Právě sedím v mé oblíbené kavárně, za oknem pozoruji podzimní listí, které se toulá ulicemi Prahy, a hlavou mi létá jedna myšlenka za druhou. Není to nic neobvyklého. Už jsem si zvykla, že tenhle nekonečný proud je součástí mě samé. Že nedokážu vypnout. Na nic nemyslet.
Neustále musím přemýšlet o minulosti i budoucnosti. O všem, co mohlo být. A co bude. O tom, co jsem měla udělat jinak. A co ještě můžu změnit. Hlavou mi denně projde takových myšlenek tisíce. Některé zmizí jako poslední letní noc, jiné mi nedají spát. Usadí se kdesi hluboko v mé hlavě a vždy si najdou sebemenší příležitost, aby se mi znovu ozvaly. Abych na ně náhodou nezapomněla.
Když jsem nedávno sjížděla po vlnách internetu, narazila jsem na článek, který mi sliboval zázraky. Tvrdil, že z (negativních) myšlenek se musíme vypsat (i vyspat). Vzít si papír a tužku a všechen ten chaos, který se nám kumuluje v hlavě, přenést na prázdný list. Ten máme pak zmačkat a vyhodit. Spálit. Zašlapat.
Nebudu Vám tvrdit, že jsem tenhle zázračný lék vyzkoušela. Znám se až moc dobře a vím, že můj mozek by tuhle lest hravě prokouknul. Tak jednoduché mi to přeci neudělá. Chce odpovědi. Fakta. A nevzdá se, dokud je nedostane.
Něco málo jsem si ale přece jen z toho internetového článku vzala. Papír a tužku jsem sice vyměnila za Macboook, který jsem následně nerozšlapala ani nespálila (pochopitelně), ale vyťukala jsem do klávesnice 17 otázek, které mi už dlouho vrtají hlavou. A pokud mi pomůžete najít odpověď alespoň na jednu z nich, budu Vám neskonale vděčná;
Proč mají někteří lidé potřebu ubližovat druhým?
Jak dlouho Vás budou mé řádky bavit? Má smysl věnovat Stylish Coffee každou volnou minutu? Budete tu pořád se mnou?
Proč nás v tomhle systému definuje počet získaných papírů?
Proč pořád trávím tolik času ve fitku, v iPhonu si dennodenně kontroluji nachozený počet kroků, hlídám si každé sousto a slova jako dort, alkohol nebo pizza jsou pro mě už pěkných pár let naprosto tabu? Proč se tolik bojím, že se vrátí ta tlustá Veru, které se všichni smáli, ponižovali ji a nebrali ji vážně?
Jaké by to bylo, kdybych se narodila bez koncovky -ová?
Proč mám neustále potřebu dokazovat druhým pravdu?
Kdyby došlo k nejhoršímu, vzpomněla bych si na všechny rady, které mi předal jeden bývalý záchranář, nebo bych jen bezradně stála a neudělala vůbec nic?
Proč se lidé neustále dobrovolně trápí svými domněnkami? (Mami?)
Proč se v hodinách biologie učíme o mlžích, plžích a hlavonožcích, místo toho, abychom pochopili základy zdravé a vyvážené stravy?
Kolik opravdových přátel vlastně mám?
Proč plýtváme jídlem, když jinde lidé umírají hlady?
Vrátím se někdy k práci baristky?
Jak dlouho potrvá, než Češi znovu začnou upřednostňovat kvalitu před kvantitou?
Proč si musím pořád něco dokazovat?
Proč vůbec existuje bílé pečivo?
Proč se bojím říct vlastnímu tátovi svůj názor? A vůbec, jak je možné, že se ho vůbec bojím?
Ponožky v sandálech. Proč?!
Musím uznat, že tyhle osobnější články mě stojí hodně rozhodování. Je to vážně zvláštní pocit. Zvláštně osvobozující. Na jednu stranu jsem ráda, že k sobě máme zase o kousíček blíž, na stranu druhou mám strach. Ale to k blogování patří. Nechci ze sebe dělat někoho, kdo nejsem. Nechci být jen internetová figurka žijící ve světě, kde je všechno dokonalé. Bezstarostné. Nádherné. Chci s Vámi sdílet své myšlenky a doufám, že Vy je na oplátku budete sdílet se mnou. To je fér, ne?
Takže pokud máte v hlavě podobný chaos, vypište se z něj. Můžete zvolit papír a tužku, mail nebo komentáře níže. Tak či onak, budu se na Vaše řádky upřímně těšit.
Veronika ♥
 |
Jsem ráda, že jsi tenhle článek publikovala. Je dobře, že chceš lidem něco předat, a proto také tvůj blog čtu ze všech nejraději. Také mívám chvíle, kdy mi v hlavě vrtá spousta otázek (hodně často). A pak když se na ně zeptám (spolužáků, učitelů, rodičů, kamarádů, twitteru,…), tak nedostanu odpověď, ale jen poznámky typu: "Proč tě to zajímá?" "To stejně nevyřešíš." Proč mi zkrátka nemohou říct svůj názor?
https://mysmallibrary.blogspot.com/
Pájo, děkuju za krásný komentář:) S názory ostatních si nelam hlavu a pokud ti něco vrtá hlavou, poděl se o to se mnou nebo s dalšími čtenáři:) Třeba společně najdeme odpověď:)
Některé otázky jsou fakt zajímavé, spoustu z nich si pokládám já a některý mě vážně děsí. Hodně z toho je hlavně o budoucnosti, ale třeba proč nosej Češi ponožky v sandálích nebo kdy se náš národ změní moc neřeším, myslím si, že se toho dočkaj spíš naše děti než my samy 😀
http://www.linheart.cz
Tak hlavně, že se dočká alespoň někdo 😀
Neskonale vděčná. 😀 Taky mám jednu otázku. Kdy přestanou být blogerky na ránu?
Moc zajimavy clanek jako vzdy. Tak rada ctu tvoje osobni clanky a jako kazdej jinej byl i tenhle krasnej na procteni! <3 Je neskutecny jak krasne umis psat a jak moc pravdu mas!
Sandra
Sandruš, děkuju:)
Děkuju! Taky mám milion otázek a chvilku by asi trvalo, dokud bych je všechny zapsala. Ale baví mě, že v tomto dokonalém insta a blogovém světě se najde i pár výjimek, které jsou upřimné a nebojí se psát i o tom, co je skutečně trápí. Jsi upřimná k nám, ale hlavně sama k sobě. Tvůj blog je pro mě takové útočiště, vždy se sem rada vracím a nejenom pro tipy na skvělé kavárny (děkuju!), ale i pro každodenní dávku pozitivní energie a upřímnosti. Protože to je to, co se snažím na svém insta a blogu dávat svým čtenářum i já. Nechci se tvářit, že jsem dokonalá a perfektní, půl hodiny uklízet stůl před vyfocením dokonalé fotky, abych měla co nejvíc liků. Baví mě přirozenost, upřímnost a i to, když člověk přizná, že něco neví nebo si není jistý, protože takhle se cítím dost často! Ale zase nechci mít pocit, že to špatně. Já si myslím, že je to úplně normální a cítí se tak hodně lidí. Tak jenom děkuju a měj se hezky!
Zuzanko, já děkuju! Díky takovým komentářům mám pocit, že to, co dělám, má smysl:)
Ponožky v sandálech jsem nikdy nepochopila, ale spoustu tvých otázek chápu a vidím se v nich. Občas jsem si říkala, jaké by to bylo nemít koncovku -ová, moje příjmení by znělo víc světově 😀 ve školách by se měly učit více praktické věci do života, ale takový už je bohužel školský systém v ČR. Jsi hezká holka, takže se neboj, že by se ti někdo smál a občas vypni a dopřej si nějaké dobré jídlo 🙂 Taky pořád jen myslím a myslím, neumím vypnout tok myšlenek a pak jsem pořád ve stresu 🙁 😀
Lady Lenna
Poznámku s koncovkou jsem myslela spíš jako fakt, že bych se narodila v klučičí kůži, ale tvoje teorie ohledně světovosti je vážně zajímavá:D Děkuju!
Hezký článek, vystihuje přesně realitu dnešního světa … ale na bílé pečivo ti odpovím! Protože malinké děti nemůžou jíst moc vlákniny, nemají k tomu ještě přizpůsobená střeva a rohlíkem se u nich minimálně provádí test celiakie a pak také při zažívacích problémech není celozrnné pečivo zrovna vhodné 😉 Ale neber to jako rýpání, to je jen má profesionální deformace 😀 (studuji výživu)
Právě naopak, děkuju! 🙂
Ani se mi nechce věřit, že ty jsi byla někdy tlustá. Teď si fakt hubená, takže si myslím, že se nemáš čeho bát 🙂
Ten pocit před publikování nějakého osobnějšího článku znám. Ale většinou právě tyto články mají nejpozitivnější odezvy..
Každopádně taky se mi honí denně spousta myšlenek hlavou a spousta z nich mi nedá spát. Jednu máme společnou a to hned tu první: "Proč mají někteří lidé potřebu ubližovat druhým?"
Strašně dlouho jsem nad tím přemýšlela a pozorovali lid, kteří to dělali. A pak jsem si uvědomila, že jsou 2 typy lidí.
Jedni ubližují ostatním zcela nevědomě, nemyslí to tak, vůbec je nenapadne, že by to někoho mohlo ranit.
A ten druhý typ jsou lidi, kteří ubližují ostatním jenom aby se oni sami necítili tak mizerně. Zkrátka jim to dělá dobře.
Je to hnusná teorie, ale zatím jsem na jiné vysvětlení nepřišla .. a tobě přeji hodně úspěchů při hledání odpovědí na své další otázky:)
Míšo, moc děkuju za tvůj názor:) A s teorií musím souhlasit. První případ je ještě pochopitelný, ale druhý typ pro mě zřejmě vždy zůstane záhadou. Vždyť je tolik cest, jak se cítit lépe, než ubližovat…
Hezký příspěvek…Já přemítám často, jen o jiném typu otázek. U čeho jsem ale musela přikyvovat – pro se učí o mlžích, a ne více o zdravém jídle. Pamatuji si, jak nás na gymplu celý rok mořili kameny a kytkami…ale to, jak poznám, proč mé tělo dělá to a to jsem zjistila až pár let po 20 roku života…
A z toho mi pak vznikají otázky ohledně vzdělávání…
Co by mohlo být jinak, kdybych měla jinou formu školy…
A jak a kde bych ráda jednou nechala vzdělávat své dítě…
A budu mít dítě…?
A jede to 🙂
Adéla
Adél, otázky ohledně vzdělávání jsou kapitola sama pro sebe… bohužel 🙂
Moc hezky clanek, na Tvuj blog se vetsinou vracim prave za temito uprimnymi! 🙂 A musim rict, ze ve vetsine otazek jsme se shodly…bohuzel! 🙁 Chapu Tvoje obavy z pribrani,protze nikdo se nechce vratit do dob kdy mu nejakym zpusobem bylo ublizovano… neco o tom vim… A otazka s prateli me vzdy pronasledovala a nyni vice nez kdy driv,takze nad tim premyslim skoro 24/7 🙁 Ale na jednu otazku ti odpoved dam! 😀 Bile pecivo existuje pro ty,kteri,jako ja,maji alergii na nejakou slizku tech celozrnych a i kdyby chteli tak je jist nemuzou 🙁
http://www.lifestylebirdie.com
Děkuju! Měním otázku na verzi: Proč lidé, kteří nemají alergie a netoleranci, jedí pořád bílé pečivo? 😀
Hezký článek Veru, myslím, že většinu těchto otázek si všichni klademe, tedy ženy určitě, my se pořád musíme něčím zatěžovat ten náš mozeček. Pořád máme nad čím přemýšlet, ovšem odpovedi se nám asi nedostane…Důležité je umět selektovat otázky, s kterými se můžeme nějak vypořádat, ať už si je napsat na papír nebo se s někým poradit a otázky, které hold neovlivníme, nechat je plavat a smířit se s tím.
Moc hezký článek, který mě dost inspiruje k tomu, abych si takové otázky vypsala i já.
Jen do toho:)
Ahoj Veruš :-).Tak tenhle Tvůj článek mne vážně zaujal.Nejsem člověk,který sedí u počítače a hltá vše,co tu lítá.Ve své podstatě mne neuvěřitelně otravují spousty reklam,co mi blikají skoro pokaždé,kdy něco rozkliknu a tak to ve většině případech vzdám, zaklapnu to a jdu od toho :-).
Ale některé Tvé články mi nedají, musím je přečíst a vlastně mne nutí se nad hodně věcmi zamyslet.
Některé z Tvých otázek jsou mi dost blízké a odpovědi musí najít asi každý sám v sobě…a na spoustu věcí odpovědi nikdy nedostaneme …" https://youtu.be/QBhLnCOYzKU "…nevím jestli jsem to sem dala správně,ale tuhle písničku zbožnuju…život je jeden velký otazník a na nás je,některé odpovědi zkusit najít :-).
Moje odpověď na Tvou první otázku je třeba taková :
Myslím,že ve spoustě případech je to od těch lidí neúmyslné jednání.Mají v sobě bolest,častokrát za dlouhý čas převtělenou za zlost a tak to ze sebe musí prostě jednou za čas dostat.Bohužel vetšinou na úkor jiných.A ve spoustě případech je to jen zastírání svých vlastních selhání a neúspěchů."Ať přece někdo trpí víc,než já." Není to omluva,ale tak to vidím já.Zlo se musí z něčeho zrodit,neobjeví se přece z ničeho nic.A pak jsou lidi hloupí,kteří ubližují jen z nudy a ačkoliv je to velice těžké,tak před takovými si tak akorát odplivnout a jít dál…
Padají mi víka :-).Tak doufám,že nebude vadit,když se třeba k některým otázkám vrátím ještě jiné dny Veruš a taky doufám,že tu nepíšu úplné nesmysly ;-)…nevím co tu mám zaškrtnout,tak mne omluv za to "anonymní"…Verjak 🙂
Veví, moc děkuju!
Skvělý článek!
Taky si občas (čti často) potrápím hlavu různými otázky typu proč když člověk jednou nabere nějaké to kilčo, proč to jde tak blbě dolů (dietu jsem nikdy nedržela), ale mé tělo má tendence hlavně přes léto nějaký ten kilogram vždy získat. A tak na to jdu vždycky přes cvičení a striktní dodržování stravy (žádné sladkosti ani slané), každý rok s tím zápasím. Jediné co jsem zkoušela vyřadit na nějaký čas rafinovaný cukr a pečivo a po pečivu se mi fakt stýskalo (a to nemám na mysli bílé) to už nejím vůbec. Takže tvá otázka ohledně přibrání je podobná té mé.
Další otázka ohledně přátelství…jak už tady psaly holky ty varianty sedí obě já bych k tomu přidala ještě toto: proč mám mít ve svém životě lidi, který vnáší do našich setkání nesoulad a negativní energii, proč má potřebu soudit a soudit ostatní… že dělám něco tak či onak. Jedem můj dobrý kamarád mi na to řekl, zbav se lidí, kteří ti vysavají energii. A tak se tím snažím držet.
Proč lidi kteří mají problém s nadváhou si takhle strašně ubližujou… (není to tak že se necítí tolik sebevědomí, sebeduvěrou a proto kompenzují neduhy jídlem… to je jen má teorie – netýká se to lidí kteří jsou nemocní) ale hrozně by mě to zajímalo.
Hodně důležitá věc v našem životě je osobní hrdost, sebedůvěra i sebeláska. A to si myslím, že u hodně případů z nás něco z tech tří jmenovaných chybí nebo to tolik v sobě nepodporujeme. Ponožky v sandálech uznávám jedině s myšlenkou že jde o módní doplněk jinak ne. Otázky typu proč je tak složité si adoptovat dítě? Určitě je plno lidí , co by rádi děti adoptovali, tak proč to jde tak složitě…vždyť by aspoň kojenecké ústavy a dětské domovy nemuseli být. Těch otázek je plno… Ale děkuji za ty tvé upřímné články, jsou skvělé!
Luci, já děkuju za další skvělé otázky:) A s radou tvého kamaráda musím jedině souhlasit. Já takovým lidém říkám citoví upíři – vysají z tebe veškerou energii a nikdy ti ji nevrátí:) Takové lidi se snažím ze svého života úplně vymazat:)
Tvůj blog velmi ráda navštěvuji, kvalita fotek a jistá dávka čistoty tvých článků mě baví. Sice stylishcoffe, ale někdy je té kávy opravdu a právě takovéhle články, podle mě, tvůj blog posunou zase o něco dal.
Ahoj Veroniko, dekuji za pekn (a v dnesni dobe alespon k hlubsimu zamysleni) clanek. Asi ti nedam odpovedi na tve otazky, myslim ze neco z toho muzes sama zmenit a neco ne, kazdopadne podstata je, aby byl clovek stastny. A vedel, co ho stastnym dela. Lidi, kteri ublizuji druhym jsou podle mne prave ti nestastni lidi, co se nemaji radi. Ja dlouho (tajne) trpim komplexem, ze nejsem dost hezka, dost modni, proste jako bych do tehle doby moc nepasovala. Nemam moc hezke zuby, nemam ani dost penez na to, abych si je nechala upravit. Bojim se smat na verejnosti, mam strach ze to ovlivni i moji praci. Tu si budu zanedlouho po 6ti letech na materske hledat. Mam strach jak zvladnu praci, deti… Kazdy vecer se ptam, jestli jsem pro moje deti dobrym prikladem, jestli je vychovam spravne. Nelituju toho, kdo a kde jsem protoze i ten sebekrasnejsi clovek muze mit problemy, nebo muze byt nemocny. Proste bych nemenila a druhe se snazim nesoudit. Jestli jsou stastni, je to tak spravne. Ze zivota mne odstrihla nejblizsi kamaradka, dalo mi to velkou lekci a trvalo mi dva roky se s tim vyrovnat. Snazim se vcitit do druhych a pochopit, proc delaji to, co delaji. Nikdy nepochopim, proc se ma nekdo jako kral a proc deti musi trpet valkami druhych. A jestli se nekdy znovu narodim a poznam to. Na instagramu ti poslu do zpravy jeden krasny citat, kdyby se podle nej kazdy ridil, na svete by bylo urcite lepe. Tak krasny zbytek vikendu! Misa
Perfektní nápad na článek, v mnoha otázkách bych se s tebou s shodla ikdyž mě vlastně svým způsobem děsí…
Měj se hezky,
Tina
http://www.tinasmerdova.blogspot.com
Ahoj, jsem ráda že jsem po delší době zas zabloudila na tvůj blog a vykoukl na mně tento článek. Vím že hodně čteš a proto bych ti chtěla doporučit knihu, která mně doprovázela na letních cestách a nestále nutila přemýšlet nad podobnými filozofickými otázkami. Tak snad, pokud jsi ji ještě nečetla, se bude líbit i tobě.
Sofiin svět od Josteina Gaardra
Tvoje věrna čtenářka
Děkuju, musím si ji už konečně přečíst:)
ahoj, měla bych taky jednu otázečku :). Proč si neustále myslíme, že jsme horší/lepší než ostatní? A proč to dáváme neustále najevo ( přihlouplé pohledy, někdy i řeči)?
Mé přání je jediné, aby jsme byli svobodní a nebyli neustále svazování představami o ,,správném – životě, jídle, oblékání, názorech,….,,
To mi povídej:) Co mě ale těší, je fakt, že každá národnost, země, stát má pojem správnosti a krásy nastavený trochu jinde:) A právě díky cestování mi dochází, že co se nelíbí u nás, je jinde považováno za klenot:)
Ahoj, moc děkuji za otazkykz, které byly nahoře sepsány. Denně mi jich běží hlavou asi miliarda a neumím si na ni odpovědět. Je mi 24 a v hlavě mám neskutecnej guláš.. Můj problém je, že mám kluka, kterej je snovej, zařídí všechno, je úžasnej, má mě moc rád a já jeho.. Ale neumím bez něj žít, neboť jsem na něm psychicky (i fyzicky, zejo) závislá. Neumím se zabavit sama. Neumím to. Ať dělám cokoliv, neumím i přes veškerou snahu vypnout mozek.. Navíc po několika sezením u psychologa jsem zjistila, že trpím paničkou ataku.. … A tak se tazi, proč nás, doprdele, naše myšlenky přivádí k šílenství? Proč, když máš fungující a zdravý vztah, tak jsi neustále na pochybách zda to chceš nebo nechceš ? Proč mi (ať si to strašně nerada přiznávám) spíš záleží na názoru ostatních než na mém? Proč mám strach být k lidem,ktere miluji, upřímná, abych je nezranila, neboť o ne nechci přijít? Proč svyho kluka miluju ale zároveň nevím, co chci?? Proč mám pocit zadostiučinění vůči lidem, které nemám ráda? Proč musím neustále někomu dokazovat svoji hodnotu a lásku? Proč to tady vlastně píšu? 😀 .. Je toho spoustu, co mě doopravdy trápí a sklicuje… A jsem ráda, že nejsem jediná, kdo tím trpí a neumí si na to racionálně odpovědět.. Takže za mě rozhodně palec nahoru a třeba mi k tomu taky někdo něco odpoví. 🙂
Autor
Jani, moc si vážím takového upřímného komentáře. Věřím, že to máš těžké a moc ti fandím, aby ses s tím poprala. Jsi určitě skvělá holka a pokud tě vztah trápí, tak se pokus krůček po krůčku něco změnit a být svobodnější. Zkus to. Za to přeci nic nedáš:)