Známe to všichni. Na zastávce, v práci, u kadeřnice, na vánočním večírku – tam všude na nás číhá nemilosrdná volba mezi trapnýcm tichem a „nenuceným“ small talkem. Slovo nenucený dávám schválně do uvozovek, protože plkat o ničem a působit při tom přirozeně a uvolněně, je někdy vážně oříšek. Jak tohle konverzační utrpení změnit na zajímavou diskuzi a navždy se zbavit tlachání o počasí?
Kdybych měla uvést jednu jedinou otázku, při které mi vstávají vlasy hrůzou, bylo by to: „Jak se máš?“. Andy s ní s oblibou vykopává naše podcasty a já nikdy nevím, co na ni odpovědět. Buď můžu respektovat pravidla slušného chování, odpovědět, že se mám „skvěle“, „báječně“ a že „líp už snad být nemůže“, nebo na dotyčného vysypu všechny svoje starosti, rozpovídám se o tom, že už zase počítám každou korunu, abych na konci měsíce zaplatila nájem, a že se můj osobní život hroutí jako domeček z karet. Zkuste si představit jeho výraz. A vůbec, zamysleli jste se někdy nad tím, jaký by se tazatel tvářil, kdybychom jednou nepoužili stokrát otřebané fráze a byli k němu opravdu upřímní?
Další věcí, která mě na téhle nadužívané zdvořilostní otázce štve, je její neupřímnost. Když se mě totiž někdo zeptá, jak se mám, zpravidla ho to vůbec nezajímá. A není na tom vůbec nic špatného. Klienty, se kterými si vyměňuji maily, nezajímá, jaký jsem měla den, ale jestli práci odevzdám včas a v odpovídající kvalitě. Operátorovi call centra je naprosto ukradené, jak se mám. Jediné, co ho zajímá, je, jestli mi může navýšit měsíční tarif. A pokud jde o baristy, číšníky a další lidi pracující ve službách, ruku na srdce – „Jak se máte?“ je jen slušnější verze otázky „A dýško bude?“.
Vůbec nejhorší ale je, když mám na tuhle otázku odpovědět svým blízkým. Nechci se s nimi pořád dokola bavit jen o tom, co jsem dělala, jak se mám a jak si žiju. Nechci se bavit o sobě. Od toho máme sociální sítě, kde osobních informací sdílíme víc než dost. Jestli to někoho skutečně zajímá, ví přece, kam se podívat. (To by měl být ostatně i povinný domácí úkol před každým prvním rande, ať můžete na schůzce řešit zajímavější témata.)
Když už si ale s přáteli jednou za uherák najdeme společný čas, nechci ho strávit v malém pekle povrchních konverzací. Chci s nimi rozebírat témata do hloubky a vyměňovat si názory na všechno, co nás zajímá. Netoužím po tom, aby naše konverazce byla pouhopouhá „udržovačka“, která nikomu nic nedá.
Abyste mě správně chápali, nechci tady úplně zatracovat small talk. Řeči o počasí, škole, práci a cestování jsou potřeba, ale měl by to být jen odrazový můstek pro opravdovou konverzaci. Je ale potřeba včas se rozhoupat a skočit, abychom na povrchu nezůstali na věky věků.
Jak oživit small talk?
Jak už jste asi z předchozích řádků pochopili, small talk, aneb umění mluvit o ničem, není moje oblíbená disciplína. Nicméně, za ty roky, co se pohybuju v blogerských a pracovních vodách, jsem se už naučila pár triků, jak téhle společenské povinnosti dodat trochu šťávy. Je to například:
- Neptat se jen na to, co kdo dělal, ale i jak se při tom cítil nebo proč to dělal
- Prolomit ledy a prozradit na sebe nějakou nečekanou osobní perličku
- Navázat na to, o čem jsme se bavili minule
- Začít se bavit o nějakém kontroverznějším tématu
Jelikož ale nechci mít na svědomí váš vyhazov nebo společenské faux pas, přidávám vám sem pro jistotu i pár učebnicových pravidel, jak by tento druh konverzace měl vypadat. Small talk by tedy (ze společensky přijatelného hlediska) měl být:
- Obecný – Neřešte soukromé záležitosti, neptejte se na osobní otázky
- Krátký – Small talk slouží k rychlému navázání kontaktu, proto se vyhněte dlouhým tématům
- Pozitivní – Na nic si nestěžujte, negativní či kontroverzní názor si nechte pro sebe
- Obyčejný – Nebuďte zbytečně kreativní, vyhněte se tématům jako jsou peníze, historie či politka
- Konverzační – Neveďte monolog, dejte prostor k mluvení i druhému
Jaký přístup si vyberete, nechávám na vás. Já osobně využívám kombinaci obojího, ač při druhé variantě někdy bytostně trpím. Je mi jasné, že svým obchodním partnerům, šéfům nebo prodavačce v obchodě asi nebudete vykládat o tom, jak jste na večírku tančili u tyče a pak jste celou noc běhali po Václaváku nahoře bez. Jen mi přijde škoda plácat se na téhle konverzační mělčině i s lidmi, na kterých vám záleží…
Jak zdvořilostní small talky prožíváte vy?
Veronika ♥
Ty jo, Veru, já s tebou v principu sdílím názor na to, že small talky jsou nepříjemný a je to jeden z důvodů, proč nerada chodím na hodně blogerských akcí, ale ta část s rodinou a blízkýma – že se maj podívat na moje sociální sítě, když je zajímá, jak se mám a co dělám a ne se mě na to ptát osobně, když se vidíme – to mi přijde uplně, ale uplně mimo. Představa, že bych třeba mamce řekla, ať se koukne na Instagram, když o mě chce něco vědět? Nebo babičce? Nebo blízký kamarádce? Těm nejbližším ty informace přece podáváš jinak, než davu lidí online. A ten zájem, v tom je právě to kouzlo. Mně naopak přijde hrozně smutný, když se tě tvoji blízcí nikdy nezeptají, jak se máš.
Docela mě ten odstavec zarazil, tak jsem měla potřebu se k tomu vyjádřit. 🙂
Autor
Domčo, možná to vyznělo jinak, než jsem myslela. Pointa je v tom, že bychom neměli zůstávat JENOM u těhle otázek. Měl by to být odrazový můstek pro opravdovou konverzaci, kdy nebudeme jenom přeříkávat svůj diář (proto ty sociální sítě), ale budeme sdílet i to, jak jsme se cítili a jak jsme danou situaci prožívali. Zkrátka, že s rodinou a blízkými bychom měli jít mnohem víc do hloubky a neplácat se jen v obecných otázkách. Snad je to nějak pochopitelný:)
Mě to taky celkem zarazilo s tou rodinou. Stejně tak to první rande – jakože si předem nastuduju jeho profil, abychom si měli o čem povídat? Tím spíš to podle mě bude nepřirozené. Buď si ti dva mají co říct nebo ne. A přijde mi škoda to kouzlo postupného poznávání kazit tím, že si dotyčného dopředu proustruji na sociálních sítích.
Autor
Káťo, já si nemyslím, že ze sociálních sítí se předem dozvíme, jaký člověk je. Najdeme tam jenom obecné informace, které právě na první schůzce můžeme už rozvinout a jít víc do hloubky. Alespoň já to vnímám jako příležitost pro zajímavější konverzaci:)
Musím souhlasit s komentářem výše. Chvilku jsem se musela zamyslet, jestli to nemyslíš třeba ironicky. Protože ve chvíli, kdy bych rodičům řekla, „koukni se na můj Instagram a hloupě se mě nevyptávej, jak se mám“, tak bych se sama za sebe musela stydět. Navíc právě ty sociální sítě často pozorovatele utvrzují v tom, že se máme skvěle, i když vevnitř trpíme.
Zároveň rodina a kamarádi jsou přece právě ti lidé, kterým můžu odpovědět, že se mám úplně na nic. Proto se kamarádky ptám, jak se má. Ne proto, abych si odbyla povinnou otázku, ale abych ji dala příležitost mi povědět, že se má třeba úplně na hovno. A proto jsem občas za tyhle otázky ráda. Protože jsem se už naučila, že užírat všechny problémy v sobě, nevede k ničemu dobrému.
Navíc není občasný small talk absolutně o ničem taky občas pěkný? Všichni žijeme strašně zrychleně, neustále koukáme do telefonů, nedejbože, aby se na nás v metru někdo podíval nebo dokonce promluvil…ve chvíli, když pak sedím třeba u kadeřnice, ráda si popovídám o odstínech barev na hlavu nebo její rodinné dovolené. Jasně, do života mi to nic nedá, ale právě tahle obyčejná konverzace mi pomůže si odpočinout od každodenních myšlenek.
Autor
Jituš, jak jsem psala, možná to vyznělo jinak, než to myslím. Já bych našim tohle nikdy neřekla (ani sociální sítě nemají) a bylo to myšleno spíš tak, že nechci všem jen papouškovat svůj program a u toho skončit. Že se s nimi chci bavit o emocích a o hlubších věcech – problémech i radostech. A pokud jde o otázku jak se máš, pokud to někoho OPRAVDU zajímá, je to naprosto v pořádku. Jen mě štve to, že je to často jen taková nicneříkající fráze. A pokud ti občasné small talky dělají radost, je to jedině dobře. Celý tenhle článek reaguje na všechny ty řeči z povinnosti, které ani jedné straně vůbec nic nedají.
Veru, občas mám pocit, že buď u psaní článků úplně nedomýšlíš, jak budou na lidi působit nebo si neumíš stát za svým názorem. V článku popisuješ věci, které pak v komentářích vyvracíš…možná by to tedy příště chtělo trochu víc promyslet, jak chceš, aby článek vyzněl a podle toho ho napsat.
A vlastně pořád nechápu na jaké řeči z povinnosti narážíš? Spousta mých denních diskuzí je totálně povrchní a o ničem…na druhou stranu nepotřebuju, aby mě každý rozhovor někam posunul. Občas si prostě s kolegyní jen chci pokecat o tom jaké pečeme cukroví nebo jak zabalit dárky.
Pokud i usmání baristy ve Starbucksu a popřání hezkého dne bereš jako nucený small talk, který dělá jen proto, že musí…v reálu to možná tak bude. Proč nad tím ale přemýšlet tak negativně? Pokud se vytratí i tyhle „nucené“ úsměvy, stanou se z nás roboti bez úsměvu už úplně
Autor
Jituš, za nucený small talk považuju konverzaci, která ani jedné straně nedělá radost. Dokonalým příkladem jsou třeba třídní srazy nebo pracovní akce, kde se necítím a s nikým nemám společné téma. Pak horko těžko vymýšlím, co říct, aby nebylo trapné ticho. Milé popovídání klidně i s cizími lidmi je pro mě něco úplně jiného. Taky vnímám rozdíl mezi tím, jestli si s někým jen předávám věcné informace – co, kde a s kým jsem dělala, nebo jestli s daným člověkem sdílím své emoce a pocity. Zkrátka a dobře, rozdíl vidím hlavně v tom, jestli ti čas s daným člověkem něco přinese – ať už hlubší myšlenky nebo jen radost a příjemně strávený čas. Snad jsem to vysvětlila nějak pochopitelně:)
Já otázku jak se mám beru (pokud se mě ptá kamarád nebo někdo z rodiny) jako odrazový můstek k tomu povídat o dalších věcech. Jinak small talky bývají občas trapné, ale jsem za ně ráda. Radši se budu se spolužákem bavit 10 minut o tom jak blbou máme učitelku než abych byla na mobilu, cítila bych se smutně, že se dneska už neumíme ani navázat kontakt. A možná od učitelky dojdeme k tomu že máme na něco stejný názor nebo máme rádi stejný film. Ale chápu že ne všem jsou tyhle konverzace příjemné.
Autor
Beo, samozřejmě vždy záleží na situaci. Tenhle článek reaguje hlavně na ty nucené small talky, které nejsou nikomu příjemné. Popovídání s prodavačkou, sousedem nebo kolegyní je moc fajn:)
Bud me neco zajima, tak se zeptam na to, co me zajima
(prip chci neco sdelit, tak to sdelim),
anebo nerikam nic.
Nevidim duvod naprazdno plkat, pokud me to tema nezajima; na to se namluvim dost jindy.