Právě sedím v jedné malinkaté pražské kavárně, usrkávám už třetí šálek kávy a po těle se mi rozlévá ten zvláštní pocit nervozity a štěstí. Mám za sebou dost náročný týden plný výzev, stresu i neustálého nestíhání. Jak už jsem vám psala na Instagramu, nabrala jsem si toho totiž zase víc, než můžu zvládnout, a v posledních dnech se mi to pěkně vymstilo.
Nechci si vám tu ale dnes nijak stěžovat. Žiju život, za který jsem ohromně vděčná. Studium vysoké školy je sice dost časově náročné, ale zatraceně skvělé. Miluju obor, který jsem si vybrala, a takřka ke všem přednášejícím vzhlížím s obrovským respektem. A to může v mém okolí říct málokdo.
Díky blogování se přede mnou navíc každý měsíc objevují nové a nové projekty, poznávám nespočet zajímavých a inspirativních lidí a neustále se posouvám v životě dál. Jen je toho na mě zkrátka někdy až příliš.
A přesně tenhle pocit jsem měla během posledních dnů. Kromě školy, která mi zabere čtyři dny v týdnu, práce na blogu, vyřizování mailů, focení a následné postprodukci, schůzek, tréninků a francoutštiny, jsem kývla ještě na několik dalších výzev a můj život se na chvíli sesypal jako domeček z karet.
Abych všechno stihla, vstávala jsem teď pravidelně v 5.45, o přednáškách jsem upravovala fotky pro jednoho klienta (který si dost možná vybere někoho úplně jiného a moje práce bude úplně k ničemu) a pracovala jsem na pár dalších projektech, které by mi snad mohly v budoucnu zaplatit nájem.
K tomu mi jako naschvál všichni začali přehazovat termíny schůzek (což je něco, z čeho mi vstávají vlasy hrůzou) a mrazivé počasí v kombinaci s permanentní únavou už bylo jen třešničkou na dortu.
Nicméně, i takové dny holt jsou. A i když bych si ze všeho nejvíc přála zmizet někam hodně daleko, kde mě nikdo nikdy nenajde, nic by to nevyřešilo. Život není vždycky růžový a jediný lék, jak se z toho dostat, je vydržet, zatnout zuby a postupně vyřizovat jeden úkol za druhým.
Ono totiž, jakkoliv se vám to teď může zdát nereálné, bude zase líp. Fakt. A pokud tomu sami nevěříte, obklopte se přáteli, kteří vám to budou neustále připomínat. Já sama bych tahle na nic období bez svých blízkých jen těžko zvládala.
A tak kdykoliv vám bude zase pod psa a budete mít pocit, že se vám hroutí svět, vzpomeňte si, prosím, na tenhle článek. Nic není tak zlé, jak to vypadá. A až se za pár dní ohlédnete za tím, co všechno jste dokázali, zajděte si za odměnu do nějaké útulné kavárny a upřímně se pochvalte. Protože vy dokážete cokoliv. Tím jsem si jistá.
Veronika ♥
Veru, a bude i hur.Ja se svymi par lety navic vidim tve starosti, oproti tem dospelackym jako malickosti 🙂 takze uzivej a za par let budes jen vzpominat 😉
Autor
Jituš, myslím, že každý má nějaké starosti, nehledě na věk. Také zde nesdílím vše:)
V jednu chvíli jsem toho měla také příliš, než jsem dokázala zvládnout, a pak se mi to také pěkně vymstilo, ale jak říkáš, bude zase líp. V tom máš pravdu :)). Jen by člověk neměl v tak těžkém období zapomínat na sebe a dopřát si trochu odpočinku.
Autor
Jani, naprosto souhlasím:) Už jsem se naučila poslouchat své tělo a yhradit si alespoň pár hodin jen sama pro sebe:)
Tento tyden uz taky nejak nedavam, nemuzu si uz pomoct, proste nevim jak dal. <3 Je toho na me moc a i kdybych tu silu na to mela, tak to casove neni mozny zvladnout, ale od patku mam konecne zase prazdniny, tak bude lip… 🙂 Ale moc diky za motivaci, clovek se hned citi lip kdyz vi, ze v tom neni sam. 🙂
Sandra
Autor
Já chci taky prázdniny!:))
Moc děkuji za tenhle článek 🙂 Teď, před maturitou, se hodí!
Autor
Elis, držím palce!
Četla jsem teď skvělou knihu nazvanou Syndrom velkého vlka – Hledání štěstí ve společnosti nadbytku. Není to žádná z těch „DIY“ příruček, jak mít skvělý život díky svíčkám, jde spíš o vědeckou knihu. Ale i tak mě moc oslovila. Teď jsem si na ní vzpomněla, když jsem si přečetla to tvoje „bude líp“, protože i tomuhle tématu je tam věnovaný prostor, dokonce je tam i statistka, která říká, kolik lidí si myslím, že zrovna teď se nemají nic moc, ale už brzy zase bude líp.
Souhlasím s tím, že je to hrozný blud, protože člověk se mění a různé problémy vnímá v různých etapách svého života různě. Proto mě třeba rozčílil komentář výš, ve kterém slečně označuje tvoje problémy za dětské, protože ty její dospělé už nejsou tak úsměvné. Jak může někdo soudit cizí život, to je mi záhadou.
Jinak ti samozřejmě přeji co nejvíc síly. A snad tě neurazím, když ti doporučím, aby ses občas trochu zastavila. Nerada bych přišla o oblíbenou blogerku proto, že se zhroutí. Ono totiž není žádná ostuda občas říkat ne, odpočívat a užívat si i nicnedělání. Mě to pomáhá i tehdy, když to dělám nárazově – prostě jeden den vstanu pozdě, tři hodiny snídám, celý den si čtu a koukám na televizi, dám si dlouhou vanu a nikdy by mě nenapadlo cvičit něco jiného, než nonpower jogu (necvičím, jen dýchám a ležím :D). A i když druhý den si někdy nadávám, že jsem mohla udělat tolik věcí, stejně ve skrytu duše vím, že mi to pomohlo víc, než cokoliv na světě.
A víš co taky pomáhá? Vypsat se z toho a nebát se si postěžovat! To je taková úleva, když to člověk všechno vidí před sebou. Kolikrát mi i dojde, že to není nic zase tak hrozného, někdy u toho brečím, ale mě to pomáhá.
Autor
Péťo, moc moc moc děkuju za tvůj komentář! Ani nevíš, jakou mi udělal radost:) Děkuju za všechny tipy a hlavně motivaci!
Moc krásný článek a velmi povedený outfit 🙂 Ono je toho občas na každého hodně a chce to tyhle nabyté dny prožít, ale pak si určit dny, kdy se člověk hodí do pohody a jen tak si je 🙂
Sweet Life with Lena
Autor
Leno, moc děkuju:) A máš naprostou pravdu, jen si mnohdy tyhle nepracovní dny nakonec ani neužiju, protože musím myslet na všechny ty věci, co ještě musím udělat… Ale to se asi budu muset ještě naučit:)
Dobrý článek, Verčo, taky mi teď nějak všechno nezapadá tak jak bych si přála. Nestíhám být na dvou místech, i když bych měla a přitom doma pak půl hodiny jen ležím s turbanem na hlavě a čučím do stropu. Je to asi počasím tyhle divné výkyvy. 😀 chci se zeptat jaký obor studuješ na VŠ? Děkuji a měj se hezky:)
Autor
Studuji kreativní marketing:)
Veru, mam podobnej syndrom jako ty – nabrat si milion veci, nestihat a pak si rikam, ze bych se opravdu mela naucit rikat lidem NE casteji. Full time job, posledni rok magisterskeho rocniku, diplomka, zkousky. Ale vim, ze to nedelam nadarmo, ze me to vsechno posunuje dal.
Kazdopadne – miluju tvoje tricko! Je to zara? <3
Autor
Veru, děkuju:) A ano, je to Zara:)
Hezky upřímně sepsáno. Myslím podobnými situaci si projde jednou většina z nás .)
Autor
Myslím, že ne jen jednou… děkuju:)
Bez hořkosti těchto dní by ten úspěch nechutnal tak sladce 🙂 člověka to naučí vytrvalosti, mnohdy nekonečné trpělivosti a pokoře.
Držím pěsti Veru! Není to teď sranda, ale až to zmákneš, to bude pocit!
Autor
Baru, přesně tak, ten pocit, když to člověk zvládne, je k nezaplacení:)