Je neděle ráno a já právě sedím na zahradě naší chalupy, piju kafe a užívám si ranní sluníčko, který mi svítí do obličeje. Od vyhlášení karantény je to vůbec poprvé, co jsem opustila vězení, kterým se pro mě byt v Praze stal, a řeknu vám, že už jsem chvíle v přírodě, kde, zdá se, je svět ještě v rovnováze, potřebovala jako sůl.
Je to taky vůbec poprvé za poslední roky, co mám volný víkend. I když zcela nedobrovolně, po dlouhé době si můžu dovolit strávit pár dní na místě, kam internet zavítá jen výjimečně. Po dlouhé době nic nemusím. Bakalářku mám skoro napsanou, státnice se mi posunuly na září a práce je v současné situaci, kdy každý vyčkává, co se s českou ekonomikou bude dít dál, pomálu.
Za poslední dva týdny se mi, asi jako většině z nás, obrátil život vzhůru nohama a mám pocit, že jsem zestárla o několik let. Nechtěla jsem to sdílet veřejně, ale několik dní jsem bojovala s úzkostmi z izolace a drakonických omezení, který se dostavily krátce poté, co se život v Praze nadobro zastavil. K tomu jsem takřka ze dne na den přišla o několik klientů, kteří práci buď pozastavili nebo zrušili úplně, a korunu celý situaci nasadila moje spolubydlící, která mi oznámila, že se chce stěhovat zpátky k rodičům a musím tudíž z našeho malýho vršovickýho bytu odejít.
No co vám budu povídat, nebyly to zrovna hezký chvíle. Hned jsem začala hledat nějaké volné byty, ale většina nabídek zoufalých provozovatelů Airbnb, které bych utáhla z finanční rezervy, kterou si posledních několik let pečlivě střádám, je jen na několik měsíců, takže výběr bohužel fakt není tak růžový, jak v posledních dnech hlásají média.
Nicméně, nechci to zakřiknout, dokud tam nebydlím, ale vypadá to, že jsem střechu nad hlavou přece jenom našla. Nájem je dokonce i o pár tisíc nižší, než jsem doteď platila, a moc doufám, že už bude jenom líp. Že to my všichni, kterým koronavirová pandemie zničila sny a plány, zvládneme a budeme na letošní jaro vzpomínat jako na období, které nám dalo velkou životní lekci.
Žili jsme si jak králové a byla jen otázka času, kdy nás někdo nebo něco z toho růžovýho obláčku konzumu a blahobytu sestřelí. Teď to přišlo a věřím, že když na chvíli zatneme zuby, využijeme nucené volno k sebevzdělávání a dohánění všeho, na co jsme neměli v běžném životě čas, vstoupíme do doby pokaranténní pokornější a silnější.
Tak prosím nevěšte hlavu. Zvládneme to. Všichni. Společně.
Veronika ♥
Veru, jak už jsem ti pod minulý článek psala, mě karanténa skoro nijak neovlivnila (což je vlastně smutný, když si to tak vezmu), takže vůbec nevím, jak ti je, ale když takhle najednou přijdeš o střechu nad hlavou, musí to být masakr. Budu se za tebe modlit, ať to s tím bytem vyjde, protože ta nejistota musí být strašná. Nepřestává mě fascinovat, jak máme každý naprosto odlišný život. Někdo je v karanténě spokojený, protože nemusí mít výčitky kvůli své lenosti (to je bohužel i můj případ), tebe celá tahle situace mohla naprosto zdeprimovat. Opravdu zajímavý, jak každý vidí ten svět jinak. Ať se ti daří, určitě bude líp!
Autor
Andy, předně ti moc děkuju, fakt si toho vážím. Jak je asi patrné z článku, není to zrovna růžový období, ale věřím, že všechno zlý je pro něco dobrý. A pokud jde o tebe, právě naopak – jsem moc ráda, že tebe a spoustu dalších současná situace zasáhla jen zlehka, jsem za to moc ráda:)
Veroniko, opatrujte se. Narazil jsem na váš článek, když jsem googlil „spaní pod širákem, karanténa“ a tedy vyděsila mě věta „Je to taky vůbec poprvé za poslední roky, co mám volný víkend.“. Abych naplnil roli staršího moudrého, tak si vemte židli a…let me tell you something kid: tohle je šílenost. Silné slovo, ale důležité pro předání vážnosti situace. Dávejte na sebe pozor. Četl jsem Váš 7.12.2019 článek a samo: je to úplně na vás, přeci. Jen jako že to opotřebení mozku se před vámi klidně na deset let schová a ukáže se až najednou potom. Takže ode mě – samozřejmě zbytečná a opovážlivá (ale vlastně to 20.3.2020 píšete taky) – rada je: zpomalte ještě víc. Nevyplněný nebo aspoň neproduktivní čas je asi to nejcennější co ve vlastním seberozvoji můžete sama sobě dát.
Autor
Vladimíre, moc děkuji za radu i zájem. Uvědomuji si, že je to dlouhodobě neudržitelné, ale zbývá mi posledních pár měsíců studia a pak už chci zvolnit, zpomalit. Kdybych tam tuhle vyhlídku konce neměla, asi bych se už brzo sesypala, ale teď si říkám, že ještě na chvilku zatnu zuby a pak už bude vše tak, jak má být:)
Tak se držte : ) Pokud se z toho zatnutí zubů a máknutí si, aby „potom“ byl klid nestane hlavní životní strategie vyrovnávání se se stresem, tak je to, jasně, adaptivní. Se školou, jak říkáte, to dává smysl. Vím, že se ty horizonty „do kdy zatnout zuby“ můžou posouvat a posouvat…člověk už zatíná zuby pátý rok a pořád ještě není v té cílové stanici, kdy by si mohl upustit a odpočinout. To je tak, když je někdo hodnej, spolehlivej a pracovitej kluk, hodná, spolehlivá a pracovitá holka. Tak myslete hlavně na sebe, opatrujte se. A ať všechno dobře dopadne.
Jelikož bydlím u rodičů, tak tomu ještě moc nerozumím ale vím, jaký to je pocit, když pomalu přicházíš o střechu nad hlavou a budu jen doufat, ať to s tím bytem dobře dopadne. V tuhle chvíli nejsi jediná, kdo má strach a kdykoliv na tebe znovu přijde ta úzkost, vzpomeň si, že v tom nejsi sama
Autor
Moc děkuji. Doufám, že se mi podařilo najít jak nový byt, tak spolubydlící a že všechno klapne. Soucítím se všemi, které tahle situace dostala do problémů a věřím, že se s tím všichni (společně) popereme:)