Je sedm třicet ráno. Venku je tma, mrzne a já popíjím kávu v kavárničce nedaleko mého bytu. Koukám skrz zamlžené okno a přemýšlím, jak dnešní téma pojmout. Pořád mu totiž tak úplně nerozumím. Nechápu, proč má někdo potřebu ponižovat a urážet druhé.
Jak už jste asi z názvu pochopili, dnes to hude o hejtech. O nenávisti. O jedu, který se v době internetu šíří až nebezpečně rychle. Každý se může schovat za nálepku anonymní a z pohodlí svého gauče ničit sny těm, kteří sebrali odvahu a šli s kůží na trh.
A nemluvím tu jen o zlých komentářích a zprávách na sociálních sítích, kterým dřív nebo později musí čelit každý influencer. Nenávistné poznámky a pomluvy mě provází celým životem. Ať už jde o školní léta, kdy byly urážky na mou postavu na denním pořádku, nebo neúměrnou kritiku knížky, blogu, všeho. A tak nějak tuším, že vy to budete mít stejně. Vždycky se najde někdo, kdo vás s chutí srazí na zem. Kdo si do vás kopne.
A já se vždycky musím ptát – proč? Proč to má někdo zapotřebí? Proč někdo věnuje svůj čas tomu, aby ponižoval a urážel druhé?
Častou odpovědí bývá, že hejtři jen závidí. Že to neměli doma lehké a že si svou křivdu kompenzují na vás. Jenže, s tím já tak úplně nesouhlasím. Co se týče závisti, dost pochybuji, že mi někdo záviděl dvě brady a tričko velikosti XL. A pokud jde o problémy v rodině, je mi toho člověka líto, ale rozhodně to pro mě není důvod, aby šířil zlost. A už vůbec ne omluva.
Snažím se řídit heslem, že bychom se ke druhým měli chovat tak, jak bychom chtěli, aby se chovali oni k nám, proto je pro mě tohle jednání jak z jiného světa. Nechápu ho.
Nicméně, ač nerada, už jsem se tak nějak smířila s tím, že takoví lidé mezi námi prostě jsou. A že jejich motivy asi nikdy nepochopím. To, že mě ale jejich slova pokaždé zabolí, je věc, se kterou se ještě musím naučit bojovat.
A jaká že je ta spásná rada, kterou pro vás dneska mám? Za prvé, pokud to jen trošku jde, vyhoďte ze svého života všechny, kdo vám nějaké trápení způsobují. Takoví lidé vám za váš čas opravdu nestojí. A za druhé, neberte si nic osobně, jedna z dohod, kterou ve své knize Čtyři dohody popisuje Don Miguel Ruiz;
Nikdo nedělá nic kvůli vám. Co druzí říkají a dělají je projevem jejich vlastní situace a snů. Když budete imunní proti názorům a činům druhých, nestanete se obětí zbytečného utrpení.
Což se sice lehko řekne, ale těžko dělá. A i když jsem se ještě nenaučila s kamennou tváří odrážet všechny negativní poznámky, kdykoliv si na tuhle dohodu vzpomenu, jen mi alespoň o kousíček líp. Snažím se přijmout fakt, že jsem se jen připletla do cesty někomu, kdo se potřeboval vybít. Že kdyby tam místo mě šel kdokoliv jiný, schytal by to stejně.
Abyste mě správně chápali, tímto článkem netvrdím, že máme být všichni pořád sluníčkoví a konstruktivní kritiku si nechat radši pro sebe, abychom se náhodou někoho nedotkli. To v žádném případě. Ale schovávat se za slovo konstruktivní a šířit zlost, je ubohost. Dobře míněná rada je fajn a může pomoct, ale slova, která mají za cíl jen ublížit, jsou pro mě asbolutní dno. Stejně tak jako lidé, kteří je vyslovují…
Jak vidíte hejty vy? Máte ve svém okolí někoho, kdo rád uráží a ponižuje druhé? A jak si takové chování vysvětlujete?
Veronika ♥
Když jsem začínala psát blog veřejně před rokem a půl, tak jsem narazila na to, že se mi začali smát někteří lidé z okolí, kteří mě znali prakticky jen od vidění. Někdo sdílel mé články po Fb jako ohromnou legraci a smáli se mé přezdívce, kterou jsem tehdy měla. Mrzelo mě to a doteď to nechápu. Proč má někdo potřebu šlapat po někom a shodit mu to, co dělá rád a baví ho to. Mně když se něco nelíbí, tak to přejedu a jdu dál. Nemám potřebu někomu nadávat a ubližovat mu. Vážím si praktických a konstruktivních rad, když mi člověk slušně a v klidu poradí, co bych mohla zlepšit. Ale takových lidí je strašně málo. Většina takových kritik je napsána zle, útočně a rýpavě. A ti pisatelé tomu říkají „právo napsat svůj názor“. Z projíždění různých sociálních sítí jsem si vzala, že nejlepší je na ty rýpaly vůbec nereagovat a hlavně nedávat najevo, že mi to ublížilo. Na to přesně oni čekají a rádi pak rozmazávají, jak je člověk nevyrovnaný a bere si to. Pak mi taky pomáhá říct si, že rozumný a chytrý člověk nebude zlý a útočný. Pak jsem taky jednou dostala celkem obsáhlý komentář, že nemám do článků psát, že jsem introvert. Protože je to prý póza, volání po pozornosti a tak. Když nic neříkám, tak se každý ptá, proč jsem taková uzavřená a když se to snažím vysvětlit, tak zase dostanu, že jen chci být zajímavá. 😀 On se bohužel člověk nezavděčí všem, ale taky je pro mě těžké si některé věci nebrat, protože spousta toho není vůbec fér. Zrovna tvůj blog si hejty určitě nezaslouží, je super a ráda se sem vracím. 🙂
I am Lenka
Autor
Leni, moc děkuju! Snad ve všem s tebou musím souhlasit, když se mi něco nebo někdo nelíbí, neřeším ho… A s tím právem napsat vlastní názor jsi to krásně vystihla!
Popravdě jsem ráda, že potom přišla ne tak výrazná pasáž o konstruktivní kritice, protože bez toho by ten článek tolik nevyzněl. Podle mě je problém v tom, že tahle mince má dvě strany a je to děsně obtížné, potkávám skoro samé extrémy, především mezi mladšími. Protože z extrému sesypu se ze všeho přichází extrém neberu si k srdci nic. Naše generace má celkově tendence neustále řvát, že já něco a já tamto. Mám takové zážitky z kritiky knih a když přijde třeba opravdu konstruktivní kritika na knihu nějakého blogera, tak se všichni můžou zblaznit a neunese to ani samotný blogger, protože zase jen já a hlavně že se to prodává. Asi víš, co tak nějak myslím, je to složitý. Možná by neškodilo na školách učit poznání takových věcí, aby lidi neplácali nesmysly typu „měla bys být objektivní“, když jde o recenzi a podobně. A tak je to skoro se vším. Já se vždycky snažím si „sednout“ a přemýšlet nad tím, zda jsem dostala nějaké pádné argumenty, když jo, zamyslím se nad tím a snažím se být tolerantní, když ne, tak se to snažím neřešit, i když to občas nejde, vyfiltrovat emoce. Takže vlastně něco jako ty, jen asi ten článek nakonec dostatečně nevyzvedl tu váhu konstruktivity. Nejde jen o to bojovat s hatery. Protože pak to dopadá tak, jako třeba u některých blogerek, že JÁ mám pravo dělat a mazat, co chci. Všechno, co se mi nelíbí, ať už je to takový nebo makový, protože mě to urazilo, zase emoce. Jednou vylezli s kůží na trh, tak by měli zkousnout konstruktivní kritiku, každý by měl a hatery tím pošlou do kytek nejvíc. K tomu dodávám, že tvou knihu bych si sama nepořídila, ale jednoduše proto, že nejradši piju čaj doma a do kavárny jsem nepáchla, co je rok dlouhý (nejsem cílovka), ale to neznamená, že kdyby se mi dostala do ruky, že bych ji nedokázala subjektivně, ale konstruktivně posoudit. To dokáže obecně každý, když bude myslet. Tvůj blog čtu i přes evidentní rozdíly mezi námi ráda. 🙂 A o tom to všechno je, jenže svět je místo plné emocí a pudů. 🙂
Autor
Magdo, moc děkuju za názor a se vším souhlasím. Možná to vyznělo až moc jednostranně, ale rozhodně nepatřím k těm, co by nepřijímali konstruktivní kritiku a ze všeho se hned sesypali, spíš naopak:) Ale mezi hatem a konstruktivní kritikou je často dost tenká hranice…
Já jsem se vždycky hrozně nervovala tím, co si o mně ostatní myslí, tím spíš pak v případě, že to dali nějak nelibě najevo. Ale v poslední době mi došlo, že pokud jsou lidi kolem mě nastavení tak, že neodsuzují ostatní, tak je ani nenapadne mě řešit nebo dokonce hejtit. A jestli je to napadne… pak to nejsou lidi, kterými bych se chtěla zabývat.
Ale ne vždycky mi tohle jde tak snadno. 🙁
Veru, obdivuju tě, pokud lidem nezávidíš. Já totiž závidím strašně a skutečně u mě platí rovnice závidět=nenávidět za lepší život. Bohužel. Asi to znamená, že skutečně žiješ svůj sen což je skvělý, ale já se bojím, že i kdybych ho žila, vyčítala bych si minulost, kterou jsem mohla prožít mnohem líp a také ji spousta lidí líp prožilo. Ty to tak někdy nemáš? Mám podobný příběh, co se obezity týče a už navždycky budu ostatním závidět to normální dětství bez šikany a urážek, já byla díky své tloušťce šedá nesebevědomá myška. Jenže s tím už nemůžu nic udělat. Vždycky ve mně bude hlodat ta myšlenka, že to mohlo být jinak…
Autor
Viktorko, co bylo, bylo. Samozřejmě bych si také přála spoustu věcí jinak a kdybych nemusela řešit stravu, jsem mnohem šťastnější, ale už jsem se nějak smířila s tím, že to tak prostě je a nic s tím neudělám. Takže místo toho trápit se věcmi, které nemohu změnit, se snažím zaměřit na to, co mám ve svých rukou a s čím můžu něco udělat:)
Částečně s tebou souhlasím, na druhou stranu mám pocit, že se v dnešní době bere jakékoli vyjádření negativního názoru jako hejt…zvláště mezi Vámi influencery. Je jasné, že pokud někdo reaguje jen sprostými slovy a výkřiky do tmy, nemá cenu si brát jeho slova vážně, na druhou stranu i mezi negativními komentáři se může nají ona objektivní kritika.
Já tě mám jako blogerku moc ráda, líbí se mi, že umíš psát a zvlášť ze začátku jsi se od klasického českého blogového rybníčku hodně odlišovala. Na druhou stranu nemám ráda tvoje stěžování si na spoustu práce. Možná si to neuvědomuješ, ale občas je toho až moc a věř mi, že na světě chodí spousta lidí, kteří toho mají na práci možná ještě víc. Ale já obecně nemám ráda stěžování si na čas….pokud se rozhodnu něco do svého života zařadit, tak se s tím smířím a nestěžuju si, že to nestíhám.
Stejně tak mě zklamala tvoje knížka. Myslím si, že je skvělý, žes něco podobného vydala, a věřím, že tě to stálo spoustu nervů a práce. Za to ti patří můj obdiv. Knížku bych si ale nekoupila, protože pro mě nepředstavuje žádnou přidanou hodnotu (jen pár fotek a hashtagů). Věřím ale, že mnoho jiných potěší.
Do nového roku ti přeju jen to nejlepší a ať se ti vše daří
Autor
Jitko, děkuju za názor. Můžu se zeptat, jakou změnu vnímáš v mé tvorbě? Proč už se podle tebe neodlišuju? Opravdu mě to zajímá:)
Hezký článek a chápu ho.
S tou závistí mi to přijde taky vtipný. Jen někde napíšeš konstruktivní kritiku (opravdovou), tak se na tebe sesypou lidi, že závidíš a proč tu danou činost neděláš ty, když jsi tak dobrá. Ale to dělají převážně Američani. Nebo aspoň jsem si toho všimla pod videi v komentářích. Fanoušci nejsou schopní přijou konstruktivní kritiku absolutně vůbec.
U nás to ještě jde. Bych řekla:D.
Já už na konstruktivní kritiku hledím lépe, než jsem o mívala. Ale kdyby toho bylo extra moc, tak mě to samozřejmě zamrzí. Nejvíc to mrzí u něčeho, co vám přišlo „dokonalý“ a najednou to tak podle ostatních není.
A hele víš co….když je někdo chudinka a napíše ti hnusný komentář jako anonym, tak tě to spíš má rozesmát. Ten člověk si ani veřejně pod svým názorem nestojí, takže tomu ani vnitřně nevěří. Na takového člověka bys udeřila v reálném životě a nejspíš by se sesypal.
Já na svém blogu moc negativity nezažívám. Občas má někdo připomínku, ale jinak vlastně ne. Zatím jsem zahalená „nedostatečnou popularitou“:D.
Autor
Veru, moc děkuju:) A možná to není “nedostatečnou popularitou”, ale jen tím, že máš za čtenáře lidi, co to nemají zapotřebí:)
Naprosto chapu to rozcarovani, dnes a denne na nej narazim jak v praci, tak i v soukromem zivote nebo kdyz jen tak brouzdam po netu. Vsude kolem je tak moc nenavisti a zasti, az me to boli. Co jsem se ale naucila ja, jednak jak pises, obklopovat se jen lidmi, kteri mi neco prinaseji a je mi diky nim dobre, a ty co me tahnou ke dnu, poslat pryc jeste driv, nez skutek dokonaji 🙂 a druhak si brat k srdci jen nazory a poznamky lidi, na kterych mne zalezi. Protoze pokud mi tamhle anonymni broskvicka 1234 bude neustale psat kritiku treba na moje clanky, nebo zjistim, ze me pomlouvaji nejaky holky, ktery jsem v zivote nevidela, mavnu nad tim rukou. Mozna se jen zamracim nad tim, tak nudnej maji sami zivot, ze musi tak detailne resit nekoho, koho ani neznaji… 🙂
Btw, krasny fotky!
Autor
Asri, anonymni broskvicka 1234 mě pobavila:D A moc děkuju!
Podle me, duvody jsou dva – zavist nebo komplexy. Ohledne zavisti je to jasne, komplexy – to je prave to XLko. Proste clovek nema rad sam sebe, a to jeho Mko nebo Lko pripada mu kvalitnejsi, kdyz urazi nekoho, kdo ma XL. Navic, jak vime, deti casto jsou bezduvodne krute, no vetsinou to delaji prave komplexy. Ja jsem nezaznamenala nejake projevy nenavisti vuci sobe, ale myslim si, ze je to tim, ze casto lide se boji (me) – jako ze jsem schopna tvde odpovedet. No a vlastne nejsem tolik publicni clovek jako ty. Jinak moc ti fandim, a to, co delas je super. Fakt nevim, co lide muzou kritizovat ??
Autor
Olgo, opravdu moc děkuju! A s těmi důvody jsi to krásně vystihla:)
Prestanme te brozurce rikat knizka a verim, ze hejty na ni prestanou 🙂 Jinak moc pekny clanek, dulezite pripominat!✌?
Lidi prestanou hejtovat v okamziku, kdy se jim to nevyplati, ztraci smysl. Ostatni si k cloveku vzdy dovoli to, co jim ten clovek dovoli. Takze kdyz nekdo napise do komentu jsi krava – a ty to smazes, busou se ti smat, ze mazes negativni veci z komentaru. Kdyz odpovis dekuji za nazor, nemize na to nikdo rict ani pumpicka. Kdyz ale odpovis elaboratem o tom, jak to zranuje a je to krute, budes pro smich. To je zakon akce a reakce. To, ze se nelibime vsem, je realita, se kterou se musi smirit kazdy z nas. A ze pro spoustu lidi jsme treba pici? To je mnoho lidi pro sve zname, kolegy v praci atd. Ale pokud si nepisou blog, nejspis se to, narozdil od verejne cinnych blogerek, ktere je snadne vyhejtovat, protoze jsou ‚cizi‘, nikdy nedozvi.
Opět hezký článek 🙂 Jsi jeden z mála českých blogů který mě baví číst, asi proto že v tvých článcích často nacházím sama sebe. Líbí se mi i tvůj styl psaní.
Co se týče tématu. Taky nerozumím tomu proč má někdo potřebu urážet. Já to nedělám a nikdy dělat nebudu. Rýpnu si jen když někdo rýpe do mě, ale i tak si to občas odpustím. Nerada urážím, vím totiž jakou bolest dokážou způsobit slova. Více než facka. Jsem dost citlivá a dotkne se mě každá blbost.
Moje kamarádka je dost upřímná a její slova mě dost často mrzí a bolí. Nemám ale ani tu odvahu (a asi ani nechci) jí říct co si doopravdy myslím já). Nechci prostě ubližovat.
Kvůli hateům a kritice si nejsem jistá jestli bych chtěla být „známá“ třeba blogem nebo na instagramu. Část mě po tom touží ale část mě ví, že bych se z toho složila.
Autor
Blani, máš pravdu, vydávat se světu skrze blog, je dost tenký led. Na jednu stranu chci být upřímná a nehrát si na ledovou královnu, které se nic nedotkne, ale na stranu druhou je to přesně ta chvíle, kdy ukazuji, že jsem zranitelná. Ale pokud tyhle řádky alespoň někomu pomůžou, má to pro mě smysl. A moc děkuju!
Líbí se mi vše,články,celá osobnost
Autor
Děkuju!