prokrastinátorům?

Dneska bych se s vámi chtěla podělit o jednu zásadní věc, která mi poslední dobou vrtala hlavou. Nevím, jak začít ani jestli se mi podaří předat vám to, co chci, ale v následujících řádcích udělám všechno pro to, aby se mi to povedlo.

Trpíme úzkostí, depresemi, nízkým sebevědomím, nespavostí a ztrátou pozornosti. Husákovy děti o nás někdy rozhlašují, že jsme hloupí, nic neumíme a nevíme, co je to opravdová práce. Svět bez internetu je pro nás jen mlhavou vzpomínkou z dětství a častěji než na kokainu jsme závislí na sociálních sítích. Jsme internetová generace a vyrostli jsme s mobilem v ruce. Bez technologií…

Je to sotva pár dní, co mi začala škola, a já už zase plavu. Už zase se snažím sedět na několika židlích najednou. A čím dál tím víc si uvědomuji, že to není (nejen kvůli velikosti mého zadku) dost dobře možné. Chci dál psát, fotit, nahrávat podcasty, tvořit. Chci psát texty pro klienty, přednášet a vídat své články v časopisech…

Právě sedím na terase našeho hostelu na Mallorce, usrkávám hořké espresso a přemýšlím, jak mám tu vlnu štěstí, na které se vezu už týden, vtěsnat do pár řádků. Je tomu už týden, co po internetu koluje hodinové povídání o mém životě. Týden od toho, kdy mi Valentýna umožnila vypovídat se a prozradit o sobě věci, které jsem ještě nikdy nikde…

Když jsem včera večer dělala rozhovor pro jeden magazín, mezi všem těmi stále se opakujícími otázkami, na které dokážu odpovědět snad už i ze spaní, přišla řeč na čtení. Respektive na to, zda někdy čtu knihy opakovaně. A samotnou mě překvapilo, jak rychle ze mě vypadlo, že ne. Nikdy. Není to ale proto, že bych nechtěla číst mezi řádky a ocenit…

Je brzké pondělní ráno a já jsem právě na zahrádce kavárny Pražírna, kde je v tuhle ranní hodinu božský klid. Sedím tady u malého dřevěného stolku, v ruce svírám hrnek s kafem a konečně mi dochází, že je léto. A i když už to brzy budou skoro dva měsíce, co jsem zvládla poslední zkoušku a začaly mi vytoužené „prázdniny“, celý červenec…

Je osm hodin ráno a já právě sedím na terase kavárny SmetanaQ, popíjím ledový kafe a náramně si tenhle okamžik užívám. Miluju chvíle, kdy mám v diáři naplánované psaní článku, popadnu počítač a zapadnu do některé z pražských kaváren. Miluju ten nenápadný ruch, který mě při psaní obklopuje. Miluju být sama mezi lidmi. Když jsem před pár dny s Weef…

Sníte o tom, že budete mít vlastní domek se zahrádkou, tisíce followers na Instagramu nebo mluvit plynně francouzsky? Že bude moct pracovat z domova, v houpací síti na balijských plážích nebo že z vás budou úspěšní podnikatelé?

Máte pocit, že nic nestíháte a z diáře na vás křičí nekonečný to-do list? Cestou domů s hrůzou vzpomínáte, co všechno jste zapomněli zařídit, komu jste nezavolali, i když jste měli, a kolik věcí ještě musíte udělat? Vyzkoušejte pravidlo pěti minut a já dám ruku do ohně za to, že vám změní život.

Nebudem si nic nalhávat. Občas se najdou dny, které stojí za starou bačkoru. Čas plyne, úkoly mizí a když se po dlouhých hodinách strávených ve škole nebo nad počítačem doplazím domů, vyndám pračku, umyju nádobí a ukuchtím cosi, co by se dalo nazvat večeří, je noc. A pak jsou tu ty hezčí chvíle. Čas s přáteli, kafe na zahrádce zalité…

Když jsem se před pár dny procházela s kamarádkou noční Prahou, někde mezi Karlovkama a Tančícím domem přišla řeč na vztahy. Nemluvily jsme ale jen o lásce a partnerech, ale o vztazích obecně. O těch přátelských, pracovních i rodinných. A shodly jse se na tom, že ať už jsme každý den v interakci s kýmkoliv, musí to být ty správný lidi.…

Mám takové tušení, že dnešním tématem trochu šlápnu do vosího hnízda. Možná se mnou nebudete souhlasit, možná mi v komentářích dáte nový pohled na věc. Ať už bude mít tento článek ale jakékoliv ohlasy, budu za ně ráda. Dnes si s vámi chci povídat o školství. Převážně tedy o tom, co jsem se ve škole nenaučila. Abyste mě správně chápali,…

Zkusili jste se někdy zamyslet nad tím, jaké role ve svém životě hrajete? Kolik jich vystřídáte za rok? Za měsíc? Za den?

Je sedm třicet ráno. Venku je tma, mrzne a já popíjím kávu v kavárničce nedaleko mého bytu. Koukám skrz zamlžené okno a přemýšlím, jak dnešní téma pojmout. Pořád mu totiž tak úplně nerozumím. Nechápu, proč má někdo potřebu ponižovat a urážet druhé. Jak už jste asi z názvu pochopili, dnes to hude o hejtech. O nenávisti. O jedu, který se…

Už jsem se zase dostala do bodu, kterému se snažím vyhýbat, jak jen to jde. Zapomínám žít. Dny plynou, odškrtávám si jeden úkol za druhým a radost nikde. A není to proto, že bych se snad nudila a neměla co dělat. Právě naopak. Před Vánoci se s blogerskými eventy doslova roztrhl pytel, potkávám se se spoustou skvělých lidí, vydala jsem…

Když jsem se včera večer vracela z jógy, usmál se na mě na ulici jeden z našich romských spoluobčanů a řekl mi, že jsem moc hezká. Nic víc. Jen mi složil kompliment a pokračoval dál. A co vám budu povídat, vzhledem k tomu, že jsem v ten moment měla vlasy stažené do ledabylého drdolu, na nohou fialové sportovní legíny v…

Tak jo, už zase plavu. Včera jsem se zase na pár chvil dostala do stavu, kdy jsem měla chuť utéct někam hodně daleko, smazat všechny sociální sítě a zahodit vše, na čem poslední roky pracuji. Kromě knížky, se kterou je ještě pořád spousta práce a zařizování, blogerských kampaní, které obnášejí nespočet hodin vymýšlení, focení, editování, posílání výstupů ke schválení (a…

Před nějakou dobou se mě kamarád zeptal, kdy jsem si naposledy opravdu odpočinula. A upřímně mě překvapilo, že jsem na tak jednoduchou otázku musela hledat odpověď několik dlouhých vteřin. Sama jsem nad tím do té doby vůbec nepřemýšlela a jediné, co ze mě tehdy vypadlo, bylo, že by mě ten život jinak nebavil. Což je pravda. Ale vzhledem k tomu, že…

Je ráno, podzimní sluníčko mi svítí do oken a v ruce svírám dnes už druhý šálek kávy. Na sobě mám vytahaný svetr, který jsem objevila na chalupě, a víčka se mi ještě pořád zavírají únavou. A jakkoliv moc bych vám tu dnes chtěla sepsat článek plný radosti a nadšení z toho, že se mi před pár dny podařilo zrealizovat projekt,…

Co vám budu povídat, poslední dobou toho mám fakt hodně. Piju jedno kafe za druhým, několik hodin denně koukám do počítače, v tramvaji vyřizuji maily a upravuji fotky, neustále přemýšlím o všem, co jsem neudělala, nebo co bych ještě mohla udělat, a občas mám pocit, že mi z toho všeho musí zákonitě bouchnout hlava. Ale nemyslete si, že si vám…