Občas si říkám, jak sladké by bylo nevědět. 

Tak je to zase tady. Nový rok. Čas plánování. Snů. Předsevzetí. A taky reflexe. Rozjímání nad tím, co se nám v uplynulém roce (ne)povedlo. Co nového jsme se naučili. Kam jsme se posunuli. Co všechno jsme zažili.

Když se mě pár týdnů zpátky jedna slečna na Instagramu zeptala, z čeho mám největší strach, uvědomila jsem si, jak moc se bojím samoty. Té, kterou si nevyberu. Bojím se, že může někdy nastat chvíle, kdy se nebudu mít na koho obrátit. Komu si postěžovat. S kým sdílet radost. Že zůstanu úplně sama. A i když zatím (díkybohu) nic nenasvědčuje skutečnosti, že tenhle pocit…

Co nejhoršího se může stát, když řeknu nahlas svůj názor? Když nestihnu nakoupit všechny vánoční dárky? Když vyletím od státnic? Když se ze dne na den odstěhuju do Paříže? Když někoho poprosím o pomoc? Když investuju všechny našetřené peníze do realizace snu, který možná nevyjde? Když nezvládnu důležitou schůzku? Když odevzdám práci, která není dokonalá?

Žiju ve světě, ve kterém mají všichni počítač, připojení k internetu a denně sjíždí feedy sociálních sítí. Kde si každý už dávno nechal píchnout tečku, hrdě to vystavil na Instagram a teď se pohorušuje nad všemi, kteří jeho nadšení z vakcíny nesdílí. Kde skoro všichni studují vysokou, do pětadvaceti se vdávají a vzápětí rodí první děti. Kde každý ví, co…

„Veroniko, co bys poradila lidem, kteří chtějí dělat v marketingu?“

24 hodin, 1440 minut, 86 400 vteřin. Přesně tolik času máme, abychom prožili jeden den. Schválně píšu máme, ačkoliv oblíbená fráze nemám čas, kterou někdy v životě použil každý z nás, tvrdí opak. Času totiž skutečně máme všichni stejně. A jen na nás, jak s ním naložíme.

Já vím, já vím. Jsem zdravá. Mám střechu nad hlavou. Mám co jíst. A jo, děti v Africe jsou fakt chudáci.

Mám dvojče. Bráchu. A tátu, který rozdílům mezi mužským a ženským pohlavím nepřikládá moc velkou váhu. Není proto divu, že se mi – minimálně z jeho strany – dostalo výchovy mladého muže. Od neškodného oslovování kluci, kterým mě a bráchu volal ke stolu, po neustálé srovnávání našich výkonů. Pohlaví a s ním spojené odlišnosti nehrály roli. Ideál byl jen jeden.…

Jsem dítě generace Z. Dětství jsem sice ještě stihla prožít bez sociálních sítí a každodenního sjíždění Tik Toku, ale i tak se řadím k lidem, kteří na internetu vyrostli. Je pro mě přirozené googlovat vše, co nevím, nakupovat online, používat QR kódy nebo sdílet na Instagramu, co jsem měla ráno k snídani. A taky se stejně jako většina mých vrstevníků pravidelně…

sdílím, tedy jsem

„Máte-li určitou představu o tom, jaké by mělo být vaše tělo, budete nešťastní. Tělo je takové, jaké má být. Je to vaše tělo, je to tělo, které vám dal Bůh. Využívejte ho, mějte z něj radost!“ pravil jednou duchovní myslitel Osho a pokračoval: „Neexistuje kritérium určující, kdo je a kdo není krásný. (…) Pokud nepřijmete sami sebe, vytváříte situaci, v níž vás…

Když jsem prvně otevřela knihu Anatomie rozhodování, Richard Shotton mě hned na prvních stránkách šokoval příběhem Kitty Genovese, ženy, kterou sériový vrah surově ubodal za přítomnosti 38 svědků. Třicet osm lidí vidělo, jak Kitty zoufale bojuje o život, a nikdo nezasáhl. Proč?

Jak získat práci v marketingu? Vyplatí se komunikaci studovat, nebo vás nejvíc naučí praxe?

O tom, že mají sociální sítě negativní vliv na naše duševní zdraví, bylo napsáno už dost. Házet na ně ale veškerou vinu za to, jak se cítíme, podle mě není fér. Jaký si to uděláš, takový to máš. Obsah, který na nich vidíme, odráží to, co nás zajímá. Algoritmy mají za úkol udržet nás v síti co nejdéle, servírovat nám obsah, se…

Máte pocit, že se na vás všechno valí, nestíháte žít a potřebovali byste alespoň týden k dobru, abyste zvládli odbavit všechny úkoly, které na vás křičí z to-do listu? Málo spíte, stresujete se a pořád přemýšlíte nad tím, jak je možné, že jste za celý den zase nic neudělali?

Když jsem se na podzim rozhodla vyzkoušet psychoterapii, setkala jsem se s celou řadou názorů. Někteří na mě koukali s pochopením, další nechápavě odvraceli zrak a jiní vůbec nerozuměli tomu, že jsem schopná o tom mluvit veřejně. A že se za to nestydím. Proč bychom měli přestat předstírat, že se nás otázka psychického zdraví netýká, a jak a kde najít…

Rok 2020 byl pro většinu z nás zlomový. Nikdy předtím jsme tak intenzivně nepociťovali neuvěřitelnou křehkost všeho, co jsme do té doby považovali za samozřejmost. Naše životy začala určovat omezení, která mají bránit šíření nákazy, a všechno, co bylo neměnné a téměř jisté, se zlomilo. Pro mě osobně byl dva dvacet velkou zkouškou. A co všechno mě během něj potkalo, jsem vám shrnula…

Už je to víc než měsíc, co jsem vám psala článek o tom, že chodit na psychoterapii není ostuda ani selhání, a abych vám dodala odvahu do toho jít taky, rozhodla jsem se, že s vámi budu svojí cestu sdílet. Možná toho budu časem litovat. Možná vám toho o sobě prozradím víc, než bych měla. Ale jestli se najde jeden…

Máte občas pocit, že nejste tak dobří, jak si o vás myslí okolí? Připadáte si někdy jako podvodníci, kteří si úspěch nezaslouží? Bojíte se toho, že budete jednou odhaleni a všichni přijdou na to, že ve skutečnosti za nic nestojíte?

Internet, čas a odhlodlání. Nic víc v dnešní době nepotřebujeme k tomu, abychom se naučili všechno, co se naučit chceme. Vzdělání nebylo nikdy dosažitelnější a byla by velká škoda tuhle příležitost promarnit. Kde najdete kurzy a inspirativní přednášky, které vám pomůžou posunout se zase o kus dál?

Je devět hodin ráno a já zabalená v kožichu sedím ve Františkánské zahradě, v ruce svírám kelímek s filtrovanou kávou z Myšáka, na klíně mám počítač a prožívám zvláštní déjà vu. Konečně jsme si připustili, že jarní pandemie nikam nezmizela, a už zase žijeme v novém normálu. V době, kdy je téměř všechno zavřené, komunikace se přesunula do virtuálna a…

Ještě začátkem října jsem si malovala, jak konečně začnu zase víc cestovat, chodit na všemožné workshopy, vysedávat po kavárnách a pracovat na svých snech, a takřka ze dne na den se mi všechny plány (už podruhé v tomto roce) sesypaly jako domeček z karet. Kavárny jsou zavřený, kurzy francouzštiny i focení mi zrušili a nikdo z nás neví, co bude…

Je to za mnou. Splnila jsem očekávání systému a mám papír. Titul. Zadní vrátka pro případ, že můj podnikatelský sen jednou nevyjde.

Nikdy jsem nerozuměla těm, kteří tvrdili, že Instagram a sociální sítě způsobují v lidech frustraci. Že vyretušovaná pleť, zeštíhlené nohy nebo snídaně v tom nejluxusnějším pražském hotelu může v někom vyvolávat pocit méněcennosti. Sociální sítě beru jako špičku ledovce, záznam těch nejhezčích momentů v našem životě, a uvědomuju si, že to, co na mě vyskakuje ve feedu, není celá realita.…