Nikdy jsem nerozuměla těm, kteří tvrdili, že Instagram a sociální sítě způsobují v lidech frustraci. Že vyretušovaná pleť, zeštíhlené nohy nebo snídaně v tom nejluxusnějším pražském hotelu může v někom vyvolávat pocit méněcennosti. Sociální sítě beru jako špičku ledovce, záznam těch nejhezčích momentů v našem životě, a uvědomuju si, že to, co na mě vyskakuje ve feedu, není celá realita. Že je to jen její výřez. Výřez, který ještě před publikováním prošel Lightroomem, VSCO a Facetune.
A nikdy mi na tom nepřišlo nic špatného. Všichni máme svých starostí dost a nevidím jediný důvod, proč bychom si na sociálních sítích měli číst o tom, co se komu zrovna nedaří. Lidé umírají, peníze docházejí, děti v Africe nemají co jíst. To víme všichni. Když si ale udělám chvilku na to, abych zmapovala, co se ve virtuálním světě stalo nového, nechci aplikaci zavírat s nikdy nekončící depkou. Chci vidět bohaté snídaně a plánovat, kdy do té které kavárny zamířím. Chci vidět své přátele, kteří posílají vysmátý pozdrav z dovolené. Chci vědět, do jakých projektů se pustili lidé, kterým fandím.
Zkrátka a dobře, Instagram by podle mě měl být místem, kam chodíme načerpat pozitivní náladu a inspiraci. A já to tak do teď měla. Kromě přátel sleduji hlavně účty, co mi něco předávají. Ať už jsou to tipy na nové podniky, zajímavé myšlenky nebo inspirace v tom, co si vzít na sebe.
Miluju skandinávské a francouzské blogerky, hltám každou jejich fotku, která vypadá, jako by ji na první dobrou cvaknul náhodný kolemjdoucí, a kdyby nebylo karantény, která zapříčinila, že jsem se musela zastavit a začít se šťourat uvnitř sebe, asi bych je s radostí sledovala dál.
Jenže v jeden moment mi došlo, že se tahle inspirace pomalu, ale jistě začíná měnit ve frustraci. Chtěla jsem fotit fotky, jako fotí ony. Nenucené, přirozené a v mých očích naprosto dokonalé. Vytvořila jsem si v počítači složku s názvem Inspirace a snažila jsem se napodobit barevné tónování a styl jejich fotek. Poslední měsíce jsem skoro denně ležela v kurzech focení i postprocesu, navštívila jsem několik workshopů a sumu, kterou jsem do toho vrazila, radši ani nechtějte znát.
Jenže výsledek se nedostavil. Jsem pravděpodobně ta nejneschopnější blogerka na světě, ale i po tomhle několikaměsíčním maratonu pořád nejsem spokojená. Jejich teplé, jakoby neupravené fotky se s tou mojí modro-šedivou hrůzou nedají srovnávat. Dostala jsem se do bludného kruhu a frustrace trvá dál.
Když jsem si o tom povídala s mojí o generaci starší kamarádkou, došly jsme k jedné zajímavé myšlence. V dobách, kdy sociální sítě ještě nebyly nedílnou součástí našich životů, možností, s kým se mohly mladé holky porovnávat, bylo daleko míň. Zatímco dřív jsme potkávali ten samý okruh lidí, do kterého čas od času přibyl známý našeho známého, dnes se během chvilky dostaneme k lidem, kteří bydlí na druhém konci světa. Porovnáváme se nejen s naším okolím, ale i s ženami, které žijí v úplně odlišných podmínkách. Ve vizuálním smogem zamořené Praze nikdy necvaknu to, co v ulicích Paříže. Nemám při ruce profesionálního fotografa, který mi vyfotí a upraví takové fotky, jaké bych si představovala. Nebydlím v bytě jako vystřiženém z Pinterestu a snídani v hotelovém pokoji jsem měla jedinkrát v životě.
A nalijme si čistého vína – jejich krása a fotografický talent mě minuly obloukem.
Jasně, nic není černobílé a Instagram je skvělý nástroj pro šíření myšlenky, vytváření komunit a krácení dlouhých chvil, ale jestli v nás začíná vyvolávat spíš frustraci, je čas na čistku. Ve snaze zachovat si zdravý rozum jsem tak odsledovala většinu zahraničních blogerek a holky jako Alex Sedláčková, Kristýnka Ličková, Alex Fráňová, Nikča Braxatorisová, Barunka Sedláková, Adéla Mazánková nebo Lucie Kratochvílová si tam nechávám jen proto, že je mám moc ráda a že tvorba, které se chci přiblížit, je alespoň trochu dosažitelná.
Závěrem si teda sypu popel na hlavu a omlouvám se všem, na které jsem koukala s nepochopením, když mi tvrdili, že je pohled na fotky vysportovaných těl, kulatých zadků a luxusních životů ubíjí. Hranice mezi inspirací a frustrací je tenčí, než by se mohlo zdát, a je jedno, v jaké oblasti.
Vždycky tu bude někdo, kdo bude hezčí, hubenější, šikovnější a chytřejší. Ale mnohem víc je těch, kteří jsou na téhle cestě za námi. Tak se tím přesteňme trápit a buďme hrdí na to, kým jsme my sami.
Veronika ♥
Já instagramu věcem moc nevěřím a analyzuju je všechno. Snažím se tam sledovat jen lidi, co mi opravdu přináší inspiraci v něčem, co dělám a zajímám se o to a vyhýbat se jen krásným obrázkům. Protože jsou to většinou třeba knihy, psaní, hry a IT a ne modní a lifestyle holky, není pro mě tak náročné, hezky vyfocená kniha tolik neublíží a streamera vidím i přímo na streamu s různou náladou, takže mě to nakonec tak netrápí. Jedna z nejvíc „neuvěřitelných“ osob, kterou sleduji je Lucie Zelinková a zase kvůli knihám a názorům – fotky má super, ale vždy čtu i text. Miluji pozitivní přístup a hezké fotky a nevadí mi, že je za nimi práce a že se někdo snaží, ale nemělo by to být přehnané nebo to být jediná hodnota. Pokud mě něco na tom stresuje, prostě zapřemýšlím nad tím co a většinou dám unfollow. A to především když je to závist, která mě předtím brala dost často, a nejvíc se toxicky oběvuje právě u těch superdokonalých účtů – nakonec to ovšem ale říká všechno o tobě a tvých jistotách, sebevědomí apod. Teď se snažím nakukovat do života lidí pro inspiraci. Za dobu svého života jsem si prošla depresemi kvůli rodině a tak nějak vím, že není nic horšího než se tvářit, že funguješ na povrchu a máš úžasný život a fotky na instagramu a nikdo neví, že tě něco štve/žere uvnitř – ani mi nevadí, když lidé rozumně mluví na sítích o svých problémech a o jejich řešení o něco později. Takže mnohem spíš než úžasné vyzmazlené fotky sleduji lidi, co mi dávají hodnotu, recenze, zamyšlení, nový pohled na věc nebo narušují mou bublinu. Ale jak říkám, u mě je to mnohem jednodušší, protože jsem vždycky byla tak trochu lifestyle ignorant. 🙂 Jinak na tvých fotkách nevidím nic špatného, chápu, že se chceš nějak zlepšit, ale mě se vždycky líbily a dosahovali standardu, jaký bych očekávala od typu blogerky, jaká jsi. Všechno ostatní jsou myslím detaily a každý, kdo by ti řekl, že se máš zblaznit kvůli filtru, vůbec neví, o čem je celá tvá blogerská tvorba obecně. Upřímně si jedna z mála typičtějších blogerek, co u mě zůstala v hledáčku, takže to asi po tom všem, co jsem řekla, něco říká. 🙂
Autor
Majdi, moc děkuju a vážím si toho. Sama neustále hledám hranici, co ještě sdílet a co už je příliš. Nechci vás zahlcovat negativními emocemi, ale jak říkáš, tvářit se, že je vše vždy jen sluníčkové, mi taky nejde:)
Uplně tě chápu 🙂 dlouho jsem žila s představou, že ty krásné výhledy a fotky z kaváren jsou také dělané během 5min 😀 a když jsem se to snažila vyfotit svým telefonem, tam jsem byla „straně udivená“ proč u mět to jídlo vypada divně 😀 ha ha ha….
Hodně zahraničních blogerek využívá služby profi fotografu, kterým oni pák zase na oplátku udělají reklamu, což je super výměný obchod.
Podle mě je už i tak výkon jaké všechny pozice se skývají za pozicí bloger – spisovatel, grafik, fotograf, marketér, obchodník, reportér, analytik.
Někdy není špatné nějakou z těchto funkcí delegovat na zkušenější 😉
A jsem si jistá, že tyhle slečny o kterých píšeš, určitě nepíší tak hezké a přínosné články jako ty :))) !!!
Máš krásné fotky, jen tak dál
Autor
Lado, moc děkuju. Pořád s tím bojuju, ale doufám, že jsem na dobré cestě, jak se toho otravnýho kritika zbavit:)
Ide o to, že Instagram nesledujú zrelé ženy a muži, ktorí vedia hravo rozlíšiť čo je reálne a čo je iba hrané, čo je dôležité a čo iba balast. Avsak Instagram je plný detí. Detí, ktorí sa ešte stále hľadajú. ( Aj 17 roční sú ešte naivné deti,aj keď si to nikdy nepriznajú :)). A im tá „dokonalosť“ na Instagrame vymyva mozog.Mnohí influeceri, si žiaľ neuvedomuju a ani nechcú uvedomiť, že s počtom folowerov rastie aj ich zodpovednosť voči nim.