„Máte-li určitou představu o tom, jaké by mělo být vaše tělo, budete nešťastní. Tělo je takové, jaké má být. Je to vaše tělo, je to tělo, které vám dal Bůh. Využívejte ho, mějte z něj radost!“ pravil jednou duchovní myslitel Osho a pokračoval: „Neexistuje kritérium určující, kdo je a kdo není krásný. (…) Pokud nepřijmete sami sebe, vytváříte situaci, v níž vás nepřijme nikdo. Vy se nepřijímáte a nedovolíte nikomu jinému, aby vás přijímal.“
Jeho slova a myšlenky druhé vlny feministického hnutí se ve více či méně pozměněné formě začaly objevovat v motivačních knížkách, článcích a ze sebelásky (ve vztahu k našemu zevnějšku) se v posledních letech stala nová černá. Na obálkách módních časopisů se ocitly plus sice modelky, influenceři zredukovali počet zkrášlujících aplikací na polovinu a zdá se, že sebevědomí holek, které byly na základní škole oběťmi zlých a bolestivých poznámek, pomalu stoupá.
Když si odmyslím zprofanovanou sebelásku (která je spíš než přijetím sebe sama jakýmsi alibi pro nezdravý životní styl, sobeckost a nedostatek péče o svůj vzhled), jsem ráda, že se z lásky k sobě samému stal takový trend. Jsem přesvědčená, že sebepřijetí je ta nejlepší cesta ke zdravému sebevědomí. Říkám to svým kamarádkám i sledujícím na Instagramu. Bojuji za autenticitu na sociálních sítích, fandím všem klukům a holkám, co se nebojí ukazovat světu své nedostatky…
A pak se podívám do zrcadla a skutek utek. Všechna ta moudra, která mám vyčtená ze self-help literatury, se vypaří. Mám pocit, jako by fungovala na všechny ostatní, kromě mě. Jsem přesvědčená o tom, že všichni kolem mě jsou krásní takoví, jací jsou, jen já jsem se našim moc nepovedla. A že s tím musím něco dělat.
Od té doby, co jsem se začala měnit v ženu, volím totiž vždy přesně opačnou cestu než je sebepřijetí. Když jsem s něčím nespokojená, dělám všechno pro to, abych chybu, která mě trápí, odstranila. Vrozená nadváha, kterou jsem nikdy nepřijala, je toho zářným příkladem. Slovo nejde pro mě až do srpna loňského roku neexistovalo. Vždy byla nějaká cesta, jak nedostatky odstranit. A v jejím cíli jsem byla zase (na chvíli) spokojená.
A pak přišel podzim a mně začaly odpadávat kusy vlasů. V zrcadle se místo dlouhovlasé plavovlásky, kterou jsem tam vídala víc než pět let, objevil Glum. Sebevědomí mi kleslo na bod mrazu a já se poprvé v životě ocitla v situaci, se kterou nemůžu vůbec nic dělat. Snažila jsem se vymyslet jakékoliv řešení, jak mít zase vlasy, za které se nebudu muset stydět, a cítit hezká, ale na žádné jsem nepřišla. Prodlužování by mi je ještě víc zničilo, zákrok, na který bych si vydělávala po nocích, neexistuje a v paruce vypadám (se vší úctou a respektem k lidem této identity) jak transka. Zkrátka a dobře, nemohla jsem a stále nemůžu dělat nic jiného než čekat. Čekat, až mi narostou úplně nové vlasy. Což je při rychlosti centimetr za měsíc sakra dlouhá doba.
Říká se, že všechno (zlé) se děje z nějakého důvodu, a já mám pocit, že jsem potřebovala dostat lekci, která mi má ukázat, že takhle to už dál nejde. Že nastal čas přijmout sebe sama. Smířit se s tím, že lepší to minimálně rok a půl, dva nebude. A být s tím v pohodě.
Ráda bych vám řekla, že se mi to povedlo (a doplnila to veleúspěšným hashtagem #sebeláska), ale realita je taková, že i po devíti měsících jsem stále na začátku. Veškerou naději upínám na období až – až budu mít zase vlasy a až se budu sama sobě líbit. Pak s vámi zase začnu komunikovat skrze videa na Instagramu, odhodím kšiltovku, přestanu se vyhýbat událostem s povinným dresscodem a nebude se mi svírat žaludek, kdykoliv se uvidím na fotce.
Přitom vím, že mnohem rychlejší (a značně levnější) cesta by byla přijmout sebe sama. Teorii, jak na to, znám od certifikovaných průvodců sebeláskou (tohle povolání skutečně existuje) do puntíku. Ale moje hlava jejich ezoterickým radám odmítá uvěřit. Nevíte někdo, proč?
„Mám se ráda taková, jaká jsem.“
„Mám se ráda taková, jaká jsem.“
„Mám se ráda taková, jaká jsem.“
„Mám se ráda taková, jaká jsem.“
„Mám se ráda taková, jaká jsem.“
… pořád nic.
Veru, skvělý článek! S tou znalostí teorie, která se s uvedením do praxe poněkud rozchází mi mluvíš z duše a to nejen v otázce sebelásky. Díky, Petra ♡
Autor
Já děkuju, Péťo 🙂
Veroniko, říká se, že zdravé vlasy jsou korunou krásy a přijít o ně může být pro ženu (a často i pro muže) opravdu velké trauma. Četla jsem o tom, že pro ženy podstupující chemoterapii byla na celé léčbě nejhorší právě ztráta vlasů. Osobně mám vlasy hodně dlouhé, vzhledem k tomu, že je nevystavuji žádnému teplu ani zbytečné chemii, tak i ve svém věku zdravé. A upřímně, jsou pro mě velmi důležité, nerada je zkracuju (dcera mi říká, že ta délka „už není úplně normální“), protože je to jedna z mála věcí, které mám na sobě opravdu ráda (jinak vidím bohužel samé nedostatky, což v mém případě souvisí hlavně s dětstvím, kdy mi maminka neustále říkala, co je na mně ošklivého a špatného). Kdybych o vlasy nějakým způsobem přišla, prožívala bych to myslím stejně těžce jako vy. Řekla bych, že „přijmout“ ztrátu vlasů je pro ženu skutečně mnohem těžší než přijmout svůj velký zadek, malá prsa nebo hubené ruce. Je úžasné, že dokážete svá traumata a trápení sdílet. Mnoha dívkám/ženám to myslím může pomoci. Škoda, že mi není o dvacet líp a váš úžasný blog bych tenkrát mohla číst. A úplně na závěr – osobně se mi v těch tmavých parukách VELMI líbíte. Působí velmi přirozeně a šik. A opravdu to neříkám, abych vás chlácholila. Možná zkuste trošku odhodit strach z toho, že všichni upínají pozornost k vaší paruce a negativně ji hodnotí. Myslím, že většinu lidí vůbec nenapadne, že nějakou paruku máte a těm, kteří to zaznamenají, se líbíte 🙂 Takže možná bych zkusila pracovat hlavně s tím, nevyhýbat se sociálním kontaktům „jen“ kvůli paruce. S tím teď můžete pracovat. Hanka
Autor
Moc děkuju za podporu, Hani. V osobním životě jsem se s tím, že vypadám jak strašidlo, nějak smířila, ale ukazovat se tak desetitisícům lidí na Internetu je pro mě pořád nepředstavitelné…
Ahoj Verčo, všechno se vším v životě souvisí. Dnešní svět je bohužel tak překombinovaný, přetěkaný a zahlcený „nenormálními“ tématy a věcmi, že pak mnoho mladých lidí končí v péči psychoterapeutů nebo na farmakách. Jednou někdo řekl: „Dělejte veci JEDNODUŠE“ Zaujalo mě to a myslím, že je v tom hluboká pravda. Oprosti svou mysl od všech nesmyslných témat, které tě jen dostávají do nejistoty : co mám jíst, jaký šampón koupit, co je bio, co je kvalita….. Vše pramení z nadbytku, v kterém žijeme. Ve válce bys byla ráda i za chleba s lepkem. Jsi a vždycky jsi byla strašně chytrá holka, možná, až moc, a proto zkus zjednodušit myšlení. Vypni, neřiď každou minutu ze dne a dělej to, co intuitivně cítíš uvnitř, i kdyby se to příčilo nějakým tvým zásadám. Pak najdeš pomalu klid v duši a začneš se mít ráda. Držím palce a dělej věci jednoduše!
Autor
Moc děkuji za radu. Je v tom velká pravda, jen mi bude ještě asi nějakou dobu trvat, než se naučím se o všem tolik nepřemýšlet, neřešit. Hlava si pořád dělá, co chce…