Táto, já ale nejsem kluk

Táto, já ale nejsem kluk

Mám dvojče. Bráchu. A tátu, který rozdílům mezi mužským a ženským pohlavím nepřikládá moc velkou váhu. Není proto divu, že se mi – minimálně z jeho strany – dostalo výchovy mladého muže. Od neškodného oslovování kluci, kterým mě a bráchu volal ke stolu, po neustálé srovnávání našich výkonů. Pohlaví a s ním spojené odlišnosti nehrály roli. Ideál byl jen jeden. Ten mužský.

Do té doby, než jsem se odstěhovala, pro mě proto bylo dokazování, že jsem stejně schopná a silná jako brácha, denním chlebem. Ať už šlo o sport, praktické myšlení nebo cokoliv, co bylo pro tátu důležité. Co chápal. Čemu rozuměl. Vzdělání, soft skills, úspěchy v práci na – cituji: těch vašich internetech – nebyly podstatné. Počítalo se jen to, co bylo součástí jeho světa. Světa člověka, co vybudoval stavební firmu a pořádá něco jako skautský tábor.

A i když to tak možná na první dobrou nezní, nevyčítám mu to. Jednak si to podle mě neuvědomoval a za druhé to ze mě udělalo člověka, jakým jsem dnes. Pragmatický (mužský) přístup, kterému jsem se díky němu naučila, mi pomáhá věci řešit a ne o nich jen pořád dokola mluvit. Cítím se dobře jako jediná žena v místnosti, nebojím se práce a konflikty neřeším tichou domácností a hraním na uraženou, ale napřímo. Z očí do očí.

Na druhou stranu dal ale tenhle nekonečný souboj, který se odehrával jen a pouze v mojí hlavě, vzniknout perfekcionismu a nekompromisnímu vnitřnímu kritikovi, se kterým se snažím bojovat. A dovolil mi uvěřit, že rozdíly mezi mužem a ženou nejsou podstatné. Že musím zvládnout všechno, co brácha, jinak nikdy nebudu dost dobrá. Dcera. Přítelkyně. Žena.

Říct si o pomoc byla slabost. Přiznat, že něco nezvládnu, jakbysmet. Laťku nastavoval brácha, a překonat ji pro mě bylo nemožné. Tak jsem se snažila skákat alespoň stejně vysoko. Úspěšnost se pohybovala kolem třiceti procent.

A pak jsem si jednoho krásného dne uvědomila, že jsem žena. Že rozdíly mezi pohlavími existují a že není jediný důvod k tomu, abych všechno dělala sama. Že říct si o pomoc není slabost, ale zcela přirozená věc. Že si nemusím hrát na hrdinku, která všechno zvládne sama. Že mi muži rádi podrží dveře, pomůžou s těžkou taškou a pustí mě sednout. Že gentlemanství nevymřelo, jen těm klukům nedáváme moc příležitostí ho projevit.

Došlo mi, že rozdíly mezi mezi mužem a ženou tu jsou. A že je to naprosto v pořádku. Že obě pohlaví mají své silné a slabé stránky a že nás příroda stvořila tak, abychom žili v dokonalé symbióze. Rozhodně netvrdím, že bychom se měly držet genderových stereotypů, ale ženy, dovolme si být ženami. Nepochybuji o tom, že všechno zvládneme i samy. Ale… proč bychom měly?

 

 

Poznámka pod čarou: I když se z médií může zdát, že feminismus tvrdí opak, není to tak. To, že jsme jiní, neznamená, že si nemůžeme být rovni. Ale tuhle otázku radši přenechám kvalifikovanějším…

Líbil se vám článek? Pošlete ho dál!

2 Komentáře

  1. Kamila
    23.8.2021 / 21:27

    Veru, už když jsi do nějakého svého článku o hubnutí poprvé napsala, že vás táta s bráchou oslovoval “kluci”, zamrazilo mě… Je ale super, jak to bereš. Každý, doslova každý z nás si neseme z rodiny nějaké vzorce, se kterými teď v dospělosti musíme nějak naložit. Když si je uvědomujeme, můžeme je pozitivně využít, přesně, jak píšeš. Mně spadl takový kámen ze srdce, když jsem svým rodičům odpustila. Uvědomila jsem si, že já sama bych možná nebyla o nic lepší a chtě nechtě svému dítěti taky něco předala. Tak nám všem přeji hodně sil ve vymaňování se 🙂

    • 25.8.2021 / 9:45

      Kamčo, zrovna to oslovování kluci beru s nadsázkou 🙂 Ale jak píšu i v článku, i když mě táty přístup mrzí a zřejmě nikdy se nezbavím touhy se mu alespoň jednou v něčem zavděčit, jsem přesvědčená, že to se mnou myslí dobře. Jen nerozumí (a bohužel ani nechce porozumět) světu, ve kterém žiju…

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


Copak hledáte?