Je něco před osmou ráno a já sedím v malinkatém Starbucksu na vídeňském hlavním nádraží. Mám kruhy pod očima, vlasy stažené v ledabylém drdolu a v ruce držím kelímek, jehož obsah se skoro ani nedá pít. Všichni kolem mě někam spěchají – na vlak, domů, do práce – a já si poprvé za celý týden užívám, že já tentokrát spěchat nemusím. Vlak mi jede za necelé tři hodiny a mám tak dostatek času na to, abych vám sepsala všechny dojmy, pocity a vzpomínky, které se mi za poslední dny usadily hluboko v srdci.
Než se ale rozpovídám o samotném kurzu, který mám za sebou, povím vám, jak jsem se sem vlastně dostala. Na vině je tentokrát moje vysoká škola, respektive rektor, co mě zároveň učí marketing, který za mnou jednoho červnového dne přišel s tím, že má pro mě nabídku, která se neodmítá. Nabídl mi účast na EACA International Advertising Summer School ve Vídni s tím, že polovinu ceny kurzu mi uhradí škola a zbytek financování se rozdělí mezi mě a komunikační agenturu, která se mě rozhodne sponzorovat. Měla jsem pak jeden víkend na to, abych napsala motivační dopis v angličtině, vyšperkovala si CV a nezbývalo než čekat, která agentura ve mě vloží svou důvěru (a peníze). Nakonec si mě vzala pod ochranná křídla agentura Remmark a já jí tímto vážně moc děkuju!
Pak přišel konec zkouškového, kdy jsem byla doslova v jednom kole, k tomu se přidalo hledání nového bydlení a spousta dalších akcí a Vídeň byla to poslední, na co jsem chtěla myslet. Jediné, co jsem věděla, byla adresa bytu, který jsem si pronajala přes Airbnb, odjezdy vlaků a fakt, že klient, pro kterého budem během kurzu vymýšlet kampaň, je Alfa Romeo. Třikrát hurá.
Pokud k vám mám být opravdu upřímná, vlastně se mi sem vůbec jet nechtělo. Potřebovala jsem vyřešit stěhování, práci a představa toho, že sedím někde na univerzitě, poslouchám přednášky v cizím jazyce, kterým nerozumím, a vymýšlím kampaň pro automobilku, když o autech nevím vůbec nic, mě spíš děsila.
Ale znáte mě. Výzva je výzva.
A tak přišel den D. První den na univerzitě. Brief s klientem, rozdělení do mezinárodních týmů, workshopy. Kvanta informací, desítky nových tváří a jedna vyjukaná Veru, která jen zmateně pročítá všechny materiály, seznamuje se s členy týmu a přemýšlí, jak máme společně za tak krátkou dobu zvládnout připravit celou kampaň, když o sobě nevíme vůbec nic.
Pokud mě sledujete na Instagramu, už víte, že první den byl pro mě tedy dost krizový. Bylo mi jasné, že tohle nebude procházka růžovou zahradou. Každý den jsme měli dva tříhodinové workshopy a o pauze na oběd a po večerech (nocích) jsme pracovali na kampani pro Alfa Romeo. Z Vídně jsem za celý týden viděla jen univerzitu a postel a hned po prvním večeru jsem pochopila, že následující dny budu přežívat na kofeinu, nikotinu a vzájemné podpoře od všech členů týmu. Jiná možnost prostě nebyla.
Nicméně, nechci, aby to vyznělo jakkoliv negativně. Jsem za tuhle zkušenost zatraceně vděčná. Speakeři byli úžasní, každý workshop mi něco dal – ať už jde o marketing, psychologii, vystoupení ze své komfortní zóny, kreativitu, jednání s lidmi nebo time management. Za ten týden jsem se toho dozvěděla opravdu hodně a to nejen z oboru, ale i o sobě samé.
Snad nikdy jsem nebyla obklopená tolika lidmi, kteří vidí svět jako já. Kteří jedou z posledního, snaží se ze sebe vydat to nejlepší a uvědomují si, že – obzvlášť v naší situaci – není čas ztrácet čas. V týmu jsme se hádali i smáli, každý z nás byl nucen dělat kompromisy, což (pro mě) nebylo vždycky jednoduché, občas se mi chtělo brečet, jindy jsem skákala radostí. Všem nám bylo jasné, že pokud chceme vytvořit něco jedinečného, musíme pro to udělat maximum. Zkrátka a dobře, zatnout zuby a #gettheshitdone.
A jakkoliv tomu pořád nemůžu uvěřit, zvládli jsme to. V pátek ráno jsme klientovi a porotě odprezentovali kampaň, na kterou jsem opravdu hrdá. A to nejen my, ale i všechny ostatní týmy. Když jsem poslouchala, s jakými úžasnými myšlenkami přišly, a pozorovala, co všechno za tak krátkou dobu stihly vytvořit, tajil se mi dech. Klobouk dolů.
Abych to tedy shrnula, těhle sedm dní, co jsem ve Vídni strávila, mě posunulo zase o krok dál. Poznala jsem spoustu úžasných lidí z celé Evropy a pochopila jsem, jak moc důležité je občas ustoupit. Důvěřovat si. Došlo mi, že nezvládnu všechno a že je to naprosto v pořádku. Že sama nikdy nedokážu to, co se skvělým týmem. Děkuju za tuhle silnou zkušenost!
Veronika ♥
A jelikož jsem na focení neměla moc času, mám pro vás k tomuto článku alespoň pár Stories, které jste mohli vidět na Instagramu:
Každá skúsenosť, či už dobrá alebo zlá, nás niekam posunie ďalej 🙂 Je super, že si človek vie z toho niečo vyťažiť a odniesť do života 🙂
http://www.sinnamona.blogspot.com
Autor
Simčo, to naprosto souhlasím:) A tohle byla sice náročná, ale skvělá zkušenost:)
Obdivuji, že tolik namáhavý život zvládáš^^ Ten můj mě srazí na kolena, když se přepínám, tedy spíše mě srazí mé zdraví. To mi nedovolí dělat to, co si přeji.
Hlavně, že si to zvládla!^^
Autor
Vee, když svůj pozlátkový život srovnám s mnoha dalšími lidmi na celém světě, zas tak namáhavé to není:) Ale je pravda, že jsem v mé generaci, sociální bublině, trochu výjimka. Nicméně, je mi jasné, že tohle tempo nebudu držet celý život a jednou na mě také padne únava… A co se tebe týče, vůbec nezáleží na tom, že toho třeba zvládáš méně než ostatní. Poslouchej jen sama sebe a dělej to, co tě dělá šťastnou. Na ostatní kašli. A nepřepínej se, protože zdraví je fakt to nejdůležitější:)
Viden je laska, uz tady bydlim pres tri roky a to mesto je proste nejkrasnejsi. Ale zni to skvele, urcite to nebylo lehke, to verim, ale myslim si ze to byla zase dobra lekce do zivota.
Sandra
Pěkný článek 🙂 Ty kouříš, Veru? Neber si to zle, ale vůbec bych to do tebe neřekla.
Autor
Ali, už je to tak… momentálně IQOS:)
Musím říct, že s kouřením jste mě velmi překvapila. Nemile. Skoro se mi tomu ani věřit nechce.
Autor
Tak to je mi líto… Nicméně, kdybych místo toho pila alkohol, bude to společensky přijatelnější?
Máš pravdu, že alkohol je droga a to nikomu nevadí, naopak kdo nepije, je divnej. A jak dlouho kouříš, pokud to není osobní? Co tě přimělo začít? Samozřejmě vůbec nemusíš odpovídat, ale mě to vždycky u lidí hrozně zajímá.
Autor
Alice, přesně tak, já třeba alkohol nepiju a nikdy se to neobejde bez vysvětlování:) A k tomu kouření, začala jsem před pár lety, když jsem to doma neměla úplně ideální – což vlastně trvá pořád – a bylo to možná i z toho důvodu, že si dost striktně hlídám jídlo a kalorie (tudíž i alkohol), takže mi už (s nadsázkou řečeno) nic jiného na nervy nezbylo:D
Uvádí se, že na alkoholu jsou závislá čtyři procenta jeho konzumentů, na nikotinu naopak osmdesát procent jeho konzumentů. Ačkoli jsem dalek věřit marketingovým řečem o prospěšnosti alkoholu, domnívám se, že v malém množství zdravým lidem škodí mnohem méně než nikotin. Jsem přesvědčen, že jste velmi cílevědomý člověk (a máte za to můj obdiv), a k tomu mi prostě vůbec nejde to kouření (podobně jako mi zůstává rozum stát u lékařů, kteří jsou kuřáci).
Jinak za alkoholovou abstinenci jednoznačně, jak se říká, palec nahoru. Pokud Vás to zajímá, tak sám jsem neměl nikdy cigaretu v ruce, a stává se ze mě pomalu i abstinent – dám-li si sklenku vína či jedno pivo jednou či dvakrát za měsíc, je to maximum. Naopak jsem přišel na chuť tomu na společenských akcích alkohol otevřeně odmítat. Je to takový trénink asertivity, jistě to znáte, ale vlastně mě baví v tom jít proti (nezdravému) proudu.
Srdečně Vás zdravím.
tak to musela byť naozaj super skúsenosť 🙂 si šikovná holka
My Supercalifragilisticexpialidocious Diary | Live Better, Love Harder & Cure Hangovers
Já ve Vídni byla v zimě, na vánoční trhy a ráda bych se do ní podívala i přes jaro nebo léto 🙂 Věřím, že tě mrzí, že jsi nestihla projít další zákoutí tohoto krásného města, ale věřím, že se ti ten týden strávený na přednáškách v životě vrátí 🙂 S tím kouřením jsi překvapila i mě, ale nic si z toho nedělej, je to tvůj život a nikdo nemá právo tě za něj soudit. Abych řekla pravdu, cigarety nesnáším, ale poslední měsíce jsem byla tak psychicky v zadku, že jsem jich vykouřila už snad deset 😀