DVA SVĚTY

DVA SVĚTY
Je pozdní dopoledne, sluneční paprsky osvětlují kouzelnou zahrádku mé oblíbené kavárny, popíjím vychlazenou limonádu s ovocem a sedím nad otevřeným notebookem. Už jsem zase zpátky v tom městském světě. Světě, kde si můžu dopřát, na co si vzpomenu, kde si s nečekanou bouřkou nelámu hlavu, kde se mohu kdekoliv ohřát u teplých kamen a kde mám vše na dosah ruky.
Mám tenhle svět ráda. Žiju v naprostém pohodlí a jistotě. Nemám si na co stěžovat. Jenže, díky všemu tomu komfortu, který v dnešní době máme, si často zapomínáme uvědomovat, co je opravdu důležité. Z malých problémů děláme v našich myšlenkách veledůležité strašáky. Když se nám nedostane pohodlí, na které jsme zvyklí, protestujeme. Nadáváme na maličkosti. Chceme stále víc a víc. Nic nám není dost dobré. Cítíte to občas taky tak?
Když už je toho městského života na mě prostě moc, potřebuji vypnout. Doslova. Odjet do lesa, počítač nechat v teple domova a vyčistit si hlavu.
A přesně takový únik do přírody jsem si naordinovala minulý víkend. Už od svých tří let jezdím na jeden letní tábor. Tři týdny pod stanem, v přírodě, bez elektřiny, kde si jídlo vaříme na polňačce a usínáme v péřových spacácích. Dříve jako dítě, teď už třetím rokem jako vedoucí. A miluju to.
Vím, že slovo tábor v mnohých evokuje nucenou organizovanou zábavu, která vlastně ve výsledku ani zábavná není. Neznám jiné tábory, ale jedno vím jistě – jsem za každé léto strávené na tomhle místě ohromně vděčná.
Naučila jsem se tu víc, než kdekoliv jinde. Kromě toho, že dokážu rozdělat oheň, poskytnout první pomoc nebo pracovat s mapou, jsem tu nejednou překonala i sama sebe.
Tady jsem se naučila, že pomáhat si navzájem je samozřejmost, nikoliv milost. Že nepřítomnost wifi a nezabahněného oblečení není konec světa.
Neříkám, že bych takhle chtěla žít pořád. Ale díky dnům stráveným uprostřed lesa, kdy mě každičké ráno probouzí zpěv ptáčků a sluneční paprsky prosvítající mezi korunami stromů, si vždy uvědomím, jak absurdní moje každodenní problémy jsou. 
Nebudu vám nic nalhávat. Chybí mi tu dobrý kafe, chybí mi voňavé povlečení a jsem mírně nervózní, kolik zpráv a novinek ze světa mi uniká. Ale o to víc si všech těch věcí pak vážím.
Kdykoliv se v Praze spustí nečekaná vánice, kroupy nebo déšť, potutelně se usměju. Vždycky se mám kam schovat. Mokré oblečení vyměním za suché a z tepla domova pozoruji dešťové kapky, jak buší do oken. Nic mi nechybí.
Co vám tímhle všim chci říct? Nebojte se vystoupit ze své komfortní zóny. Nemějte strach z neznámého a zkuste občas alespoň na pár dnů změnit svět, ve kterém žijete. Fakt to stojí za to.
Možná si pak začneme vážit věcí, které bereme jako samozřejmost.
A jak jste na tom s přírodou vy? Jaké máte zkušenosti s tábory, stanováním nebo spaním pod hvězdnou oblohou? Vystoupili jste někdy ze své komfortní zóny? Překonali jste sami sebe?
Mějte se nádherně,
Veronika
P.s.: Ano, tyhle řádky napsala ta samá blondýna, která má slabost pro boty, iPhone a konečky prstů ji zdobí gelové nehty.
P.p.s.: Četli jste si někdy na posedu? Je to moc fajn.
Vesta – ZOOT
Boty – Footshop

8 Komentáře

  1. 7.6.2016 / 15:09

    Veľmi pekný a pravdivý článok… mám podobné pocity čoraz častejšie, občas sa potrebujem vzdialiť od sociálnych sietí, nechať telefón vypnutý a len tak si užívať ľahkosť bytia (:

    Lifestyle & beauty by Daniela

  2. 7.6.2016 / 19:15

    Veroniko, hodně inspirativní článek – věřím, že někomu pomůže se aspoň jednou za čas odpoutat od moderních vymožeností. jsi úžasná, éterická žena. iva

  3. 7.6.2016 / 20:10

    Verunko, každým článkem rosteš. Úžasné vidět ten pokrok. Jseš velkou inspirací, věřím že nejenom mně :). článek je krásný, taková ta slepičí polévka pro duši. Na mou duši nekecám :).

    A máš úplnou pravdu. Vždycky když mám svůj protivný den snažím se všechno tohle vybavit a uvědomit si co všechno mám. Jsem za to vděčná. A úniky do přírody miluju. Čím jsem starší, tím víc mě baví tůry lesem, ve měste "utéct" do parku a jen tak být, na vesnici u babičky si užívám naše humno (rozumněj pole) a obstarávání slepic či králíků :)).

    Krásný večer, Jituš

  4. 8.6.2016 / 10:22

    Jezdím na podobný – skautský a od chvíle, kdy se venku oteplí se celá třesu nedočkavostí, až zase budu moci běhat volně v lese, spát v tee pee a ráno se koupat v rybníce :).
    K.
    http://inkpotstories.com/

  5. 9.6.2016 / 9:33

    Veru, úplně mi mluvíš z duše! V dnešní době je všechno hrozně zrychlený, lidi jsou náročný a nespokojíme se jen tak s něčím. Je opravdu potřeba se občas zastavit, uvědomit si, co všechno máme a být za to vděční! A co se týče úniku mimo realitu, ráda jezdím na naší chatu, kde není ani elektřina ani signál. A vždycky se vracím domů hrozně odpočatá. 🙂

    Díky za tenhle článek! Lucka http://www.sleepy-cat.com

Napsat komentář:


Copak hledáte?