Budoucnost je phygital

Budoucnost je phygital

Jsem dítě generace Z. Dětství jsem sice ještě stihla prožít bez sociálních sítí a každodenního sjíždění Tik Toku, ale i tak se řadím k lidem, kteří na internetu vyrostli. Je pro mě přirozené googlovat vše, co nevím, nakupovat online, používat QR kódy nebo sdílet na Instagramu, co jsem měla ráno k snídani.

A taky se stejně jako většina mých vrstevníků pravidelně setkávám s názorem, že dřív bylo líp. Za našich mladejch let, pravil by klasik, kdy ještě neexistoval internet a sociální sítě. Kdy si děti hrály na hřišti místo toho, aby natáčely nevkusná videa na Tik Tok. Kdy neexistovalo zrušit schůzku pět minut před domluveným časem, protože nebylo jak. Kdy se nešířily dezinformace a fake news. Kdy jsme se dívali víc do lidských tváří než do displeje telefonu. To bylo, panečku, hezky na světě.

Jenže, ať se nám to líbí, nebo ne, dřív už nikdy nebude. Svět se změnil. Internet dal našim životům zcela nový rozměr. Už nežijeme jen ve fyzickém světě, ale i v tom virtuálním.

Budoucnost je phygital

V marketingu se v souvislosti s digitalizací už pár let zpátky objevil termín phygital, který nám dal odpověď na otázku, ve kterém z výše zmiňovaných světů je budoucnost. Vznikl složením slov physical a digital a začal se užívat pro současný hybridní způsob života, v němž prožíváme zážitky v obou prostředích.

Phygital marketing propojuje zážitky z fyzického světa s digitálními a ilustrují ho třeba QR kódy v restauracích, kdy si v telefonu zobrazíme menu, aniž bychom si sáhli na to papírové, mobilní aplikace s virtuálními košíky (fungující v Amazon Go), módní butiky s chytrými zrcadly a skenery nebo chatboti, na základě jejichž rad si půjdeme naši vysněnou kabelku, kterou nám pomohly (nebo i?) vybrat, koupit osobně, abychom se neochudili o jedinečný zážitek z nákupu.

Phygital ale podle mě není jen další marketingové zaklínadlo, nýbrž definice světa, ve kterém žijeme. Nemusíme si vybírat mezi opravdovým a virtuálním životem. Není to buď a nebo. Naše realita získala díky technologiím nový rozměr. Doslova.

Co s tím?

Možnosti, jak s touhle skutečností naložit (a nepřijít o rozum), jsou vesměs dvě. Buď budeme všechna chytrá zařízení proklínat, bojkotovat digitalizaci a nostalgicky vzpomínat, jak krásně se bez těch internetů žilo, nebo přijmeme skutečnost, že je zbytečné předstírat, že internet neexistuje, pokusíme se pochopit, na jakém principu fungují (nejen) sociání sítě, a vezmeme si z něj to, co je pro nás nejlepší.

Chyba není v sítích, ale v nás

I když si to totiž spousta z nás nechce přiznat, internet a sociální sítě nejsou příčinou toho, že si spolu dnešní děti nehrají tak jako dřív. Že jsou lidé nespolehliví, že vznikají dezinformační weby nebo že se s přáteli nevídáme tak často, jak bychom chtěli. Chyba není v sítích, ale v nás. Nic nám nebrání v tom chovat se slušně, nelhat a žít a být jako dřív. Sociální sítě nám nezakazují chodit každý pátek na pivo nebo dorazit včas. Nenutí nás šířit dezinformace a vytvářet naše dokonalé virtuální já, které nemá s tím skutečným moc společného. Jsou to naše činy, naše zodpovědnost. Svět není lepší nebo horší, než byl. Je jen jiný. Větší.

Sociální sítě a internet jsou jen nástroj, který nám velké množství věcí ulehčuje a zároveň může působit velké škody. Oheň, se kterým musíme umět pracovat. Dobrý sluha, zlý pán. Ať už ale chceme, nebo ne, moderní svět, ve kterém žijeme, je phygital. A je jen na nás, jak s tím naložíme.

Líbil se vám článek? Pošlete ho dál!

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


Copak hledáte?