Jaký byl můj rok 2020?

Rok 2020 byl pro většinu z nás zlomový. Nikdy předtím jsme tak intenzivně nepociťovali neuvěřitelnou křehkost všeho, co jsme do té doby považovali za samozřejmost. Naše životy začala určovat omezení, která mají bránit šíření nákazy, a všechno, co bylo neměnné a téměř jisté, se zlomilo. Pro mě osobně byl dva dvacet velkou zkouškou. A co všechno mě během něj potkalo, jsem vám shrnula do následujících řádků.

V roce 2020 jsem…

V roce 2020 jsem dodělala školu a získala papír. Titul. Zadní vrátka pro případ, že můj podnikatelský sen jednou nevyjde. V červnu jsem dopsala bakalářku, sdílela ji na blogu a splnila tím cíl, který jsem si při psaní dala – přispět oboru a usnadnit marketérům práci s influencery. V září jsem pak naprostým zázrakem odstátnicovala a od té doby si už jen šťastně pracuji. S klidem v duši a vědomím, že můžu konečně na chvíli zpomalit.

V roce 2020 jsem si uvědomila, že to, co jsem brala jako samozřejmost, vůbec samozřejmé není. Vládní nařízení mi vzala celý můj život a mně se po dlouhé době vrátily úzkosti. K tomu jsem přišla o většinu zakázek i střechu nad hlavou a řeknu vám, že vzpomínky na tohle období si rozhodně za rámeček nedám…

V roce 2020 jsem objevila svět sekáčů a vintage módy. A naprosto jsem mu podlehla.

V roce 2020 jsem začala prohrávat boj s vnitřním kritikem. Perfekcionismus, který jsem dřív považovala za výhodu, mě paralyzoval, a já nevěděla (a chvílemi ještě pořád nevím), kudy dál. Ztratila jsem spoustu času, probrečela několik nocí a málem jsem celé blogování a působení na Instagramu pověsila na hřebík.

V roce 2020 jsem objevila výhody coworkingu. A od té doby vysedávám ve WorkLounge každý den.

V roce 2020 jsem se konečně (na)učila fotit. Poté, co jsem investovala skoro všechny úspory do nového foťáku, jsem pochopila, že fotit na (bez)zrcadlovku je umění, které se s cvakáním, které jsem provozovala do té doby, nedá srovnávat. A že se to nezvládnu naučit za půl roku. Absolvovala jsem několik online kurzů focení i postprocesu, zhlédla tisíce minut YouTube videí a poznala jsem se s inspirativními fotografy, díky kterým jsem pronikla do zcela nového světa. Světa, kde se lidé zdraví slovy dobré světlo a kde mi každý potvrdí, že jediná cesta, jak se zlepšit, je neustálé zkoušení, učení se z chyb a vytrvalost.

V roce 2020 jsem navštívila Dubrovník, Split a Lisabon. I když dva dvacet cestování moc nepřál a plán oslavit státnice v Paříži jsem musela odložit na neurčito, poštěstilo se mi alespoň dvakrát vycestovat za hranice Česka. A bylo to nádherný.

V roce 2020 jsem přišla o vlasy. A sebevědomí. Nikdy by mě nenapadlo, jak moc můj život ovlivní tak samozřejmá věc, jako jsou vlasy, ale od té doby, co mi kadeřník v létě upálil skoro celou hlavu, kleslo moje sebevědomí na bodu mrazu. Což je při tom, co dělám, dost problém. Na druhou stranu tuhle zkušenost vnímám jako lekci, která mě má naučit trpělivosti a lásce k sobě samé.

V roce 2020 jsem přestala nahrávat podcasty. Vize, se kterou jsem Stylish Coffee Podcast tvořila, se bohužel nesetkala s realitou, a tak jsme se s Andym rozhodli nahrávání ukončit. Sen o vlastním pořadu mám pořád, ale kapacitu na stříhání a všechny další procesy bohužel ne, tak to vypadá, že i v roce 2021 zatím zůstane stále jen snem.

V roce 2020 jsem si dovolila přibrat. Už skoro pět let se stravuji tak, aby mému tělu nic nechybělo, a tudíž jsem nepociťovala žádné problémy, které by mi dávaly varovný signál, že něco není v pořádku. Když jsem ale s koncem léta měla konečně příležitost se na chvíli zastavit a zaměřit pozornost na sebe sama, po dlouhé době jsem se byla zvážit na inBody a čísla byla nižší, než jsem předpokládala. Od té doby jsem trochu navýšila příjem zejména zdravých tuků, a i když jsem na dalším měření nebyla, protože by mě jen zbytečně vystresovalo, na oblečení i v zrcadle vidím, že kila šla nahoru.

V roce 2020 jsem omylem smazala mapu kaváren. Naštěstí se mi podařilo kontaktovat podporu Google a nějakým zázrakem získat data zpátky.

V roce 2020 jsem přišla o dědečka.

V roce 2020 jsem se přestala učit francouzsky. Lekce ve Francouzském institutu se přesunuly do virtuálna a jelikož mi online výuka nevyhovuje, rozhodla jsem se po dlouhých letech studium přerušit. Na úrovni B2, na kterou mám oficiálně papír, tak teď rozhodně už nejsem, ale hned jak se kurzy zase spustí, chci s francouzštinou pokračovat.

V roce 2020 jsem začala chodit na psychoterapii. A našla jsem odvahu o tom promluvit veřejně.

V roce 2020 jsem se naučila kromě všech zdrojů, které denně sleduji, každé ráno otevírat zprávy. A občas se u toho náramně bavím.

V roce 2020 jsem se rozhodla sdílet na Instagramu to, co chci. Ne to, co se ode mě očekává. Když jsem pochopila, o čem fotografie skutečně je, přestala jsem používat všechny zázračné aplikace na úpravu fotek a pracuji jen s Lightroomem. Už mě nebaví oranžové obličeje, vyhlazená pleť a azurově modré nebe, kterých je plný Instagram. Chci s vámi sdílet fotky, které se takřka neliší od reality. Být opravdová. Upřímná. A tvořit obsah, který se líbí mně. Ne instagramovým algoritmům.

Podtrženo sečteno uznávám, že rok 2020 zřejmě nebyl nejlepším rokem mého života. A ač bych si moc přála hodit vinu na zákeřného koroňáka, příčinou většiny toho, co mě potkalo, jsem byla já sama. Moje hlava. Tlak, který jsem sama na sebe vytvořila.

Můj rok byl plný slz, štěstí, vděčnosti, nových přátelství a zážitků. Největší radost mám ale z toho, že jsem se nevzdala. Že jsem dokázala chvílemi umlčet ten otravný hlas, který mi neustále říká, že nejsem dost dobrá. Dost hezká. Že jsem nepřestala dělat to, co miluju, jenom proto, že jsem si nastavila laťku moc vysoko.

Děkuju za to, že jste to všechno prožívali se mnou. Že mě podporujete ve chvílích štěstí i tehdy, kdy mi není dvakrát do skoku. Že mi dáváte obrovskou motivaci dál psát, fotit a tvořit. Moc si toho vážím.

Rok 2021 bude náš.