Všichni po něm toužíme. Sníme o tom, že jednou budeme úspěšní. Srovnáváme se. Chceme být úspěšnější než náš bývalý přítel nebo ta krásná holka z Instagramu. Co je to úspěch, dá se vůbec nějak definovat a jak ho můžeme dosáhnout?
Čas od času se setkávám s tím, že mi mé okolí dává nálepku workoholika. Prý bych měla zpomalit a začít odpočívat. Přestat na chvíli pracovat a víc žít. A já se tomu ani nedivím. Jestli mě sledujete už delší dobu, asi tušíte, že odpočinek a lelkování nejsou zrovna moje silná stránka. Nicméně, pokud jde o práci, neměnila bych na svém životě vůbec nic. Všechno to nestíhání a zbytečný stresy má na svědomí jen kombinace dvou životů, které žiju – studentského a dospělého. A vidina toho, že až ten vytoužený titul jednou dodělám budu už „jenom“ pracovat, mě motivuje zatnout zuby a vytrvat.
Jak jsem vám psala už v jednom z předchozích článků, jsem maximalista. Vše, do čeho se pustím, dělám na sto procent. Nedělám to ale proto, abych dosáhla nějakého pomyslného úspěchu a vydělávala balíky peněz. Nemám žádný jasný cíl nebo vidinu toho, kde budu za deset, dvacet, třicet let. Moje motivace má kořeny dluboko uvnitř mě. Chci si stát za výsledky mé práce. Řídím se čtvrtou dohodou Dona Miguela Ruize a chci dělat vše tak, jak nejlépe to v danou chvíli dovedu.
Na mnoho lidí tenhle životní styl ale působí negativně. Nechápou, proč se pořád za něčím ženu. Proč neprokrastinuju. Proč nevyužívám studentská léta k tomu, abych popíjela pivo v hospodě a víkendy proválela u Netflixu. A já jim zčásti rozumím. Nejsem prototyp českého vysokoškoláka a můj život je pro ně často nepochopitelný. Mají totiž úplně jiné životní priority. A to je podle mě důvod, proč slovem workoholik nazývají všechny, kteří to mají jinak.
Společnost dělím na podnikatele a zaměstnance
Abyste mě správně chápali, ani na jednom stylu života není nic špatného. Sama pro sebe jsem si rozdělila společnost na dvě skupiny lidí – podnikatele a zaměstnance. Podnikatelé jsou pro mě lidé, kteří neoddělují osobní život a práci. Práce je pro něj jakýsi smysl života. Neustále něco vymýšlejí, chtějí se zlepšovat, vzdělávají se. O pracovních úkolech přemýšlí i na dovolené nebo ve sprše. Mají hlavu plnou nápadů a nebojí se je realizovat. V pracovní sféře jsou to pak zpravidla právě podnikatelé nebo freelanceři, proto tenhle název.
Na druhé straně barikády stojí zaměstnanci. Ti mají podle mojí definice priotity ukotvené zejména v rodinném životě. Do práce chodí proto, aby vydělali dostatek peněz a mohli zabezpečit sebe a své blízké. Smyslem života je pro ně zplodit děti a mít šťastnou a spokojenou rodinu. Před volnou pracovní dobou u nich vyhrává jistota stálého příjmu, volné víkendy a čistá hlava, proto jsem si je pojmenovala právě tímhle přízviskem.
Tohle moje dělení ale nechápejte jen v kontextu práce. Odráží se v něm nastavení našich vnitřních hodnot. Podnikatelé tak mnohdy pracují mnohem víc, než musí. Nejde jim o to někam vyšplhat a být lepší než ostatní. Jen poslouchají svou přirozenost. Každý úspěch a každá překonaná překážka jsou pro ně zdrojem radosti a naplnění. To samé se vztahuje i na zaměstnance. Je úplně jedno, jakou pozici v práci zastávají nebo kolik titulů mají před jménem. Pokud dokážou uživit sebe nebo svou rodinu, dělají věci, které je baví, a žijí spokojený život, dosáhli úspěchu a jsou po právu šťastní.
Co je to úspěch?
Tenhle článek píšu hlavně proto, že když poslouchám všechny ty svoje chytrý podnikatelský podcasty, mám občas pocit, že si naše společnost vytvořila jakousi univerzální definici úspěchu. Přímo úměrnou výši vydělaných peněz, samozřejmě. Je ale možné něco tak subjektivního vůbec definovat? Záliba v marketingu mě naučila, že nic takového jako jedna metrika úspěšnosti neexistuje. Vždycky záleží na konkrétních cílech, které si stanovíme. Když se nám podaří je naplnit, kampaň byla úspěšná. Pokud ne, úspěch se nedostavil.
A to samé se dá aplikovat i na naše životy. Jestli je vaším cílem mít obří firmu a stovky zaměstnanců, úspěšní budete, až toho dosáhnete. Pokud ale toužíte po tom být dobrým člověkem, mít šťastnou rodinu a přečíst jednu knížku měsíčně, vaše definice toho, zda v tom jste nebo nejste úspěšní je přece úplně někde jinde.
Jak už jsem nastínila v předchozích řádcích, vůbec nezáleží na tom, jaké cíle má vaše ségra, soused nebo bývalý přítel. Každý z nás má životní hodnoty a priority postavené jinak a porovnávat se nedává smysl. Pokud to vztáhnu na sebe, mohla bych toužit po stovkách tisíc sledujících na Instagramu, ale to není můj cíl. Moje definice úspěchu je tvořit obsah pro takový počet lidi, kolik jich má stejný pohled na život a ocení moji práci. Neprahnu po stovkách komenářů plných emotikon a bezobsažných výkřiků. Chci vám něco předávat a inspirovat vás. Stejnětak chci být v životě dobrým člověkem a to, že možná občas pracuju dlouho do noci, neznamená, že jdu přes mrtvoly a ženu se za nějakým úspěchem. Je to jen moje přirozenost. Jsem duší podnikatel a dělá mi radost něco tvořit a vidět výsledky.
A to, že to třeba máte jinak, je naprosto v pořádku. Svět potřebuje všechny typy lidí. Inspirujte se, ale neporovnávejte se. Žijte podle svých vnitřních hodnot a plňte si své osobní cíle. Protože to, jestli jste, nebo nejste úspěšní, můžete posoudit jen vy sami.
Jaká je vaše definice úspěchu? Jste v životě spíš podnikatelé, nebo zaměstnanci? Budu se moc těšit na vaše komentáře a zprávy na Instagramu. Všechny si je čtu a opravdu mě váš názor zajímá. A pokud se vám článek líbil a chcete jednou za čtrnáct dní dostávat upozornění na další, tady se můžete přihlásit k odběru.
Veronika ♥
Pár let jsem byla zaměstnanec a pro mě to nebyl ten směr, kterým bych se chtěla ubírat dál. Vnitřně mě to nenaplňovalo. Mnohem víc mi vyhovuje život s počmáraným diářem plným nápadů a hlavou plnou myšlenek. Zároveň jsem ale člověk, který potřebuje mít vybudované rodinné zázemí. Cítit oporu a jistotu, kterou mi dává. Takže já jsem spíš někde napůl mezi zaměstnancem a podnikatelem :).
Autor
Blančo, netvrdím, že pro ty, které nazývám podnikateli, je rodinný život tabu. Je to spíš o tom, co nás naplňuje, co nám dělá radost. Stejnětak je jistě spousta zaměstnanců, kteří jsou duší podnikatelé, a obráceně:)
Krásně napsané. Upřímně mě nenapadlo, že typ lidí, který jsi označila jako podnikatelé to dělají jen ze své přirozenosti. Že je to jejich způsob života, těší je to a nemusí jim jít čistě jen o výdělek nebo uznání v práci. Sama jsem typický zaměstnanec a něco takového jsem si doteď vůbec nedokázala představit. A máš můj obdiv. Podle mě společnost potřebuje víc podnikatelů, ale ne takových, co jdou za zmíněným výdělkem a uznáním. Chtělo by to víc lidí jako ty, kterým jde o to něco předat a práce je moc těší. Samozřejmě, nic se nemá přehánět. Dokud jsou oba typy šťastní a jejich štěstí není na úkor druhých, je to v nejlepším pořádku.
Bomba článek <3
Autor
Kristýnko, mě zase asi nikdy nenapadlo, že by mnou nazvané podnikatele někdo vnímal, jako ty – že jim jde jen o uznání a peníze. Možná jsem naivní, ale opravdu věřím, že motor každého úspěšného podnikatele nejsou peníze, ale potřeba tvořit. A moc děkuju – za pochvalu i za to, že sis našla chvilku na to napsat mi tvůj pohled na věc. Tohle dělení jsem si vytvořila, abych mohla lépe pochopit motivaci a priority lidí, kteří nevidí svět mýma očima. A jsem moc ráda, že jsi mi v tom pomohla:)
Asi chápu tvůj point, každopádně si nemyslím, že jdou lidé takhle striktně oddělit na dvě skupiny. Já jsem zaměstnanec (v doslovném slova smyslu), vyhovují mi především sociální jistoty, které mi to dává, zároveň si ale neumím představit chodit do práce jen za účelem peněz. Jasně, účtenky se zaplatit musí, vždy bych ale dala přednost svému štěstí před penězi. Svou práci miluju, dělám obsahový marketing, takže vlastně neustále něco vymýšlím a práce pro mě rozhodně nekončí v pět odpoledne zaklapnutím notebooku. Ikdyž už nemusím, nad kampaněmi přemýšlím i cestou z práce a na dovolené sbírám inspiraci. Stejně tak se neustále snažím posouvat, protože zrovna v marketingu je sebevzdělávání hodně důležité.
Autor
Jituš, vůbec jsem to nemyslela tak, že všichni, kdo jsou zaměstnaní, pracují jen pro peníze. Jak jsem psala v odpovědi výš, je jistě spousta zaměstnanců, kteří jsou duší podnikatelé, a obráceně. Tohle dělení jsem si vymyslela, abych oddělila dvě hlavní skupiny lidí, se kterými se setkávám. Reflektuje to spíš nastavení osobnosti než pracovní poměr. A z toho, co píšeš, mi spadáš do kategorie podnikatel:) Ale jak říkáš, lidé jsou různí a dělit je striktně na dvě skupiny nejde. Ber to prosím v opravdu obecném měřítku:)
Skvělý článek, jako bych to psala já 🙂 Mám na vše úplně stejný názor a vlastně to s tím dvojím životem mám úplně stejně 😀 Tak jsem ráda že nejsem sama a to nejen v tom dvojím životě, ale i v tom neustálým poslouchání od ostatních, ať si někdy odpočinu … a taky ty otázky: proč to děláš?
Upřímně, tohle rozdělení lidí funguje a díky tomu se dá, podle toho s tím jakým člověkem, povídat. Viz tvůj příspěvek o small talk. Nikdy by mě ale nenapadlo se nad tím tak zamyslet. Ještě bych dodal všem ostatním čtenářům, že netřeba to takto bagatelizovat, protože ačkoli jsme každý jiný, podnikatelská mysl je fakt odlišná a dost z toho co je napsáno výše v příspěvku fakt sedí. BTW Někdo ale může být obojí a všechno mu to pak padá na hlavu, tak jako v mém případě. Důležité je to ustát, nezastavit se a tvořit dál, PRAVIDELNĚ! A úspěch tak, jak jsme si ho vysnili přijde.
Autor
Krásně napsané, Joey:)