Píše se jedno sychravé podzimní ráno, za okny tančí barevné listí a já sedím zachumlaná v pletené dece, usrkávám svůj oblíbený skořicový čaj z jednoho (ne)obyčejného béžového hrnku a přemýšlím, jak všechny ty myšlenky, které mi létají hlavou, dostat do následujících řádků.
Je sobota ráno a já vám chci vyprávět příběh o hrnku. Chci vám zpříjemnit první víkendový den a zároveň mluvit o něčem tak prostém, jako je tahle keramická věc s velkým uchem, která k ránům (a líným sobotním snídaním) neodmyslitelně patří.
Hrnky, a věci obecně, jsou však pouhými věcmi jen do té doby, dokud neznáme jejich příběh. Pak už je úplně jedno, jestli jde o starou náušnici po babičce, fajfku po dědovi nebo obyčejný hrnek, který vám každé ráno vykouzlí úsměv na tváři. Věci, ke kterým nás vážou milé vzpomínky, budou vždycky něco víc. A právě jeden takový osobní příběh vám chci dneska vyprávět;
Všechno se to stalo minulou středu. Toho dne mě čekaly dvě ranní schůzky a pak několik nekonečných hodin ve škole. Už kolem třetí odpoledne jsem cítila, že je toho na mě nějak moc. Hlava mě přestávala poslouchat, tělo zoufale volalo po odpočinku a já místo toho každou volnou minutu mezi hodinami věnovala přepisování prezentací, vyřizování mailů a zoufalé snaze pochopit látku předchozí přednášky. Když jsem se pak v polospánku chystala na další, tentokrát už opravdu poslední přednášku, na displeji telefonu se mi objevilo jméno John Erik.
Po těle se mi ihned rozlil takový ten nepříjemný pocit nervozity. Johni, můj Elite Bloggers šéf, mi přece nikdy nepíše. Hned jsem si začala vybavovat ty nejhorší možné scénáře. Pokazila jsem něco? Zapomněla jsem něco udělat? Jsem ze hry? Když jsem si navíc o pár minut (přemlouvání sebe sama) později zprávu přečetla, těch několik znaků mi ke klidu moc nepomohlo.
Ahoj Veronika, will You be at home tonight anytime after 18:00?
Nervózně jsem do klávesnice vyťukala něco ve smyslu, že mám školu do osmi a přiložila strachem zahalenou otázku something happened?, která měla prasknout tu velkou zmatenou bublinu, co se bez pozvání usadila v mé hlavě.
Odpověď však moc klidu nepřinesla. Stálo v ní, že to vyřešíme zítra, a já bez špetky úlevy telefon zas zahrabala hluboko do kabelky, neboť mi začínala další výuka.
Čas v šerem zalité přednáškové místnosti plynul snad ještě pomaleji než obvykle a já jsem měla co dělat, aby mi nepadla víčka únavou. Když pak konečně nastal ten vytoužený okamžik a škola byla za mnou, odloudala jsem se noční Prahou na metro a celá vyřízená jela domů. Po další várce úkolů jsem už skoro zapomněla na předchozí konverzaci a byla jsem ráda, že jsem ráda.
Domů jsem se dostala něco kolem deváté a marně jsem sebe samu přemlouvala k dodělání analýzy, kterou jsem měla odevzdat do zítřejšího dne. Místo toho jsem zhlédla jeden rozhovor na DVTV, odpověděla na několik facebookových zpráv a přečetla pár řádků knihy o umění prodávat.
Když jsem pak odhodlaně otevřela Pages, abych si tu práci mohla konečně odškrtnout, začal mi zuřivě vyzvánět telefon. Bylo něco po půl desáté večer a na displeji blikalo zase to samé jméno – John Erik. Tak tohle už bude fakt vážné.
Obecně nemám telefonování v oblibě a v angličtině už vůbec ne. Chvíli jsem se proto přemlouvala a následně telefon konečně zvedla. Co se stalo pak, mi vyrazilo dech.
Vysmátý hlas v telefonu mi oznamoval, že čeká před domem a jestli můžu jít dolů. John Erik, člověk, který v té naší zapadlé vinohradské uličce nikdy v životě nebyl, čeká před mou domovní brankou. No chápete to?
Po špičkách jsem tedy seběhla chladné kamenné schody a vyšla před dům. Tam se na mě usmívali dva Elite Bloggers sympaťáci, kteří mi předali velkou papírovou tašku s mým jménem a za pár chvil v tom kouzelném autě radosti zase zmizeli v černočerné tmě.
V ten moment jsem najednou úplně zapomněla na všechny ty zbytečné starosti a stresy dnešního dne a s úsměvem od ucha k uchu jsem začala zkoumat, co ty tři papírové stěny vlastně skrývají. Nejdřív na mě vykoukla šlehačka, pak holandské kakao, čokoládový bonbon, béžový hrnek a… Šlehačková oblaka!
K mému překvapení mi mozek ještě pořád fungoval a když jsem si dala dvě a dvě dohromady, všechno mi došlo. Terez se konečně zhmotnil její dlouholetý sen! A pro nás Elitky si přichystala snad to nejsladší překvapení, jaké jen mohla.
A tak teď, kdykoliv v ruce svírám tenhle béžový hrnek, který u mě doma přistál jako doprovod jedné z nejhezčích knih, co jsem za poslední dobu četla (a neříkám to jen proto, abych si šplhla;), vzpomenu si na ten den. Vzpomenu si na tu milou maličkost, která mi udělala tak obrovskou radost…
Jestli vás tenhle příběh inspiroval a vy jste Šlehačková oblaka ještě nečetli, mám pro vás jeden návrh. Zkuste někomu přichystat podobné překvapení. Udělejte někomu radost (a třeba ho před tím taky pořádně vyděste) a uvidíte, jak to zlepší den i vám samotným.
A abyste to neměli tak těžké, rozhodla jsem se, že vám s tou organizací trochu pomůžu. Ve spolupráci s Martinusem jsem si pro vás proto připravila soutěž o dva výtisky téhle krásné knížky, která běží až do 7.11. na mém Instagramu. Stačí napsat komentář pod soutěžní fotku a vyčkat, zda se na vás usměje štěstí.
Mějte nádherný víkend,
Veronika ♥
 |
