Co nejhoršího se může stát, když řeknu nahlas svůj názor? Když nestihnu nakoupit všechny vánoční dárky? Když vyletím od státnic? Když se ze dne na den odstěhuju do Paříže? Když někoho poprosím o pomoc? Když investuju všechny našetřené peníze do realizace snu, který možná nevyjde? Když nezvládnu důležitou schůzku? Když odevzdám práci, která není dokonalá?
„Co nejhoršího se může stát?“ je otázka, kterou si pokládám ve chvílích, kdy mě začíná ovládat stres a strach. Když se na mě všechno valí, nestíhám, bojím se něco udělat nebo když stojím před rozhodnutím, které může zásadně ovlivnit můj život. Ve většině případů je totiž odpověď podstatně optimističtější než všechny ty hororové scénáře, které se mi honí hlavou.
Možná mě někdo odmítne. Možná vyhodím pár tisíc oknem. Možná zjistím, že život ve Francii není pro mě. Možná pověsím práci v marketingu na hřebík a půjdu pípat za kasu. Možná se ztrapním. Možná někoho naštvu. Možná se s prosíkem vrátím k rodičům a budu pár měsíců spát na matraci v obýváku.
Zhroutí se svět? Nezhroutí. I když nic z toho není scénář, který bych si přála, aby nastal, není to tak strašné, abych si kvůli tomu musela udělat půlnoční procházku na Nuselák. A co víc, pravděpodobnost, že skutečně nastane, je většinou fakt minimální.
Tak nemalujme čerty na zeď. Dělejme změny, riskujme, přestaňme se zbytečně stresovat a bát. Vždyť co nejhoršího se může stát?
