Co si budem povídat. Současná situace je fakt na hovno. Omlouvám se za to slovo, ale nedovedu si představit vhodnější příležitost, kdy ho na blogu použít, než právě teď. Šíření koronaviru a s ním spojená vládní nařízení, kvůli kterým se život ze dne na den zastavil, se možná můžou jevit jako introvertův sen, nicméně pro mě, člověka společenského, je to…

Jak najít skutečnou lásku? Po jakých potravinách zaručeně zhubneme? Kolik trapasů má v uplynulém roce na svědomí Trump nebo Zeman? Kdo se s kým porval na včerejší party? A jaká tragédie se stala dnes ráno v Horní Dolní? Žijeme v době informačního přehlcení. Díky internetu a sociálním sítím ve vteřině víme, co snídá naše kamarádka žijící v Americe, kolik nových…

Známe to všichni. Na zastávce, v práci, u kadeřnice, na vánočním večírku – tam všude na nás číhá nemilosrdná volba mezi trapnýcm tichem a „nenuceným“ small talkem. Slovo nenucený dávám schválně do uvozovek, protože plkat o ničem a působit při tom přirozeně a uvolněně, je někdy vážně oříšek. Jak tohle konverzační utrpení změnit na zajímavou diskuzi a navždy se zbavit…

Všichni po něm toužíme. Sníme o tom, že jednou budeme úspěšní. Srovnáváme se. Chceme být úspěšnější než náš bývalý přítel nebo ta krásná holka z Instagramu. Co je to úspěch, dá se vůbec nějak definovat a jak ho můžeme dosáhnout? 

Je neděle, krátce před desátou dopoledne a já právě sedím v brněnském Skøgu, piju černý kafe a užívám si ten všudypřítomný sváteční klid. Dneska je to za poslední měsíc poprvé, co mě z postele nevyhnal budík, ale ranní sluníčko, a řeknu vám, že je to fakt skvělý pocit. Pokud mě sledujete na Instagramu, víte, že od začátku školy zase dost plavu…

Ahoj, jmenuji se Veronika Tázlerová a jsem prekrastinátor. Čtete správně. Neudělala jsem nechtěný překlep a písmeno e je přesně tam, kde má být. Jaké je to žít s vrtulí u zadku a co závidím prokrastinátorům?

Dneska bych se s vámi chtěla podělit o jednu zásadní věc, která mi poslední dobou vrtala hlavou. Nevím, jak začít ani jestli se mi podaří předat vám to, co chci, ale v následujících řádcích udělám všechno pro to, aby se mi to povedlo.

Trpíme úzkostí, depresemi, nízkým sebevědomím, nespavostí a ztrátou pozornosti. Husákovy děti o nás někdy rozhlašují, že jsme hloupí, nic neumíme a nevíme, co je to opravdová práce. Svět bez internetu je pro nás jen mlhavou vzpomínkou z dětství a častěji než na kokainu jsme závislí na sociálních sítích. Jsme internetová generace a vyrostli jsme s mobilem v ruce. Bez technologií…

Je to sotva pár dní, co mi začala škola, a já už zase plavu. Už zase se snažím sedět na několika židlích najednou. A čím dál tím víc si uvědomuji, že to není (nejen kvůli velikosti mého zadku) dost dobře možné. Chci dál psát, fotit, nahrávat podcasty, tvořit. Chci psát texty pro klienty, přednášet a vídat své články v časopisech…

Právě sedím na terase našeho hostelu na Mallorce, usrkávám hořké espresso a přemýšlím, jak mám tu vlnu štěstí, na které se vezu už týden, vtěsnat do pár řádků. Je tomu už týden, co po internetu koluje hodinové povídání o mém životě. Týden od toho, kdy mi Valentýna umožnila vypovídat se a prozradit o sobě věci, které jsem ještě nikdy nikde…

Když jsem včera večer dělala rozhovor pro jeden magazín, mezi všem těmi stále se opakujícími otázkami, na které dokážu odpovědět snad už i ze spaní, přišla řeč na čtení. Respektive na to, zda někdy čtu knihy opakovaně. A samotnou mě překvapilo, jak rychle ze mě vypadlo, že ne. Nikdy. Není to ale proto, že bych nechtěla číst mezi řádky a ocenit…

Je brzké pondělní ráno a já jsem právě na zahrádce kavárny Pražírna, kde je v tuhle ranní hodinu božský klid. Sedím tady u malého dřevěného stolku, v ruce svírám hrnek s kafem a konečně mi dochází, že je léto. A i když už to brzy budou skoro dva měsíce, co jsem zvládla poslední zkoušku a začaly mi vytoužené „prázdniny“, celý červenec…

Je osm hodin ráno a já právě sedím na terase kavárny SmetanaQ, popíjím ledový kafe a náramně si tenhle okamžik užívám. Miluju chvíle, kdy mám v diáři naplánované psaní článku, popadnu počítač a zapadnu do některé z pražských kaváren. Miluju ten nenápadný ruch, který mě při psaní obklopuje. Miluju být sama mezi lidmi. Když jsem před pár dny s Weef…

Sníte o tom, že budete mít vlastní domek se zahrádkou, tisíce followers na Instagramu nebo mluvit plynně francouzsky? Že bude moct pracovat z domova, v houpací síti na balijských plážích nebo že z vás budou úspěšní podnikatelé?

Máte pocit, že nic nestíháte a z diáře na vás křičí nekonečný to-do list? Cestou domů s hrůzou vzpomínáte, co všechno jste zapomněli zařídit, komu jste nezavolali, i když jste měli, a kolik věcí ještě musíte udělat? Vyzkoušejte pravidlo pěti minut a já dám ruku do ohně za to, že vám změní život.

Nebudem si nic nalhávat. Občas se najdou dny, které stojí za starou bačkoru. Čas plyne, úkoly mizí a když se po dlouhých hodinách strávených ve škole nebo nad počítačem doplazím domů, vyndám pračku, umyju nádobí a ukuchtím cosi, co by se dalo nazvat večeří, je noc. A pak jsou tu ty hezčí chvíle. Čas s přáteli, kafe na zahrádce zalité…

Když jsem se před pár dny procházela s kamarádkou noční Prahou, někde mezi Karlovkama a Tančícím domem přišla řeč na vztahy. Nemluvily jsme ale jen o lásce a partnerech, ale o vztazích obecně. O těch přátelských, pracovních i rodinných. A shodly jse se na tom, že ať už jsme každý den v interakci s kýmkoliv, musí to být ty správný lidi.…

Mám takové tušení, že dnešním tématem trochu šlápnu do vosího hnízda. Možná se mnou nebudete souhlasit, možná mi v komentářích dáte nový pohled na věc. Ať už bude mít tento článek ale jakékoliv ohlasy, budu za ně ráda. Dnes si s vámi chci povídat o školství. Převážně tedy o tom, co jsem se ve škole nenaučila. Abyste mě správně chápali,…

Zkusili jste se někdy zamyslet nad tím, jaké role ve svém životě hrajete? Kolik jich vystřídáte za rok? Za měsíc? Za den?

Je sedm třicet ráno. Venku je tma, mrzne a já popíjím kávu v kavárničce nedaleko mého bytu. Koukám skrz zamlžené okno a přemýšlím, jak dnešní téma pojmout. Pořád mu totiž tak úplně nerozumím. Nechápu, proč má někdo potřebu ponižovat a urážet druhé. Jak už jste asi z názvu pochopili, dnes to hude o hejtech. O nenávisti. O jedu, který se…

Už jsem se zase dostala do bodu, kterému se snažím vyhýbat, jak jen to jde. Zapomínám žít. Dny plynou, odškrtávám si jeden úkol za druhým a radost nikde. A není to proto, že bych se snad nudila a neměla co dělat. Právě naopak. Před Vánoci se s blogerskými eventy doslova roztrhl pytel, potkávám se se spoustou skvělých lidí, vydala jsem…

Když jsem se včera večer vracela z jógy, usmál se na mě na ulici jeden z našich romských spoluobčanů a řekl mi, že jsem moc hezká. Nic víc. Jen mi složil kompliment a pokračoval dál. A co vám budu povídat, vzhledem k tomu, že jsem v ten moment měla vlasy stažené do ledabylého drdolu, na nohou fialové sportovní legíny v…

Tak jo, už zase plavu. Včera jsem se zase na pár chvil dostala do stavu, kdy jsem měla chuť utéct někam hodně daleko, smazat všechny sociální sítě a zahodit vše, na čem poslední roky pracuji. Kromě knížky, se kterou je ještě pořád spousta práce a zařizování, blogerských kampaní, které obnášejí nespočet hodin vymýšlení, focení, editování, posílání výstupů ke schválení (a…