Můžu si sáhnout?

Ani ve snu by mě nenapadlo, že vám budu někdy povídat o tom, jaký je život s parukou, ale jelikož to (díkybohu) není úplně běžná věc, říkala jsem si, že bych s vámi mohla pro zajímavost sdílet pár postřehů, které jsem si, od chvíle, co jsem si ji u Nahlavě koupila, zapsala;

• První den byl psychicky náročný. Paruku jsem si nasadila špatně, celé dopoledne mi slézala a pohledy lidí v tramvaji byly k nezaplacení. Připadala jsem si hrozně a pořád jsem se sama sebe ptala, jak je možné, že jsem to nechala zajít tak daleko. K tomu jsem navíc po pár hodinách zjistila, že se mi síťka, ve které mám schované vlasy, rozhodla rozmačkat hlavu, a proto její celodenní nošení nepřipadá v úvahu. Jediným pozitivem toho dne byl kompliment od slečny v coworkingu, která skutečnost, že jde o paruku, neodhalila a pochválila mi nový účes. To samé se od té doby opakovalo ještě několikrát s baristy a dalšími lidmi, kteří mě znají jen od vidění.
• Kromě správného nasazování jsem se musela naučit i foukanou, pořídit si umělohmotnou hlavu, kam ji po umytí přišpendlím, a produkty, za které by se nemuseli stydět v žádném kvalitním kadeřnictví. Péče, kterou ji dávám, je takřka totožná s tím, jak bychom měli pečovat o vlastní vlasy. (Abyste nedopadli jak já.)
• Otázka: „můžu si sáhnout?“ je na denním pořádku.
• Vlny mi při správné fixaci vydrží i přes noc. (Závidíte, holky?)
• Můžu nosit jen jednu náušnici. A oprášit tak šperky, jejichž druhou polovičku jsem někde ztratila.
• Všechny klobouky, které jsem si ve stavu zoufalství před měsícem koupila, jsou mi s nasazenou parukou malé.
• Kamarádky mi (s nadsázkou) závidí, jak husté vlasy a objem teď mám.

A jak se cítím? Ráda bych vám napsala, že skvěle, ale nalijme si čistého vína – je mi třiadvacet a mám na hlavě paruku, za kterou jsem dala skoro všechny úspory. Mé vlasy jsou v tak otřesném stavu, že se vám tu v nich neodvážím ukázat, a na všech fotkách v paruce vidím místo přirozených vlasů jen obří helmu. Třikrát hurá.

Na druhou stranu se mi ohromně ulevilo, že existuje nějaké řešení, jak ten rok, dva než mi vlasy dorostou, přečkat, aniž bych musela přestat dělat to, co miluju. I když vím, že vám je úplně jedno, jak vypadám, sdílet na internetu fotky bez paruky teď prostě nedokážu.

A co se týká mých skutečných vlasů, po půl roce mi konečně přestávají upadávat. V péči se řídím radami Barunky a na růst užívám trichologické přípravky z Clinical Hair & Health. Když jsem venku, nosím kšiltovku (včera si mě jeden pán v Albertu spletl s ochrankou), a snažím se celé téhle bizarní situaci situaci už jenom smát.