Příběh o tom, jak jsme našly a získaly byt

Tak už je to černé na bílém. Jsem holka z Vršovic. Před pár dny se mi konečně podařilo přestěhovat všechny věci, které potřebuji k životu, a udělala jsem poslední krok. Naposledy jsem za sebou zavřela dveře pokoje, ve kterém jsem strávila dlouhých dvacet let, a vstoupila do nového života.

Pokud mě sledujete už nějakou dobu, moc dobře víte, že jsem se chtěla odstěhovat už dlouho. Potřebovala jsem svobodu, klid na práci i učení, vlastní prostor. A i když naši udělali, co se dá, abych byla spokojená (za což jsem jim moc vděčná), nestačilo to. Možná jsem rozmazlená, možná by vám těch pár metrů čtverečních, které mi zbyly po rozdělení našeho společného pokoje s bráchou, na které se vejde jen jedna postel a křeslo, nevyhovovalo taky, ale to už nechám na vás. Každopádně, byl čas jít.

A tak tu teď sedím v Café Jen, popíjím filtrovanou kávu a přemýšlím, jak to celé bude dál. Jestli si při škole zvládnu vydělávat tolik, abych zaplatila nájem, kdy se budu vídat s rodinou. Jestli si táta vůbec všimnul, že jsem se odstěhovala. Zda se mnou ještě někdy promluví…

Nicméně, abych se dostala k tomu, proč tenhle článek vlastně píšu, na základě té spousty zpráv, co mi od vás chodí na Instagramu ohledně hledání bytu, jsem se rozhodla, že se s vám o celém procesu trošku rozepíšu. Takže se teď pohodlně usaďte a akce Veru hledá byt právě začíná;

Všechno se to začalo rýsovat někdy v lednu, kdy jsme si s mojí #coffeesoulmate Janičkou řekly, že do toho společně půjdeme a po zkouškovém se přestěhujeme. Začaly jsme šetřit. Pomalu, ale přeci. V té době jsme si nastavily pravidelné newslettery snad na všech možných realitních webech a den co den sledovaly nabídky, které nám chodily do mailu.

Jenže, pokud máte alespoň malou představu o tom, jaká je teď po bytech v Praze poptávaka, víte, že hledat něco takhle dopředu, je takřka zbytečné. Všechny byty byly k nastěhování tak týden po zveřejnění inzerátu a to jsme si nemohly dovolit. Jak z časových, tak i finančních důvodů.

Zkusila jsem na to jít tedy jinak. Domluvila jsem si schůzku s jednou realitní agenturou a domluvili jsme se na barterové spolupráci s tím, že byt začneme hledat začátkem června. V té době mi přišla ještě nabídka od Elite Bloggers, která komunikovala s jinou realitkou, a tak jsem měla naděje rovnou dvě. Začínalo se to rýsovat.

Celou dobu jsme i tak sledovaly všechny inzeráty ve facebookových skupinách, několikrát jsem se vás ptala ve Stories na Instagramu, zda o něčem nevíte, a portál bezrealitky.cz jsem pročítala snad častěji než e-mailovou schránku.

A pak přišel červen, měla jsem po zkouškách a nastal čas na další krok. V první realitce se za tu dobu změnilo marketingové oddělení a naše dohoda lehla popelem a druhá naděje změnila požadavky a chtěla spolupracovat jen s někým, kdo byt prodává. Takže jsme byly zase na začátku.

Každý večer jsme si posílaly nabídky, které jsme našly na internetu, a pročítaly desítky článků o tom, na co si při prohlídkách dát pozor. Poptávka je prý teď tak velká, že pokud s sebou nemáte kauci v hotovosti, jste bez šance. Už jsem tak nějak začínala tušit, že tohle bude dlouhá cesta. Nevěděla jsem, kolik prohlídek absolvujeme a kolik zklamání nás čeká, ale jiná možnost nebyla.

Naše aktivita se ale vyplatila. Jednoho červnového večera, krátce před desátou hodinou, jsem na bezrealitky.cz objevila moc hezký byt ve Vršovicích. Inzerát byl starý jen pár hodin a mě bylo jasné, že pokud něco neudělám, vmžiku bude pryč.

Místo toho, abych napsala zprávu na samotném portálu, jsem majitele kontaktovala rovnou na telefonním čísle, které inzerát obsahoval, a domluvili jsme si prohlídku. Dva dny nato.

Byla to naše vůbec první prohlídka a nechtěly jsme si dělat plané naděje, ale i tak jsme přípravy nepodcenily. Vybraly jsme kauci a vytiskly všechny potřebné papíry, nohy jsme si prodloužily vysokými podpatky, nanesly jsme červenou rtěnku a mozek nabriefovaly vším, na co si dát pozor a na co by mohla přijít řeč.

A přišel den D. V pátek ve čtyři hodiny odpoledne jsme nervózně zazvonily na zvonek a s očekáváním vystoupaly do čtvrtého patra. Otevřel nám mladý, sympatický kluk a když jsme si prohlédly celý byt, který upřímně předčil naše očekávání, bylo mi jasné, že tuhle hru musím vyhrát.

Během krátkého small talku jsem využila všech triků, které znám, abych majitele přesvědčila o tom, že my dvě jsme přesně to, co hledá. Na nabídku, že mu kauci klidně zaplatíme rovnou, ale odpověděl, že chce nejprve vidět všechny zájemce, kteří přijdou po nás. Bylo jich sedm.

No, co vám budu povídat, naděje pomalu umírala. Dvě vysokoškolačky nejsou zrovna vyhledávaný typ nájemníků a i když jsem se nazapomněla zmínit i o své práci (v online marketingu), nebyly jsme zrovna v ideální pozici. Večer jsem se proto majiteli ještě připomněla zprávou, ve které jsem mu napsala, jak moc o byt stojíme, a doufala v zázrak.

A on fakt přišel. Vyměnili jsme si pár dalších zpráv, ze kterých bylo zřejmé, že jsme udělaly dojem, ale prý mu někdo další za byt nabídl o pět tisíc víc, což – jak jistě chápeme – nechce odmítnout. Jelikož jsme ale prý byly fakt sympatické, dal by nám to za cenu, která bude jen o dvě tisícovky vyšší než původní nabídka. Čas na rozmyšlenou máme prý do dalšího dne.

(Do teď nevím, jestli to byl jen vyjednávací trik, nebo pravda, ale co s tím nadělám…)

A tak jsme začaly počítat. Hodně. Cena to byla vysoká, ale věděly jsme, že podobný poklad budeme hledat v Praze jen těžko. Byt byl kompletně vybavený, zrekonstruovaný a krásnější pokoje jsme si nemohly přát. Elektřina, voda i internet byly all inclusive a majitel vypadal fakt férově. Sedli jsme si i po lidské stránce, což v dnešním světě nebývá pravidlem.

A jak už asi tušíte, na nabídku jsme nakonec kývly. Možná nám tím teď do konce vysoké končí všemožné cestování, spontánní nákupy a snídaně v kavárnách, ale s tím jsme do toho šly. Je to cena za svobodu, večerní vysedávání v obřích oknech, ze kterých pozorujeme nádherné západy slunce, a lekci, kterou nám tenhle krok dá.

Zatím mám za sebou tři noci v tom našem malém vršovickém království a pomalu začínám zjišťovat, co tenhle dospělý život vlastně obnáší. Uvidím, jak se to bude vyvíjet dál, ale pokud budu mít pořád kolem sebe tolik skvělých lidí, kteří mi během stěhování nabídli svou pomoc, na ulici (snad) neskončím…

Tak doufám, že jsem vám tímto článkem odpověděla na vše, co vás ohledně hledání bytu zajímalo, a pokud byste měli ještě jakékoliv otázky, moc ráda vám je zodpovím v komentářích nebo v soukromých zprávách na mém Instagramu @veronikatazlerova.

Veronika ♥