„Máte-li určitou představu o tom, jaké by mělo být vaše tělo, budete nešťastní. Tělo je takové, jaké má být. Je to vaše tělo, je to tělo, které vám dal Bůh. Využívejte ho, mějte z něj radost!“ pravil jednou duchovní myslitel Osho a pokračoval: „Neexistuje kritérium určující, kdo je a kdo není krásný. (…) Pokud nepřijmete sami sebe, vytváříte situaci, v níž vás nepřijme nikdo. Vy se nepřijímáte a nedovolíte nikomu jinému, aby vás přijímal.“
Jeho slova a myšlenky druhé vlny feministického hnutí se ve více či méně pozměněné formě začaly objevovat v motivačních knížkách, článcích a ze sebelásky (ve vztahu k našemu zevnějšku) se v posledních letech stala nová černá. Na obálkách módních časopisů se ocitly plus sice modelky, influenceři zredukovali počet zkrášlujících aplikací na polovinu a zdá se, že sebevědomí holek, které byly na základní škole oběťmi zlých a bolestivých poznámek, pomalu stoupá.
Když si odmyslím zprofanovanou sebelásku (která je spíš než přijetím sebe sama jakýmsi alibi pro nezdravý životní styl, sobeckost a nedostatek péče o svůj vzhled), jsem ráda, že se z lásky k sobě samému stal takový trend. Jsem přesvědčená, že sebepřijetí je ta nejlepší cesta ke zdravému sebevědomí. Říkám to svým kamarádkám i sledujícím na Instagramu. Bojuji za autenticitu na sociálních sítích, fandím všem klukům a holkám, co se nebojí ukazovat světu své nedostatky…
A pak se podívám do zrcadla a skutek utek. Všechna ta moudra, která mám vyčtená ze self-help literatury, se vypaří. Mám pocit, jako by fungovala na všechny ostatní, kromě mě. Jsem přesvědčená o tom, že všichni kolem mě jsou krásní takoví, jací jsou, jen já jsem se našim moc nepovedla. A že s tím musím něco dělat.
Od té doby, co jsem se začala měnit v ženu, volím totiž vždy přesně opačnou cestu než je sebepřijetí. Když jsem s něčím nespokojená, dělám všechno pro to, abych chybu, která mě trápí, odstranila. Vrozená nadváha, kterou jsem nikdy nepřijala, je toho zářným příkladem. Slovo nejde pro mě až do srpna loňského roku neexistovalo. Vždy byla nějaká cesta, jak nedostatky odstranit. A v jejím cíli jsem byla zase (na chvíli) spokojená.
A pak přišel podzim a mně začaly odpadávat kusy vlasů. V zrcadle se místo dlouhovlasé plavovlásky, kterou jsem tam vídala víc než pět let, objevil Glum. Sebevědomí mi kleslo na bod mrazu a já se poprvé v životě ocitla v situaci, se kterou nemůžu vůbec nic dělat. Snažila jsem se vymyslet jakékoliv řešení, jak mít zase vlasy, za které se nebudu muset stydět, a cítit hezká, ale na žádné jsem nepřišla. Prodlužování by mi je ještě víc zničilo, zákrok, na který bych si vydělávala po nocích, neexistuje a v paruce vypadám (se vší úctou a respektem k lidem této identity) jak transka. Zkrátka a dobře, nemohla jsem a stále nemůžu dělat nic jiného než čekat. Čekat, až mi narostou úplně nové vlasy. Což je při rychlosti centimetr za měsíc sakra dlouhá doba.
Říká se, že všechno (zlé) se děje z nějakého důvodu, a já mám pocit, že jsem potřebovala dostat lekci, která mi má ukázat, že takhle to už dál nejde. Že nastal čas přijmout sebe sama. Smířit se s tím, že lepší to minimálně rok a půl, dva nebude. A být s tím v pohodě.
Ráda bych vám řekla, že se mi to povedlo (a doplnila to veleúspěšným hashtagem #sebeláska), ale realita je taková, že i po devíti měsících jsem stále na začátku. Veškerou naději upínám na období až – až budu mít zase vlasy a až se budu sama sobě líbit. Pak s vámi zase začnu komunikovat skrze videa na Instagramu, odhodím kšiltovku, přestanu se vyhýbat událostem s povinným dresscodem a nebude se mi svírat žaludek, kdykoliv se uvidím na fotce.
Přitom vím, že mnohem rychlejší (a značně levnější) cesta by byla přijmout sebe sama. Teorii, jak na to, znám od certifikovaných průvodců sebeláskou (tohle povolání skutečně existuje) do puntíku. Ale moje hlava jejich ezoterickým radám odmítá uvěřit. Nevíte někdo, proč?
„Mám se ráda taková, jaká jsem.“
„Mám se ráda taková, jaká jsem.“
„Mám se ráda taková, jaká jsem.“
„Mám se ráda taková, jaká jsem.“
„Mám se ráda taková, jaká jsem.“
… pořád nic.