Jsou to jenom vlasy?

Nikdy by mě nenapadlo, jak moc můj život ovlivní tak samozřejmá věc, jako jsou vlasy. Koruna krásy, jak praví moje oblíbené rčení. Samozřejmost, které si začneme vážit, až když už je příliš pozdě…

Jak jsem se blondýnou stala

Kdybyste mě potkali dva roky zpátky, řekla bych vám, že si nedokážu představit mít na hlavě něco jiného než blond. Se světlými melíry jsem začala experimentovat ještě před osmnáctými narozeninami a nálepka blondýny, kterou jsem si nesla takřka celý svůj dospělý život, mě bavila. Vůbec jsem nepřemýšlela nad tím, jaká rizika se se zesvětlováním pojí. Jaká zátěž odbarvování pro moje jemné vlasy je. Co za chemické procesy ve vlasech probíhá a jak moc každý měsíc trpí. Byla jsem v péči kadeřníka, kterému jsem plně důvěřovala. Věřila jsem, že ví, co dělá. Že je to odborník, který by mi včas řekl, že je něco v nepořádku.

Po pár letech v jeho péči jsem si začala všímat že se mi kvalita vlasů dost zhoršuje. Ulamovaly se, nedorůstaly… ale všechny pochybnosti, které jsem se muži, který se mi několik let staral o vlasy, odvážila říct, sebevědomě vyvracel. To, že se mi vlasy krepatí, je prý normální. Že se mi, cituji: „s věkem změnila struktura vlasů.“ A já (kráva) jsem mu věřila.

Pohled do zrcadla bolel čím dál tím víc

Jak asi tušíte, normální to nebylo. Vlasy s každým dalším měsícem vypadaly hůř a hůř, a když mi to nenápadně začalo naznačovat i okolí, rozhodla jsem se vyhledat někoho jiného. Jenže bylo už příliš pozdě.

Psal se červen 2020 a vlasy tou dobou byly už tak zničené a upálené, že se mi začaly ulamovat ve velkém. Tvořily se na nich zuby, řídly a u temena hlavy mi zbylo jen pár krátkých chlupů. Ztratila jsem poslední zbytky sebevědomí a při pohledu do zrcadla se mi chtělo brečet. Styděla jsem se vycházet bez čepice a můj osobní i pracovní život začala najednou definovat tak samozřejmá věc, jako jsou vlasy. Koruna krásy, jak praví moje velmi oblíbené rčení.

Snažila jsem se vymyslet fakt jakékoliv řešení, které by mi pomohlo cítit se líp – od barevných sprejů, přes příčesky a tupé – ale všechno vypadalo otřesně. Utratila jsem nesmyslné peníze za věci a produkty, které mi k sebevědomí nijak nepomohly, abych se po několika měsících trápení smířila se skutečností, že v případě vlasů žádná zkratka neexistuje. Že jediná cesta, jak mít zpátky (zdravé) vlasy je kvalitní péče a čas, který se nepočítá na týdny, ale roky. 

Rok na cestě za zdravými vlasy

A tehdy, v říjnu 2020, mi nebe seslalo Barunku, zakladatelku kadeřnictví Spell, která mi nabídla pomoc. Při první návštěvě mi ostříhala většinu tehdy ještě blond vlasů a naordinovala péči, kterou jsem od té doby používala. Každé dva měsíce mi pak vlasy zastřihávala, čistila a postupně ztmavovala (což je u odbarvovaných a takhle zničených vlasů běh na hodně dlouhou trať).

Produkty, které mi Barunka doporučila, zahrnovaly šampón, kondicionér a masku z řady Wella Repair, krém pro roztřepené konečky Perfect Ends, ochranu před teplem EIMI – Thermal Image, olejíček LuxeOil a svatý grál, sérum Alpha Energy.

K tomu jsem začala brát doplňky stravy na podporu růstu vlasů, nechala jsem se vyšetřit na trichologii i endokrinologii, abych měla jistotu, že příčina řídkých vlasů a nevzhledných lysin není jinde, a několik měsíců během jara a léta 2021 jsem si do hlavy nechala píchat jehly na vlasové mezoterapii (ano, bolí to přesně tak, jak děsivě to zní), která se bohužel s moc velkým úspěchem nesetkala.

Fungování v reálném světě jsem celý rok řešila čepicí, kterou jsem před lidmi nikdy nesundávala (ještěže je k ženám etiketa nošení pokrývek hlavy tak vstřícná), a abych dokázala dál působit v tom virtuálním, koupila jsem si paruku. Paruku, za kterou jsem dala se slzami v očích vyšší desítky tisíc. Paruku, kterou jsem se sice naučila stylizovat na fotky, ale pro běžné fungování byla naprosto nepoužitelná…

Podzim 2021

V září 2021 jsem byla u Barunky naposledy. Za rok, během kterého se o mě starala, se jí totiž podařil malý zázrak – moje vlasy jsou zdravé. Není jich moc, jsou stále jemné a krátké, ale rostou. Barva už se mi po dvou umytích nevymívá do zeleno-zrzavé a dorostly do délky, se kterou jsem konečně mohla zajít na prodloužení, díky kterému se zase cítím jako žena. Nemám hřívu jako lev a moje cesta ještě zdaleka není u konce, ale pevně věřím, že to nejhorší období mám už za sebou. Po víc než roce mám totiž zase motivaci se ráno upravit, nalíčit a řeknu vám, že už jsem pomalu zapomněla, jak skvělý pocit to je.

Jsou to jenom vlasy?

Jestli si teď říkáte, že jsou to jenom vlasy, věřte mi, že dva roky zpátky bych si myslela to samé. Do té doby, než se mi stalo, co se mi stalo, by mě nikdy nenapadlo, jak moc ovlivňují náš vzhled i sebevědomí. Kolik dní kvůli nim probrečím a kolik společenských událostí odmítnu jen proto, že se budu stydět za to, jak vypadám.

A proto vás všechny prosím, nenechte to zajít tak daleko jak já. Zjistěte si dostatek informací o tom, co s vlasy děje, když je kadeřník barví nebo zesvětluje, používejte kvalitní vlasovou kosmetiku, neničte je (byť nevědomky) nešetrným zacházením a vyživujte je zvenku i zevnitř. Barunka (i když by jistě ráda) nemůže zachránit všechny hlavy světa a těch pár tisíc, které teď možná ušetříte na nekvalitních produktech a domácím barvení, se vám v budoucnu několikanásobně vrátí. Ať už na účtech záchranu vlasů, tak na těch za psychoterapii…