Proč nedokážu říkat ne?

Tak jo, už zase plavu. Včera jsem se zase na pár chvil dostala do stavu, kdy jsem měla chuť utéct někam hodně daleko, smazat všechny sociální sítě a zahodit vše, na čem poslední roky pracuji. Kromě knížky, se kterou je ještě pořád spousta práce a zařizování, blogerských kampaní, které obnášejí nespočet hodin vymýšlení, focení, editování, posílání výstupů ke schválení (a bohužel i následného přefocování a přepisování, protože klient není spokojený…), jsme ve škole dostali příležitost pracovat na reálných zakázkách a můj diář tak poslední dobou připomíná jeden velký chaos, kde se snad na každé straně objevuje slovo deadline.

K tomu jsem se v rámci mé lásky k francouzštině zase zapsala na lekce do Francouzského institutu, píšu pro jeden časopis, snažím se vytvářet obsah na blog a Instagram, stíhat alespoň nějaké blogerské eventy, cvičit (a mít alespoň nějaký ten osobní život) a co vám budu povídat, čas od času si fakt nadávám, že radši nedělám někde u pásu, odkud bych odbitím páté hodiny odcházela s čistou hlavou.

Ale znáte mě, já bych tam asi stejně moc dlouho nevydržela. Jen jsem si toho zase nabrala nějak víc, než můžu zvládnout. Nedokážu říkat ne. A nemyslím tím teď lidem (to už jsem se celkem naučila), ale příležitostem. V mailu mám týdně několik pozvánek na krásné eventy, které pořádají mé oblíbené značky nebo restaurace, z každé nabídky na spolupráci, která mi dává smysl, mám velkou radost a pokud jde o bláznivé výlety a nápady, se kterými přijdou mí přátelé, nedokážu odmítnout. Vždycky si říkám, že to nějak půjde. Že to všechno zvládnu. Občas budu míň spát, jindy vynechám oběd… a tak pořád dokola, až do chvíle, kdy se nějaké kolečko v tom mém do detailu promyšleném plánu zasekne a mě to totálně rozhodí.

A v ten moment si uvědomím, jak hloupá někdy jsem. Že místo toho, abych život žila, tak jen přežívám. Odškrtávám si jednu položku za druhou, několik dnů v týdnu sedím na přednáškách, ve zbytku pracuji, dělám věci do školy, píšu a občas se mi stává, že i kafe s kamarádkou nebo večer s partou přátel beru jako další bod na seznamu. Dvě hodiny na kafe – splněno. Víkend mimo Prahu – neproduktivní čas, který musím dohánět po nocích. Jedeme dál.

Zkrátka a dobře, čím dál tím víc si uvědomuji, jak moc podléhám FOMO. Ač se mi to těžko přiznává, mám pořád strach, že o něco přijdu. Že mi něco uteče. Aby toho nebylo málo, přidali mi k tomu odborníci ještě pojem FOBO, a když jsem si pročítala, na čem tahle fóbie stojí, musela jsem uznat, že na mě sedí dokonale. Ať jde o cokoliv, nedokážu se rozhodnout. Vždy hledám všechny možnosti, aby mi náhodou neunikla ta nejlepší. Aby mi něco neproklouzlo mezi prsty.

Jak ale asi tušíte, tohle všechno vede k jedinému cíli – neustálému stresu. Tomu nezdravému. Za poslední roky jsem se alespoň naučila tyhle nesmyslné stavy rozeznávat a když přijdou, snažím se s nimi bojovat. Řeknu si, že když občas něco odmítnu, vůbec nic se nestane. Že můj život nebude o nic méně bohatší. Jen budu možná konečně žít. Ne jen přežívat. 

A pokud jste v předchozích řádcích našli i kus sebe, prosím vás o to samé. Nebojte se občas říkat ne. Vím, jak je to těžké, ale lítat světem jako rotující torpédo a vše dělat jen napůl, nikam nevede. Fakt. Tak musíme zatnout zuby a věřit všem těm ezo moudrům, díky kterým možná konečně najdeme vytoužený klid a mír.

Jinak se z toho totiž dost možná brzy zblázníme…

Veronika ♥