V pasti perfekcionismu

Už je to víc než měsíc, co jsem vám psala článek o tom, že chodit na psychoterapii není ostuda ani selhání, a abych vám dodala odvahu do toho jít taky, rozhodla jsem se, že s vámi budu svojí cestu sdílet. Možná toho budu časem litovat. Možná vám toho o sobě prozradím víc, než bych měla. Ale jestli se najde jeden jediný člověk, kterému tyhle řádky pomůžou cítit se lépe, má to smysl.

Takže vám tu dnes veřejně přiznávám, že jsem ve svých třiadvaceti letech vyhledala pomoc psychoterapeuta. Za peníze, které jsem plánovala investovat do vybavení bytu, jsem si koupila několik sezení na Hedepy, se kterými mám teď to štěstí spolupracovat, a v následujících měsících udělám všechno pro to, abych se zbavila přehnaného perfekcionismu. Vlastnosti, kterou jsem dřív považovala za výhodu. A která se za poslední rok pomalu, ale jistě proměnila v prokletí.

V pasti perfekcionismu

Co se vám vybaví, když se řekne perfekcionismus? Honba za kariérou? Výhoda na pracovním pohovoru? Zaslepenost vlastním úspěchem? Produktivně strávený čas? Workoholismus? Těsně vedle. Perfekcionismus není to samé co kariérismus, jak se spousta lidí mylně domnívá. Perfekcionisté nejsou bezohlední sobci, kterým jde jen o budování kariéry. Nesoupeří s ostatními, nýbrž sami se sebou.

V psychologii existují tři druhy perfekcionistů – perfekcionisté, kteří svá tvrdá očekávání směřují sami na sebe, perfekcionisté mající nereálné standardy pro ostatní a společenští perfekcionisté, kteří mají pocit, že musí splnit přehnaná očekávání svého okolí.

Já dost pravděpodobně patřím mezi první jmenované. Nesoudím ostatní, nepotřebuji se nikomu zavděčit a slyšet slova chvály, ale pokud jde o můj vnitřní hlas, sebemenšího uznání jsem se od něj už pěkně dlouho nedočkala. Neustále bojuji s pocitem, že nejsem dost dobrá. Dost hezká. Že moje práce není tak kvalitní, jak by mohla být. Že můžu být lepší. A tak dřu. Každý den. Občas zapomínám žít. Ale výsledek, se kterým bych byla spokojená, se nikdy nedostaví.

„Není nic špatného na tom dělat věci co nejlíp. Jenže mezi zdravou snahou o vynikající výsledky a nezdravým úsilím o nedostižný ideál je velký rozdíl.“ – kniha Perfectionism​—What’s Bad About Being Too Good?

Co je na tom všem ale nejbláznivější, je skutěčnost, že názoru lidí, co mám kolem sebe, podle kterých je míra sebekritiky a nároků, co na sebe mám, daleko za hranou, pořád nemůžu uvěřit. Nemám pocit, že bych od sebe měla přehnaná očekávání. Jen zřejmě nemám talent. Nebo se málo snažím. A abych dosáhla toho, co chci, musím se snažit víc.

Důvod, proč jsem se rozhodla vyhledat odbornou pomoc, je ten, že už mi docházejí síly. Můj vnitřní kritik mě doslova paralyzoval. Každou fotku, kterou vyfotím, text, který odevzdávám klientům, bych nejradši ještě stokrát předělala. Trávím hodiny a hodiny tím, že pracuji na na věcech, které pak mažu. Život mi protéká mezi prsty, nad každým úkolem trávím třikrát víc času než ostatní a stejně nejsem nikdy spokojená. Jsou to krysí závody. Prekrastinace, která mi u státnic nahnala slzy do očí, mě ubíjí. Každý pohled do zrcadla bolí. A nebýt mých nejbližších, pozitivní zpětné vazby od klientů a vašich reakcí tady nebo na Instagramu, neodevzdám jedinou práci. Nepublikuji jedinou fotku. Stojím na místě.

Najít viníka není řešení

Na to, kde se ve mně tyhle pochybnosti vzaly, jsem zřejmě už přišla. Nadváha, která formovala celé moje dospívání, touha zavděčit se tátovi, tlak sociálních sítí i společnosti a v neposlední řadě fakt, že jsem přišla o vlasy, hrají svou roli. Ale najít příčinu není cesta k tomu cítit se lépe. Nikomu (snad kromě kadeřníka) nic nevyčítám. Jediný člověk který může za to, co prožívám, je ta zlá Veru v mojí hlavě, která mi pořád našeptává, jak marná a ošklivá jsem. A kterou musím jednou provždy umlčet.

Někdy stačí málo

A co že si od terapie slibuji? Možná vám to bude připadat jako malichernost, ale moje největší přání je naučit se věci nechat jen tak být. Spokojit se s průměrem. Mít se ráda taková, jaká jsem. Přijmout sebe sama a radovat se i z malých kroků, které udělám…

Závěrem snad jen to, že nechci, abyste z tohohle článku odnesli negativní emoce. Jen jsem vám chtěla ukázat, co se odehrává v hlavě holky, která s vámi už víc než pět let sdílí část svého života. Kromě článků, na které jste zvyklí, a tipů na kavárny, tu tak čas od času najdete i pár slov o tom, jak psychoterapie probíhá. Doufám, že vás moje cesta inspiruje, a kdybyste chtěli s čímkoliv pomoct, jsem tu pro vás v komentářích nebo v soukromých zprávách na mém Instagramu.

PS: Kdybyste věděli o někom, komu by tento článek mohl pomoct, budu moc ráda, když ho pošlete dál.