Ani nevím, kdy ta myšlenka přišla poprvý. Možná tehdy, když spolužačky z gymplu začaly na Instagramu oznamovat zásnuby. Postovat těhotenský fotky. Mimina. Když jsem po dlouhých letech najednou nebyla všude ta nejmladší. Když jsem dodělala školu a po krátký euforii, že mám konečně víc času na vás i na práci, jsem se najednou ztratila.
Nemám žádný plán. Sen. Nepřemýšlím o tom, kdy navléknu snubák. Koupím byt. Založím rodinu.
Prostě jen jsem. Nechávám se unášet životem. Jsem otevřená všem příležitostem, který se mi naskytnou. Pracuju, vzdělávám se, poznávám lidi dobrý i špatný, chybuju, učím se, snažím se porozumět sama sobě.
A nebýt tlaku, který přichází ze všech stran, bych na tom neviděla nic špatnýho. Nebýt všech těch měla bys… a kdy už konečně…, který se na mě hrnou z médií, sociálních sítí i od rodiny, bych si takhle proplouvala životem bezstarostně dál. Klidně do konce dnů.
Vím. Stárnu.
Vím. Je mi pětadvacet. Biologický hodiny tikaj. Peníze na hypotéku nepřibývaj. Chlapi nečekaj.
A taky vím, že je mi pětadvacet. Mám celý život před sebou. A nechci všechny příležitosti a možnosti, o kterých se našim babičkám ani nesnilo, zahodit jenom proto, že bych měla žít tak, jak si přeje máma, Instagram, společnost.
Až se na to budu cítit, ráda do nový životní etapy vstoupím. Teď mě ale prosím nechte ještě chvíli plout.
Jak dlouho?
Nevím… Záleží na tom?
I see myself in these thoughts. Especially the thing about the biological clock. I am turning 28 and I feel I have to plan the next 2-3 years very carefully! It`s strange. But I think to deal with these issues help us to create a mindset how you want to live YOUR life and not the idea of our family, social media or society. I hope our generation is ready to have conversations and exchanges like this (you are not alone). Thank you 🙂
Autor
Hope so. Thank you!
Není potřebou litovat, někoho kdo ví či neví, smrt, je součástí, bytí. Oplakavat mrtvé, proč? Ti už o tom. Neví, a pokud vi, tak by si nepřáli, být těmi, kdo ví o konci svého života.
Hope je naděje. 0tevre vám oči.