Jak překonat pocit, že nejsme dost dobří?

Máte občas pocit, že nejste tak dobří, jak si o vás myslí okolí? Připadáte si někdy jako podvodníci, kteří si úspěch nezaslouží? Bojíte se toho, že budete jednou odhaleni a všichni přijdou na to, že ve skutečnosti za nic nestojíte?

Pokud jste alespoň na některou z otázek odpověděli kladně, vítejte v klubu. Kdykoliv se mě někdo zeptá, jak jsem to dokázala, že se zčásti živím blogováním a Instagramem, že jsem blogerka, kterou čas od času někdo zastaví na ulici nebo v kavárně, jen sklopím oči a snažím se zavést řeč jinam. Nemám totiž pocit, že bych něco dokázala. Nedejbože že bych byla úspěšná blogerka, jak mě v některých rozhovorech nazývají. Takových je v českém rybníčku jen hrstka a já k nim rozhodně nepatřím. Připadám si nepatřičně na všech těch nablýskaných akcích, kde se potkávám s lidmi, které jsem pár let zpátky obdivovala na sociálních sítích. A pořád čekám, kdy někdo celý tenhle „podvod“ odhalí.

Jestli podobné pocity taky zažíváte, možná vás uklidní, že v tom nejste sami. Psychologové tenhle pocit nazývají syndrom podvodníka (Impostor syndrome) a v dnešním hyper soutěživém světě zaměřeném na úspěch postihuje velkou spoustu z nás. Podle definice jím trpí lidé, kteří jsou přesvědčeni, že si vlastní úspěch ve skutečnosti vůbec nezaslouží. Považují se za podvodníky, protože mají pocit, že za jejich úspěchem stojí štěstí, náhoda nebo správné načasování. Často je sužují pocity, že nejsou tak dobří, jak si o nich myslí okolí, a třesou se strachy, kdy bude jejich „podvod“ odhalen a přijdou o zaměstnání, klienty a poslední špetku uznání.

Nejvíce náchylné jsou k němu podle odborníků (velmi úspěšné) ženy, které bojují s přetrvávajícími stereotypy zpochybňujícími jejich profesionální schopnosti, nicméně pocit nezaslouženého štěstí nebo úspěchu se ale netýká jen pracovního života a kariéry. Dostává se i do osobní roviny. Princip je pořád stejný – někde uvnitř jsme hluboce přesvědčeni o tom, že své okolí podvádíme. Že ve skutečnosti nejsme tak skvělí rodiče a partneři, jak se může na první pohled zdát. Že naši blízcí brzy odhalí naše skutečné já a nebudou s námi chtít být.

Jestli jste se v předchozích řádcích našli, asi se teď ptáte, jak se s pocity, že ostatní nějakým způsobem podvádíte a že se na to dříve nebo později přijde, vyrovnat. Jak už jsem vám psala v úvodu, sama s tím pořád bojuju, ale strýček Google mi hodil záchranné lano, které teď házím já vám:

• Přestaňte se přehnaně srovnávat. Vždycky se najde někdo, kdo bude lepší než vy. Vždycky. Ale taky po světě chodí stovky, tisíce lidí, kteří nikdy nedokážou to, co jste dokázali vy. Zaměřte svou pozornost tím správným směrem.
• Svěřte se někomu mimo vaší sociální bublinu. Když jsme uzavření v bublině podobně smýšlejících lidí, často máme zkreslené představy o tom, co je a není úspěch. Zkuste si o svých pocitech promluvit s někým mimo. Pohled zvenčí vám ukáže, že na sebe můžete být opravdu hrdí.
• Sepište si vše, co se vám povedlo. Sestavte si seznam dosavadních úspěchů a možná vás překvapí, kolik práce, úsilí a talentu za nimi stojí.
• Neberte pochvaly na lehkou váhu. Jestli vás lidé za vaše výkony chválí a váží si vás za ně, určitě to má své opodstatnění. Připusťte si, že můžete být schopní, chytří a úspěšní. Nebuďte přehnaně skromní.

Podtrženo a sečteno myslím, že zdravá míra pochybností a nejistoty je naprosto v pořádku, ale vstávat každé ráno s pocitem, že dnes už nás fakt odhalí a přijdeme o všechno, je dost vyčerpávající. Zkusme se občas pochválit a připustit si, že náš úspěch je výsledek tvrdé práce, ne náhody. Že můžeme být skvělými matkami a partnerkami. Že možná ve skutečnosti neklameme okolí, ale sami sebe.

Veronika ♥

PS: Jen při tom chválení nezapomeňte na špetku pokory, prosím.