Je to za mnou. Splnila jsem očekávání systému a mám papír. Titul. Zadní vrátka pro případ, že můj podnikatelský sen jednou nevyjde.
Když jsem se nastupovala na Vysokou školu kreativní komunikace, vůbec jsem tehdy netušila, co mě čeká. O marketingu jsem věděla velký kulový (i když jsem si jako většina samozvaných social media manažerů myslela pravý opak) a na vysokou jsem šla spíš ze zvědavosti než s vidinou nějakých větších studijních úspěchů.
Pokud mě jen trochu znáte, už asi tušíte, že to bylo nakonec jedno z nejlepších rozhodnutí, co jsem kdy udělala. VŠKK mi ukázala zcela nový svět. Svět, kde marketing neznamená jen hezké fotky na Instagramu a nastavování PPC kampaní. Díky přednášejícím jsem objevila kouzlo behaviorální ekonomie a brand buildingu, přečetla jsem desítky knih, rozšířila si obzory v oborech jako je sociologie, psychologie, dějiny umění nebo management, dvakrát jsem vycestovala na letní marketingovou školu a jak je z mých článků zřejmé, marketing jsem si naprosto zamilovala.
A i když samozřejmě nebylo všechno vždycky sluníčkový a v kombinaci s prací jsem často padala na hubu, byly to hezký roky. Na přednášky jsem chodila ráda a nebýt zkoušek, které mě akorát stresovaly, chodila bych tam ještě radši. Ač je to možná pro většinu lidí mýho věku nepochopitelný, VŠKK jsem si nevybrala proto, abych měla titul z marketingu. Chtěla jsem se něco naučit. Poznat lidi z oboru a vzít si od nich to nejlepší. Nejsem typický student, který odpovídá škatulkám našeho školního systému. Nikdy jsem netrávila dny memorováním poznámek z přednášek, jména a čísla zpravidla zapomínám do pěti vteřin po přečtení a to, že se mi minulý rok podařilo dosáhnout na stipendium, je jen výsledek toho, že jsem marketingu naprosto propadla. Že denně čtu a poslouchám marketingová média, chodila jsem na všechny přednášky a dodržovala deadliny.
Když jsem tak na jaře úspěšně dokončila třeťák, dopsala poslední řádky bakalářky a nasdílela ji veřejně, aby pomohla lidem z oboru, moje vysokoškolská cesta tím pro mě skončila. Splnila jsem si všechno, co jsem chtěla, a státnice byly už jen nutné zlo. Milník, který jsem chtěla překročit jen kvůli očekávání rodiny a systému.
Původní plán byl, že se přes léto všechno naučím a v září to budu mít za sebou. Jenže jakmile jsem vyskočila z toho rychlíku, ve kterém jsem jela posledních několik let, tvrdě jsem narazila. Přišly psychický problémy, který mě doslova paralyzovaly a moje priority byly úplně jinde. Téměř tři měsíce jsem nebyla schopná tvořit, fotit, psát. Trávila jsem celý dny prací, kterou jsem vždycky nakonec smazala, a všechno, co jsem pět let budovala, se mi hroutilo před očima. Perfekcionismus a přehnaný tlak na sebe sama mě začal pomalu, ale jistě ničit.
Pochopila jsem, že takhle to dál nejde, a rozhodla jsem se zaměřit v první řadě na psychický zdraví. Práce, blog, Instagram a všechno s tím spojený pro mě byly vždycky na prvním místě a žít s vědomím, že šlo všechno do háje jenom kvůli tomu, že jsem na sebe měla přehnaně vysoký nároky, jsem nechtěla.
A tak jsem se místo na státnice začala učit, jak mít ráda sebe sama. Smířila jsem se s tím, že v září jen obhájím bakalářku a zkoušky si zopakuju v červnu. Očekávání okolí a povzbuzující poznámky, že to určitě dám, byly sice nepříjemný, ale já věděla, že další stres bych už nezvládla. Otázky jsem pro jistotu ani neotevřela, abych se nenervovala tím, kolik toho nevím, a všem jsem vysvětlovala, že charakteristiku období souvisejícího se vznikem Reklamního klubu československého a jeho určující roli ve vývoji československé reklamy první poloviny dvacátého století nebo sociologické teorie si z prstu fakt nevycucám.
Den státnic jsem tak jmenovala nejtrapnějším dnem mého života, protože očekávání, která ode mě všichni včetně komise měli, jsem neměla šanci splnit. Naspala jsem něco málo přes pět hodin (večer před tím jsem na rozptýlení zašla na křest diářů holek z A Cup of Style) a odevzdaně jsem si vylosovala čísla otázek.
Na potítku se ve mně ale něco zlomilo a když jsem si přečetla, co se po mně vlastně chce, rozhodla jsem se, že se nevzdám před bojem. S otázkou z oborové části jsem díky mojí zálibě v marketingu problém neměla, horší to bylo se společnou částí. Měla jsem uvést hlavní vývojové etapy marketingového managementu a na příkladech ukázat, jak se vyvíjela role a funkce marketingové komunikace v jednotlivých koncepcích. Ze sociologických otázek padla karta na rhizom jakožto nový přístup v sociální vědě.
No co vám budu povídat, prvních pár minut poté, co jsem si napsala poznámky k otázce z oboru, jsem jen koukala do prázdna. Vzpomínala jsem na všechno, co jsem kdy zaslechla na přednáškách, vyčetla v knihách a děkovala si za to, že jsem v prváku přelouskala tisícistránkového Kotlera.
V čas Č jsem s předstíraným sebevědomím nastoupila před komisi a začala s obhajobou. Pak následovala oborová část a když v souvislosti s managementem přišla řeč na prokrastinaci a prekrastinaci, z ničeho nic se mi navalily do očí slzy. Poznámka mého přednášejícího, abych si na prekrastinaci dávala pozor, že její kombinace s perfekcionismem může člověka zničit, mě naprosto odrovnala. Moje roky budovaná schopnost potlačovat emoce byla tatam a před očima se mi promítly události posledních týdnů včetně odchodu dědečka, který jsem si ještě nedovolila obrečet. Do teď nechápu, co se to se mnou stalo, a bylo vidět, že moje reakce uvedla do rozpaků všechny přítomné.
Bryskně jsem změnila téma a snažila jsem se na sobě nedat nic znát. Následovala několikaminutová improvizační show na téma rhizom a vývoj marketing managementu a bylo po všem. Na vyhlášení výsledků jsem se dozvěděla, že jsem bakalář, a mně se obrovsky ulevilo. Ne proto, že mám titul, ale že si konečně můžu dovolit zpomalit. Že se nebudu muset učit na druhý pokus státnic. Že už si budu (alespoň chvíli) jenom pracovat. Že se budu dál vzdělávat, ale bez stresu ze zkoušek. Bez tlaku společnosti, která přeceňuje význam těch několika písmen, co máme před jménem.
Ještě donedávna jsem si myslela, že prestiž vysoké školy je přímo úměrná počtu vyhozených lidí od státnic. Když jsem to ale probírala s pár lidmi v mém okolí, došlo mi, že tomu tak není. Vizitkou dobré školy není, kolik lidí od státnic vyletí, ale jestli na ně dokáže studenty připravit. A já myslím, že jsem toho zářným příkladem.
Bc. Veronika Tázlerová
Moc gratuluju! Co se statnic týče, měla jsem to úplně stejně, proste už jsem to chtěla mít za sebou a těšila jsem se na novou etapu bez stresu ze zkoušek. Hodně štěstí do “dalšího” života ! Každopádně bych to asi nebyla já, kdybych se hned po státnicích nezačala hnát do další stresující výzvy – naučit se mně naprosto neznámý jazyk, abych mohla žít blíže (čti s) člověku, se kterým chci trávit (aspoň prozatím) svůj život. Měj se krásně !
Autor
Ivet, já jsem stejná, ale nevidím to negativně. (Mírný!) stres je můj hnací motor a bez výzev by mě život asi tolik nebavil 🙂
Verčo, moc gratuluji ke stanicím a těším se na tvou další tvorbu ! ❤
Autor
Moc děkuju!
Pamatuji si na svoje státnice jako by to bylo včera. A ten tlak je opravdu obrovský. Nejen ze všech stran, ale spíše ze sebe sama. Asik ale největší boj jsem měla na střední škole při maturitě. To si myslím, že jsem měla i syndrom vyhoření a od té doby už se snažím nedělat vše na sto procent. A hrozně se mi ulevilo 🙂
Hodně štěstí do života a méně stresu a tlaku na sebe sama 🙂
Autor
Moc děkuju, Luci ❤
Děkuju, Veru, za tento upřímný článek a moc ti gratuluji k titulu. Vůbec se nedivím, že tě tak vzalo, co ti přednášející řekl, věřím, že ti může perfekcionismus a prekrastinace v životě dělat opravdu problémy. Už jednou jsem ti psala do komentáře o systému jménem Enneagram, který je za mě úplně skvělý, popisuje, proč jednáme, jak jednáme. Myslím, že se ti doteď promítá do života to, že jsi pro otce nikdy nebyla dost dobrá (horší než bratr) = máš pocit, že se musíš pořád snažit a být ve všem dobrá, proto ten perfekcionismus. Asi se na tobě odepsalo i to, že tě lidé nebrali, když jsi měla nadváhu, takže sis vytvořila schéma, že musíš být taková a taková, aby tě měli rádi. Lidi, co ti prekrastinaci závidí, si neuvědomují, že pro tebe to pozitivní vlastně moc není. Asi jsem ti neřekla nic nového, ale zkus si uvědomovat, co děláš pro to, aby tě někdo pochválil, a co pro sebe. Moc ti držím palce ve všem, každý s něčím bojujeme 🙂 Tento komentář ani nemusíš zveřejňovat, pochopím to. Strašně se mi líbí, jak si spoustu věcí uvědomuješ, třeba to, že schválně potlačuješ své emoce. Kéž bychom je ve společnosti mohli projevit, kdy se nám jenom zachce…
Autor
Andy, Enneargam jsem si na tvoje doporučení tehdy hned zkusila a všechno další, co popisuješ, si už nějakou dobu uvědomuju, jen je těžké to překonat…
Krásný článek! Gratuluju k titulu a k nastávající pohodovější a vysněné části života. Jak píšeš o svojí škole, mám z toho hroznou chuť a nával motivace k tomu, se taky začít aktivně účastnit přednášek a zajímat se o svůj obor i mimo školu. Pak si ale vzpomenu, co jsem se rozhodla studovat a už tolik nadšená nejsem. Nejspíš jsem se minula s mými zájmy a občas si prostě říkám, že už to doklepu k tomu papíru. Státnice sice nemáme, zato čtyři matiky na matfyzu, statistiky a ekonomie u nás a další dílčí zkoušky, na který je třeba se připravovat fakt dlouho a vždycky z toho mám takový nervy, že nejím, nespím atd. Tak mě tenhle tvůj článek aspoň uklidnil, že škola není všechno a opravdu není zdravý se tolik stresovat. Raději budu tuhle energii věnovat do něčeho smysluplného, co mě baví!
Moc gratuluji! Málem jsem se rozbrečela během čtení posledních pár odstavců. Děkuji za nádherný post!
Autor
Já děkuji za nádherný komentář!
Státnice jsem úplně zbytečné peklo. Doteď jsem nepochopila, proč vůbec existují, když student musí každý předmět zvlášť splnit. U státnic to potom vlastně už jen opakuje. Je to jen zbytečný stres, který odvádí pozornost od diplomové práce, která by podle mého měla být tou pravou ukázkou toho, zda se student něco naučil.
Jinak já jsem si prošla státnicemi dvakrát, podruhé dokonce těhotná. Na bakalářském studiu jsem to příšerně hrotila, učila jsem se celé týdny a stejně jsem skoro vyletěla. Na magisterském studiu jsem se neučila skoro vůbec, protože jsem měla těhotenské nevolnosti a celý svaťák jsem jen spala. U potítka jsem si potom připravila úplně jinou otázku a tak nějak jsem se soustředila jen na to, abych se tam nepozvracela. Na začátku těhotenství jsem potřebovala pořád něco jíst, takže jsem nakonec na potítku požádala dozor, aby mi podal z kabelky jídlo. Naštěstí byli všichni chápaví, i když jsem o těhotenství nikomu neřekla. Nakonec jsem to dala právě kvůli tomu, že jsem měla dobrou diplomku a moje vedoucí se mě zastala. Ale stejně to bylo úplně zbytečně stresující kolečko dorazů, které už jsem v minulosti jednou slyšela. Na oslavu jsem si pak dala dvacet 😀
Gratuluji, že jsi školu dokončila. I když je to, jak píšeš, jen papír, ke škodě ti určitě nebude. Užívej si volnější režim a odpočívej ♥
Péťa
Autor
Tak to klobouk dolů, Péťo! Jsem fakt ráda, že jsem vlastně stres ze státnic vůbec neměla, protože jsem byla přesvědčená, že si je zopakuji v červnu. Dopadlo to, jak nejlépe mohlo:)
Ahoj Verčo,
Super článek. Také studuji na VŠKK a aktuálně mám před sebou státnice a obhajobu BP, tak mi tvůj popis situace a pocitů není cizí. Vadilo by, kdybych na tebe měla pár otázek, aby mi mohl malinko spadnout kámen ze srdce? 🙂
Autor
Vůbec, napiš mi na Instagramu a pokusím se ti poradit 🙂