Milá Veru, píšu ti dopis z pětadvacet let vzdálený budoucnosti. Ze světa, který je jiný než ten, do kterýho ses narodila. Všechno je rychlejší, dostupnější, větší. Dětská hřiště jsou prázdnější, než jaký si je pamatuješ. Většina dívčích časopisů, který jsi hltala, když ti bylo náct, zanikla. A představ si – problémy už neřešíme utíkáním do lesů nebo naší fantazie, ale…

Když jsem v létě seděla uprostřed lesa a poslouchala rozhovory dětí, které pobíhaly kolem, fascinovalo mě, jak často se na něco ptají. Jak často opakují oblíbenou dětskou otázku „proč?“. Jak často hledají odpověď. Na věci, o kterých by mě ani nenapadlo přemýšlet. A tak jsem stejnou otázku začala pokládat i sama sobě. Proč dělám práci, kterou dělám? Proč trávím jediné…

Práce na volný noze může mít příchuť nekonečné svobody, velkých peněz, anebo taky tření bídy s nouzí. Abych vás ušetřila nepříjemného překvapení a zklamání, sepsala jsem pro a proti, která s sebou freelancing přináší. Zvažte důkladně, jestli je to skutečně cesta, kterou chcete jít.

Nikdy nezapomenu na den, kdy jsem si v prváku na vysoké na doporučení jednoho přednášejícího koupila Kahnemanovo Myšlení rychlé a pomalé. Knihu, která mi bez nadsázky změnila život. Otevřela oči. Pomohla pochopit, jak funguje naše myšlení. Jak jednat s druhými lidmi. Zpochybňovat vlastní rozhodnutí. Úsudky. Knihu, která ovlivnila celý můj pracovní i osobní život. Která mě naučila, jak vyjednávat na…

Když jsem si pár dní zpátky revidovala LinkedIn, došlo mi, že jsem nikdy nechodila do práce. Že jsem (odmyslím-li si dva roky strávené po brigádách v kavárnách) nikdy neměla zaměstnavatele, který by mi dával práci, držel nade mnou pevnou ruku nebo mi pravidelně posílal výplatu. Že celý svůj dospělý život dělám sama na sebe. Že to, kolik vydělám, jestli stihnu deadliny nebo zvládnu…

Nehřešme slovem, neberme si nic osobně, nevytvářejme si domněnky a dělejme vše tak, jak nejlépe dovedeme. Tak jednoduchý to je.

Většina lidí se domnívá, že je nadprůměrná. Nadprůměrně schopná. Nadprůměrně inteligentní. Nadprůměrně sympatická. Při sebehodnocení na škále od 1 do 10, kdy 10 je nejvyšší nadprůměr, se většina z nás zařadí pod číslo 7.  Za nadprůměrné se považuje 88 % řidičů, včetně starých lidí. A pokud si myslíte, že se to týká jen hloupých lidí, vyvedu vás z omylu – přes 90 %…

Já vím, já vím. Měla bych se radovat z maličkostí. Myslet pozitivně. Každý den si sepisovat seznam věcí, kvůli kterým stojí za to žít. Zvědomovat si, jak krásnej život je. A já se o to (čestný stakutský) většinou i snažím. Jenže co si budem, všechno není vždycky zalitý sluncem. A některý věci a lidi mě prostě a jednoduše serou. No a…

Když Stephen Covey, americký odborník na rozvoj osobnosti, vedení lidí a motivaci, napsal roku 1989 knihu 7 návyků skutečně efektivních lidí, způsobil tím na poli seberozvojové literatury malou revoluci. Knihy se od té doby prodalo více než 20 milionů výtisků ve 40 světových jazycích a časopis Time ji zařadil mezi 25 nejvlivnějších knih o managementu.

pokora, spolehlivost, upřímnost, poctivost, odvaha, laskavost

Jak začít s marketingem? Kde se naučíte základy, bez kterých dobrou strategii nebo kampaň nikdy nevymyslíte?

Není čas na novou hymnu?

Je to proto, že jsem byla v dětství obézní a spolužáci mi to pravidelně a rádi dávali sežrat? Proto, že jsem se celé dospívání srovnávala s bráchou, kterému jsem se v očích táty nikdy nemohla (a stále nemůžu) vyrovnat? Proto, že mám na hlavě o půlku vlasů míň než před dvěma lety?

„Až vám ty internety jednou vypnou, všichni umřete.“ říkává mi táta vždy, když se řeč stočí k tomu, co dělám. Neopovrhuje tím jenom mnou nebo marketingem, ale každým, kdo k práci nepotřebuje kladivo a kombinačky. Lidmi, co si dovolují brát peníze za to, že jen sedí u počítače. A nic pořádného neumí. Dialog (respektive monolog) pak zpravidla směřuje k vizi totálního…

Je neděle. Osm hodin ráno. Prší. Sedím v přízemí Grand Hôtel de Paris, piju už druhý šálek kávy a snažím se naslouchat sama sobě. Zodpovědět otázky, před kterými poslední měsíce utíkám. Najít odpovědi, cestu, pochopení.

Občas si říkám, jak sladké by bylo nevědět. 

Tak je to zase tady. Nový rok. Čas plánování. Snů. Předsevzetí. A taky reflexe. Rozjímání nad tím, co se nám v uplynulém roce (ne)povedlo. Co nového jsme se naučili. Kam jsme se posunuli. Co všechno jsme zažili.

Když se mě pár týdnů zpátky jedna slečna na Instagramu zeptala, z čeho mám největší strach, uvědomila jsem si, jak moc se bojím samoty. Té, kterou si nevyberu. Bojím se, že může někdy nastat chvíle, kdy se nebudu mít na koho obrátit. Komu si postěžovat. S kým sdílet radost. Že zůstanu úplně sama. A i když zatím (díkybohu) nic nenasvědčuje skutečnosti, že tenhle pocit…

Co nejhoršího se může stát, když řeknu nahlas svůj názor? Když nestihnu nakoupit všechny vánoční dárky? Když vyletím od státnic? Když se ze dne na den odstěhuju do Paříže? Když někoho poprosím o pomoc? Když investuju všechny našetřené peníze do realizace snu, který možná nevyjde? Když nezvládnu důležitou schůzku? Když odevzdám práci, která není dokonalá?

Žiju ve světě, ve kterém mají všichni počítač, připojení k internetu a denně sjíždí feedy sociálních sítí. Kde si každý už dávno nechal píchnout tečku, hrdě to vystavil na Instagram a teď se pohorušuje nad všemi, kteří jeho nadšení z vakcíny nesdílí. Kde skoro všichni studují vysokou, do pětadvaceti se vdávají a vzápětí rodí první děti. Kde každý ví, co…

„Veroniko, co bys poradila lidem, kteří chtějí dělat v marketingu?“

24 hodin, 1440 minut, 86 400 vteřin. Přesně tolik času máme, abychom prožili jeden den. Schválně píšu máme, ačkoliv oblíbená fráze nemám čas, kterou někdy v životě použil každý z nás, tvrdí opak. Času totiž skutečně máme všichni stejně. A jen na nás, jak s ním naložíme.

Já vím, já vím. Jsem zdravá. Mám střechu nad hlavou. Mám co jíst. A jo, děti v Africe jsou fakt chudáci.

Mám dvojče. Bráchu. A tátu, který rozdílům mezi mužským a ženským pohlavím nepřikládá moc velkou váhu. Není proto divu, že se mi – minimálně z jeho strany – dostalo výchovy mladého muže. Od neškodného oslovování kluci, kterým mě a bráchu volal ke stolu, po neustálé srovnávání našich výkonů. Pohlaví a s ním spojené odlišnosti nehrály roli. Ideál byl jen jeden.…

Jsem dítě generace Z. Dětství jsem sice ještě stihla prožít bez sociálních sítí a každodenního sjíždění Tik Toku, ale i tak se řadím k lidem, kteří na internetu vyrostli. Je pro mě přirozené googlovat vše, co nevím, nakupovat online, používat QR kódy nebo sdílet na Instagramu, co jsem měla ráno k snídani. A taky se stejně jako většina mých vrstevníků pravidelně…