„Co vlastně děláš, kromě toho, že máš hezkej Instagram?“ Zeptal se mě při včerejším instagramovém znovushledání muž, se kterým jsem ještě jako malá holka (co tou dobou vypadala spíš jako obézní kluk) jezdila na tábor. A mně v ten moment došlo, že pokud byste soudili můj život jen z toho, co vidíte na Instagramu, mohli byste nabýt dojmu, že se každé…

Přiznejme si to. Stále žijeme v době, kdy jsou naše těla středem pozornosti. Mužů, žen, médií, společnosti. Tlak na to, jak vypadáme, je obrovský. A i když už se pěknou řádku let drží na výsluní koncept body positivity, který zdůrazňuje krásu všech těl bez ohledu na jejich odlišnosti, zaručené návody na sebelásku (většině z nás) nefungují. Přestože se totiž snažíme své tělo přijmout a…

2023. Nový rok. Nový začátek. Noví my. Nová předsevzetí, která většina z nás nikdy nedodrží. Místo vytyčování nereálných cílů a očekávání to zkuste letos jinak. Neříkejte si, že něco musíte, ale že můžete. Že můžete zhubnout. Že můžete omezit alkohol. Že můžete víc číst. Že se můžete zlepšit v time managementu. Že můžete opustit svoji bublinu. Že můžete být lepší.…

Jsou knihy a knihy. Některé odložím po prvních stránkách, jiné mě pohltí tak, že nezamhouřím oči, dokud příběh neskončí. Po přečtení poslední stránky se k nim už ale nikdy nevrátím. A pak tu jsou knihy, které chci mít ve své knihovně. Takové, ke kterým se pravidelně vracím, hledám v nich zajímavé myšlenky a znovu a znovu si připomínám důležité části,…

Ne. Jedno z nejkratších slov v češtině. Dvě písmena, která trvá vyslovit ani ne vteřinu. A přesto s tím má velká většina z nás problém. Proč neumíme odmítnout něco, co ani nechceme dělat? Jak se naučit říkat ne?

Na světě jsou pouze dvě jistoty – daně a smrt, řekl Benjamin Franklin. A jelikož mi první jmenované nahání pomalu větší hrůzu než (dle mýho nesmyslně tabuizovaná) smrt, chci s vámi dnes sdílet myšlenky z knihy, která se mi pár let zpátky dostala do rukou a silně ovlivnila moje vnímání každodenního života. Kniha nese název The Top Five Regrets of the…

„Nevadí mi žít v mužském světě, pokud v něm mohu být ženou.“

Milá Veru, píšu ti dopis z pětadvacet let vzdálený budoucnosti. Ze světa, který je jiný než ten, do kterýho ses narodila. Všechno je rychlejší, dostupnější, větší. Dětská hřiště jsou prázdnější, než jaký si je pamatuješ. Většina dívčích časopisů, který jsi hltala, když ti bylo náct, zanikla. A představ si – problémy už neřešíme utíkáním do lesů nebo naší fantazie, ale…

Když jsem v létě seděla uprostřed lesa a poslouchala rozhovory dětí, které pobíhaly kolem, fascinovalo mě, jak často se na něco ptají. Jak často opakují oblíbenou dětskou otázku „proč?“. Jak často hledají odpověď. Na věci, o kterých by mě ani nenapadlo přemýšlet. A tak jsem stejnou otázku začala pokládat i sama sobě. Proč dělám práci, kterou dělám? Proč trávím jediné…

Práce na volný noze může mít příchuť nekonečné svobody, velkých peněz, anebo taky tření bídy s nouzí. Abych vás ušetřila nepříjemného překvapení a zklamání, sepsala jsem pro a proti, která s sebou freelancing přináší. Zvažte důkladně, jestli je to skutečně cesta, kterou chcete jít.

Nikdy nezapomenu na den, kdy jsem si v prváku na vysoké na doporučení jednoho přednášejícího koupila Kahnemanovo Myšlení rychlé a pomalé. Knihu, která mi bez nadsázky změnila život. Otevřela oči. Pomohla pochopit, jak funguje naše myšlení. Jak jednat s druhými lidmi. Zpochybňovat vlastní rozhodnutí. Úsudky. Knihu, která ovlivnila celý můj pracovní i osobní život. Která mě naučila, jak vyjednávat na…

Když jsem si pár dní zpátky revidovala LinkedIn, došlo mi, že jsem nikdy nechodila do práce. Že jsem (odmyslím-li si dva roky strávené po brigádách v kavárnách) nikdy neměla zaměstnavatele, který by mi dával práci, držel nade mnou pevnou ruku nebo mi pravidelně posílal výplatu. Že celý svůj dospělý život dělám sama na sebe. Že to, kolik vydělám, jestli stihnu deadliny nebo zvládnu…

Nehřešme slovem, neberme si nic osobně, nevytvářejme si domněnky a dělejme vše tak, jak nejlépe dovedeme. Tak jednoduchý to je.

Většina lidí se domnívá, že je nadprůměrná. Nadprůměrně schopná. Nadprůměrně inteligentní. Nadprůměrně sympatická. Při sebehodnocení na škále od 1 do 10, kdy 10 je nejvyšší nadprůměr, se většina z nás zařadí pod číslo 7.  Za nadprůměrné se považuje 88 % řidičů, včetně starých lidí. A pokud si myslíte, že se to týká jen hloupých lidí, vyvedu vás z omylu – přes 90 %…

Já vím, já vím. Měla bych se radovat z maličkostí. Myslet pozitivně. Každý den si sepisovat seznam věcí, kvůli kterým stojí za to žít. Zvědomovat si, jak krásnej život je. A já se o to (čestný stakutský) většinou i snažím. Jenže co si budem, všechno není vždycky zalitý sluncem. A některý věci a lidi mě prostě a jednoduše serou. No a…

Když Stephen Covey, americký odborník na rozvoj osobnosti, vedení lidí a motivaci, napsal roku 1989 knihu 7 návyků skutečně efektivních lidí, způsobil tím na poli seberozvojové literatury malou revoluci. Knihy se od té doby prodalo více než 20 milionů výtisků ve 40 světových jazycích a časopis Time ji zařadil mezi 25 nejvlivnějších knih o managementu.

pokora, spolehlivost, upřímnost, poctivost, odvaha, laskavost

Jak začít s marketingem? Kde se naučíte základy, bez kterých dobrou strategii nebo kampaň nikdy nevymyslíte?

Není čas na novou hymnu?

Je to proto, že jsem byla v dětství obézní a spolužáci mi to pravidelně a rádi dávali sežrat? Proto, že jsem se celé dospívání srovnávala s bráchou, kterému jsem se v očích táty nikdy nemohla (a stále nemůžu) vyrovnat? Proto, že mám na hlavě o půlku vlasů míň než před dvěma lety?

„Až vám ty internety jednou vypnou, všichni umřete.“ říkává mi táta vždy, když se řeč stočí k tomu, co dělám. Neopovrhuje tím jenom mnou nebo marketingem, ale každým, kdo k práci nepotřebuje kladivo a kombinačky. Lidmi, co si dovolují brát peníze za to, že jen sedí u počítače. A nic pořádného neumí. Dialog (respektive monolog) pak zpravidla směřuje k vizi totálního…

Je neděle. Osm hodin ráno. Prší. Sedím v přízemí Grand Hôtel de Paris, piju už druhý šálek kávy a snažím se naslouchat sama sobě. Zodpovědět otázky, před kterými poslední měsíce utíkám. Najít odpovědi, cestu, pochopení.

Občas si říkám, jak sladké by bylo nevědět. 

Tak je to zase tady. Nový rok. Čas plánování. Snů. Předsevzetí. A taky reflexe. Rozjímání nad tím, co se nám v uplynulém roce (ne)povedlo. Co nového jsme se naučili. Kam jsme se posunuli. Co všechno jsme zažili.

Když se mě pár týdnů zpátky jedna slečna na Instagramu zeptala, z čeho mám největší strach, uvědomila jsem si, jak moc se bojím samoty. Té, kterou si nevyberu. Bojím se, že může někdy nastat chvíle, kdy se nebudu mít na koho obrátit. Komu si postěžovat. S kým sdílet radost. Že zůstanu úplně sama. A i když zatím (díkybohu) nic nenasvědčuje skutečnosti, že tenhle pocit…