Táto, …

Táto, …

Otec. Zřejmě nejdůležitější muž v životě ženy. Ten, který stál vždycky při nás. Nebo taky ten, co nám dal lekce, o které jsme nestály. Muž, který formoval náš vztah k sobě sama. Naši osobnost. Naše vztahy. Náš život.

Za pár dní, šestnáctého června, slavíme Den otců. Svátek oslavující otcovství, vztah otce k dítěti a roli otců ve společnosti. A já jsem při té příležitosti oslovila inspirativní ženy z mého okolí, aby svým otcům napsaly otevřený dopis. Upřímný vzkaz. Řádky, které nejen jim samým, ale i dalším ženám, které tento článek budou číst, pomůžou pochopit, a snad i přijmout, svůj vztah s nejdůležitějším mužem jejich života;

Nikol Pavlíčková:

Táto — tati, tady jsou ta slova, věty, řádky, které jsem Ti nikdy neřekla — ne snad, že bych nechtěla, neměla dost síly nebo odvahy, ale vím, že bys je v té době nepochopil. Nevím, jestli si je někdy budeš číst, pokud ano, pošli mi jen dvě slova: „nemáš zač“. Já Ti totiž děkuju. Za všechny ty lekce, které jsi mi uštědřil a taky za všechny ty věci, které jsi jako otec dovolil, aby se Tvé malé holčičce staly. Měl jsi tu být neustále pro mě a chránit mě. Pak bych ale nebyla tou ženou, kterou jsem. Dnes už to vím.

Víš, tati, tolik jsem se zlobila, plakala, křičela — na Tebe. Všechna ta slova, která mi rvala srdce: zničil jsi mi život. Rozbil jsi mi rodinu. Tu nejvyšší hodnotu, kterou jsem měla. Nechal jsi mě samotnou. Donutil mě dospět ve věku, kdy si spolužačky hrály s panenkami. Přiměl jsi mě si myslet, že jsem ten nejhorší člověk na světě, nenávidět se a páchat si dobrovolně bolest. Při tom jsem si ve skutečnosti jen přála, abys mě měl (víc) rád. Abys mě viděl, takovou jaká jsem. Abys mě obejmul a řekl: „Jsi dost dobrá, taková jak jsi. Povol. Nikolko, nemusíš být lepší, protože Ty už jsi NEJLEPŠÍ.“ Jenže Tys to neřekl.

Trvalo mi dlouho, moc dlouho, abych pochopila, že za nic z toho nemůžeš. Že nic z toho není Tvoje vina a že tím, kdo má zničený život, nejsem já, ale Ty, tati. Že ten kdo by měl křičet na někoho, kdo mu zničil život bys měl být Ty, a ten na koho bys to měl křičet, by měla být Tvoje matka. Ano tati, to ona zničila život Tobě. Nebudu se omlouvat za upřímnost. Za pravdu. Na konci dne to jsou totiž matky, které vychovávají děti a ta Tvoje to s (a nebo snad bez) prominutím pos*ala. Nenaučila Tě, že je třeba si věřit, že to jediné, co v životě musíme, je splnit si své sny, že děti je nutné podporovat a bezpodmínečně milovat, ať jsou jakékoliv, a že je potřeba je objímat, hladit, dávat jim nekonečný pocit lásky a bezpečí. Že je nezbytně důležité tu být pro ně, ať se děje cokoliv, a taky, že je zcela v pořádku, aby dělaly vlastní chyby a z těch, co napáchali jejich rodiče, se poučily.

Tati, jestli tohle někdy budeš číst, napiš prosím ještě jednu zprávu, a to mojí mamince. Tvojí bývalé ženě, které jsi kdysi před Bohem slíbil — v dobrém i ve zlém, dokud nás smrt nerozdělí. Té napiš jen jedno slovo: „děkuju“. Poděkuj jí, že v momentech, kdy Tě potřebovala, kdys tu měl být pro ni a pro nás, jsi byl pryč a ona tu byla pro mě. V nejtěžší roli svého života, v roli matky, ke které si bez váhání přidala i tu Tvoji, tati. Poděkuj jí za to, že obětovala (i přes to, že vím, co by mi teď řekla a řekne, až tohle bude číst) a nemusela svůj život pro ten můj a byla tou, která rozbila tenhle špatný vzorec. Věřím, že vychovala dobrou dceru. Jednou snad i dobrou matku, dá-li Bůh.

Tímto chci apelovat na všechny ženy, ano, ženy — konejme vědomé volby při výběru otců našich dětí. Vychovávejme s našimi muži z dcer sebevědomé ženy hodné přežití v tomto náročném světě a z chlapců může, kteří nebudou na svých dcerách páchat zlo hodné zavržení.

A víš co, tati? Stejně, i přes to všechno a po tom všem, je Tvoje číslo to druhé, které vytáčím, když mám problém. Jako teď naposledy. Vzpomínáš, jak doslova před pár dny jsi mi řekl, ať se nebojím, že to zvládneme, že já to vyřeším, že MY to společně zvládneme — jako vždycky všechno. A měl jsi pravdu. A já Ti po strašně dlouhé době (u)věřila. Držíme při sobě, i přes to, že na papíře rodina už dávno nejsme, (neu)stále víme, že krev není voda. Neodpouštím Ti tati, to totiž (zatím) nezle, ale zapomínám — protože šťastný je ten, kdo zapomene, co se nedá změnit.

Táto, děkuju.

Nikol je vizionářka s touhou měnit zažité marketingové stereotypy i zajeté životy. Založila a vede agenturu NProduction.

Markéta Gajdošová:

Táto,

Je toho tolik, co jsem Ti nikdy neřekla, stejně jako jsi Ty nikdy neřekl mně. Jenže víš co? My jsme to asi nikdy nahlas říkat ani nemuseli. Oba jsme totiž vždycky věděli, že na téhle planetě neexistuje otec, který miluje svou dceru víc než Ty mě. A víc než já Tebe. Natolik, že někdy pochybuju, jestli vůbec existuje muž, který dosáhne standardů, ve kterých jsi mě vychoval. A věř mi, že to je ta jediná věc, za kterou Tě tak trochu proklínám. Že jsi mi je nastavil sakra vysoko.

Někdy mě až trochu děsí, jak moc jsem stejná jako Ty. V dobrém i ve špatném – schopná vydřít si úspěch z nuly na stovku, upřednostnit všechno a všechny před sebou a jít přes limity, u kterých okolí pochybuje, jestli se vůbec dají ve zdraví zvládnout. A uff… Ony se občas zvládnout asi nedají. Jenže moje vize dát Ti důvod, abys na měl byl pyšný, mi byla vždy katalyzátorem, abych zvládala i to „nezvladatelné“. Protože jsi mi k tomu dal svůj vzor a já bych si neodpustila, kdybych ho zklamala. Ne, protože bys to ode mě žádal, ale protože chci. Abys mohl vyslovit frázi „Markéta je moje dcera“ s vědomím, že jsi zásadním prvkem toho, proč jsem dnes, kde jsem.

To víš, že mě taky extrémně štveš. Třeba když vznášíš racionální podněty, které nechci slyšet, voláš mi v době, kdy volat nemáš, posíláš mi emoji s palcem nahoru, kterého ze srdce nesnáším, nepřečteš si po sobě zprávu, která fakt nedává smysl, dáváš mi nevyžádané business rady anebo se mě po dvacáté ptáš, jestli máš používat po tréninku kreatin. A tak. Chápeme se.

Věř mi, že vím, jak moc ses o mě bál, když jsem byla na pokraji svých sil, zatímco si to nikdo jiný neuměl představit. Jak moc jsi na mě byl pyšný a sledoval každý můj krok, přestože jsi mi ho neuměl pochválit jinými slovy než: „dobrý“. A jak moc bys pro mě udělal cokoliv na světě, kdybych Ti jen řekla: „tati, potřebuju Tě“. Jenže já jsem to nikdy ani nemusela říct. A Ty jsi to udělal. I bez těch slov.

Tati, mám Tě ráda. A děkuju za všechno.

PS: Ty zákony setrvačnosti, co jsi mě učil na gymplu, jsem nikdy nepochopila a ano, pořád si myslím, že nakloněná rovina je největší blbost a taky ano, fyziku pořád nesnáším. Úplně slyším, jak bys teď řekl: „vždyť je to úplně logický“, a pak nakreslil ty svoje grafy, ale jakoby… Tohle jediné fakt nedám.

Markéta je výživová specialistka a zakladatelka MG COACHING. Víc o Markétě najdete tady.

Eva Ehrenbergerová:

Tatínku, byl jsi ten nejlepší táta na světě!

Vzpomínám na Tebe s láskou každý den, na všechny ty naše malé srandičky a laskavost, kterou jsi rozdával lidem kolem sebe.

Kdyby to šlo, pevně bych Tě objala a řekla Ti znovu a znovu, jak moc Tě mám ráda!

Tvoje Evoušová :))

Evička je foodblogerka, autorka několika kuchařek a maminka Lucie a Nicole (A Cup of Style).

Pavlína Loužeňská:

Všechno, co vím o trendech, jsem se naučila od táty

Když mluvím o trendech, vyprávím o neustálé změně. Změna je jediná věc, na kterou se můžete spolehnout, říkám během školení a přidávám statistiky, že za posledních padesát let akcelerovala technologie stejně rychle jako za dvě stě let před tím.

A tak jsem se naučila, že jediný způsob, jak jde tohle všechno usledovat, je běžet stejně rychle jako čas. Nezastavit se, protože někdo říkal, že už jsem na to stará, že tohle se v mém věku nenosí, nedělá a že bych měla dělat jiný věci.

Běhat mě naučil táta.

Když mi bylo deset stál nade mnou s vteřinovkou, teď mi ukazuje, jak běžet rychle symbolicky.

Je mu sedmdesát. Hraje počítačový hry obvykle rezervované pro Gen Z a druhou ligu v ping pongu. Jezdí na závody v downhillu a každý den běhá. Neustále se učí něco nového – teď zrovna, jak si udělat 3D model bytu, co si rekonstruuje. Stáhl si Twitter, Fortnite i Stravu.

Nikdy ho nelimitovalo, co si kdo myslí. Se mnou šel na rodičovskou i zůstal doma déle než tehdy bylo vůbec myslitelné. S mojí mámou byl celý život. A nosí ponožky v sandálech. Když jsem nad tím rolovala očima, poslal mi fotku ze street style v Paříži, kde je na sobě měla půlka influencerů.

Neznám nikoho, kdo je větší trendsetter než můj táta. Ty Keen sandály a #gorpocore, co teď nosí celý TikTok? Můj táta je měl ještě dřív než o nich napsalo HighSnobiety. Moderní pohled na feminismus i posedlost Dunou? Been there, done that. Jenom o deset let dříve.

A tak je to s ním se vším.

To, že jede vlastní rychlostí, znamená, že je neustále napřed.

Mluvili jsme spolu nedávno o bolesti. O kolenech, co mu občas připomenou datum narození. Jakmile se přestaneš hýbat, umřeš, krčí rameny a jde zase na kolo, jako kdyby to nestálo za debatu. Jako kdyby limity byly jenom v naší hlavě.

A díky tátovi mi dochází, že vlastně jsou.

Projíždím věty, které říkám během školení o trend forecastingu:

– Trendy určuje ta nejmladší generace, proto se koukám pro inspiraci hlavně na ní.

– Průměrnému gamerovi je 35 let.

– Méně než 15 % lidí starších 65 let sportuje.

– Česko má 50% rozvodovost.

– V Česku chodí na otcovskou méně než 2 % mužů.

A dochází mi, že je to volba. Můžeš se přestat hýbat a stát se statistikou. A nebo zůstat v pohybu a pak být tou výjimkou, co potvrzuje pravidlo. Vyseknout se tak moc z tabulek, až si najdeš tu vlastní.

Díky tati, že už od vždycky popíráš všechny statistiky.

Pavlína píše newsletter pavlinaspeaks.substack.com. Víc o tom co dělá, najdete tady.


Autorka si přála zůstat v anonymitě:

Tati, je krásný, že už mě teď tak neprudíš, ale smutný, že až potom, co jsem ti dala vnučku.

Rebeka Wechsler:

Ahoj oci. Je to už 17 rokov čo si preč. A odvtedy nie je deň, čo by som si na teba nespomenula. Myslím na teba veľmi často a niekedy ma chytí strašný hnev a pocit nespravodlivosti za to, že tu nie si. Kým by som bola, aký by bol moj brat, tvoj syn Martin, aký by bol moj život, keby si pred rokmi tak náhle neodišiel. Zároveň si veľmi dobre uvedomujem, ako tvoj odchod ovplyvnil nielen mňa, ale celú našu rodinu. Som už dospelá, dávno si svojich rodičov neidealizujem, dávno si prestal byť v mojich očiach dokonalý a bezchybný. Vnímam ťa ako človeka, chlapca, muža, otca, veselého, vtipného, zábavného, sebavedomého, cieľavedomého, ale aj výbušného, občas sebeckého, chlapca so snami, muža, ktorý mal a robil chyby. A otca, ktorý miloval svoju rodinu. Keď si odišiel, nechápala som, prečo sa mamka tak hnevá. Dnes už viem. Stále si myslím, že sa to nemuselo stať, že si tu dnes mohol byť. A mal by si tu byť. Tak prečo tu nie si? Už som prijala fakt, že s tvojou smrťou sa nikdy plne nezmierim, celý tento odstavec píšem v slzách. Preto o tebe málo hovorím, je to moje slabé miesto, čierna komnata, diera, ktorá po tebe ostala a nezaplní sa. Chcela by som, aby si videl svojho vnuka, aby mal moj syn Leo fantastického dedka, akým by si určite bol. A ja by som veľmi chcela mať uložené tvoje číslo v telefóne, mocť vytočiť „Ocko“, hlavne v čase, keď som to už ako dospelá počas rozvodu tak zúfalo potrebovala, pretože viem, že by si bol pri mne a niektoré kroky by boli s tebou omnoho jednoduchšie. Ale neboj, viem aj to, že by sme sa často hádali, pretože sme veľmi podobní. Silní individualisti, ktorí si robia veci podľa seba a v žilách im koluje sarkazmus. Chýbaš mi. Chýbaš nám všetkým. Každý jeden deň.

Rebeka je influencerka, social media managerka a máma.

Teď je řada na vás. Zkuste se vypsat z pocitů, které v sobě dlouhé roky dusíte. Na které se snažíte zapomenout. Pokuste se formulovat otázky, na které celý život hledáte odpověď. Myšlenky, které vás trápí. Možná si zapláčete. Možná pochopíte. Odpustíte. A možná najdete odvahu mu to všechno konečně říct.

Dopis, co jsem psala tátovi já, najdete zde. Ten váš začíná slovy: Táto, …

Napsat komentář:

Accessibility Toolbar


Copak hledáte?