Tlustý člověk je v první řadě tlustý a pak až člověk

Tlustý člověk je v první řadě tlustý a pak až člověk

Článků na téma body positivity nebo fat acceptance bylo za poslední roky napsáno už dost. Hnutí #zanormalniholky válcuje Instagram a když se v kampani Victoria’s Secret poprvé objevila modelka s velikostí 44, zdálo se, že i módní průmysl začíná chápat, že ne každý se narodí s modelkovskými geny. Je ale taková i realita? Opravdu nám nezáleží na vzhledu a dokážeme se přijmout takoví, jací jsme? Skutečně nesoudíme druhé podle toho, jak vypadají? A může být sebeláska nebezpečná?

Tlustý člověk je v první řadě tlustý a pak až člověk

Když si vzpomenu na svoje dospívání, z velké části ho určoval můj vzhled. Měla jsem dvacet kilo nadváhu a tloušťka úplně upozadila jakékoliv jiné vlastnosti a kvality, které jsem měla. Tlustý člověk je tlustý a musí zhubnout, protože tloušťka je nezdravá a neestetická. Tečka. Alespoň takový byl všeobecně uznávaný názor mého okolí. Tloušťka definovala mě samotnou. Jako by mojí osobnost určovalo jen číslo na váze a kromě toho nic jiného neexistovalo.

Dokonale to ilustrují hodiny tělocviku, které mám spojené s pocitem trapnosti a studu. Vždycky jsem byla ta poslední, kterou si kapitáni vybírali do týmů, bez ohledu na moje sportovní nadání. Nadbytečná kila byla synonymem pro líná a neschopná a pro nikoho kromě rodiny a pár přátel jsem nebyla Veronika, ale ta tlustá. 

Když jsem pak začala hubnout a brady ubývaly, začalo se chování lidí kolem mě měnit. Ti, co mi dřív nadávali, mě najednou přijali mezi sebe. Už se mě neptali, kolik hamburgerů jsem měla k večeři, ale jestli s nimi půjdu večer na party. A já jsem nešla. Nikdy bych nechtěla mít nic společného s lidmi, co ubližují druhým. A bylo úplně jedno, že mi najednou lichotili a zvali mě na rande. Ponižovat kohokoliv, kdo se nějakým způsobem odlišuje, bylo a pořád je v mých očích naprosté dno.

Tlusťoška? Anorektička? Vyberte si

Nevím, jestli to bylo shozenými kily nebo věkem, ale během následujících let jsem zase nabyla ztracené sebevědomí. Začala jsem blogovat, zamilovala jsem si módu a strach z toho, kdy mě kdo sejme jedovatou poznámkou, zmizel.

A z ničehonic přišla další nálepka. Jsem prý anorektička. Umírám. Nemám to v hlavě v pořádku. Vím to, protože tě vidím na fotkách. Koukni na ty ruce. Nejíš. Přežíváš jen na kafi a vodě. Jsi špatný vzor pro tvé sledující.

Když jsem začala dostávat podobné zprávy a komentáře, musela jsem se smát, jak absurdní tenhle svět je. Ideál krásy se za poslední roky přesunul od vyhublosti směrem k vyrýsované postavě a mě zase ujel vlak. Těla, která jsem v době dospívání vídala na obálkách módních časopisů, byla najednou nevítaná. Instagram ovládly vyrýsované břišáky a velké kulaté zadky, o kterých si většina z nás může nechat jenom zdát.

Kdybych byla zase na základce, zřejmě by podobné komentáře semlely, Instagram bych smazala a můj šatník by se proměnil ve sklad pytlů od brambor. Teď nad podobnými poznámkami spíš nevěřícně kroutím hlavou. Ano, vím, že jsem hubená. Vím, že moje ruce vypadají jako párátka (jestli znáte kouzlo, kterým tělu poručíte, aby přibíralo v určitých partiích, platím zlatem). Ale taky vím, jak se cítím a jak se stravuji

Nikdy bych na Instagramu nepropagovala žádné výživové rady, které by vám mohly ublížit. Většinou nesdílím, co jím, protože strava, na které si udržuji váhu, může být pro někoho nedostatečná. Každé tělo je jiné, každý z nás má jiný životní styl a doporučovat na gram přesné jídelníčky, je podle mě naprostý (a nebezpečný) nesmysl. A to, že se ve třiceti stupních nefotím v saku, abych zakryla hubený ruce (a nebyla tak špatným vzorem pro mé sledující), je doufám pochopitelné.

Tlustá nebo hubená, pořád jsem to já

Co je na tom všem ale nejabsurdnější, je to, že prim hraje zase fyzický vzhled. Malá, velká, tlustá hubená… pořád jsem to já. Ten samý člověk. Ta samá holka, která má emoce, názory, sny. Kila netvoří osobnost stejně jako žádná jiná odlišnost od toho, co je a není normální. Ať už se lišíme maličkostmi jako je velký nos, barva pleti nebo nás odlišuje fakt, že jsme na vozíčku, všichni jsme v první řadě lidi. Jedinečné osobnosti, které stojí za to poznat blíž.

Může být #sebeláska nebezpečná?

Projekt #zanormalniholky a všechny další hnutí zaměřená na sebelásku stojí na krásné myšlence – mějme se rádi takoví, jací jsme. A když se v očích společnosti lišíte a dennodenně bojujete s předsudky druhých, je to velmi vítaná schopnost.

Co mě ale mrzí, je, že se původně dobrý úmysl u některých proměnil v obhajobu nezdravých návyků a lenosti. Jíst od rána do večera hamburgery a celé dny proválet u televize není sebeláska. Být obézní a nedělat si z toho hlavu není sebeláska. (I když se o tom radši moc nemluví, obezita je jedna z nejrozšířenějších civilizačních chorob, a utvrzovat se v tom, že je normální mít BMI nad 30, není v pořádku.) Sebeláska je schopnost přijmout sebe sama, přiznat si své silné i slabé stránky a dělat to nejlepší pro naše fyzické i duševní zdraví. Není to sobecká zahleděnost do sebe ani výmluva pro nezdravý životní styl.

Nesuďme ostatní. Nikdy neznáme celý příběh

Sdělení, které vám chci tímhle článkem předat, není, že je v pořádku neřešit stravu, sotva vyjít schody a nic si z toho nedělat. Zdraví by mělo být vždycky na prvním místě, ale to, že někdo nosí velikost XL ještě neznamená, že nikdy v životě neobul běžecké boty a každé ráno snídá párek s hořčicí. Přestaňme nálepkovat a soudit. Je mi jasné, že se prvnímu dojmu nevyhneme, ale zkusme ho vždycky zpochybnit. Mějme se rádi, takoví, jací jsme, ale nepoužívejme sebelásku jako výmluvu pro sobeckost a nezdravý životní styl.

Tlustý člověk je v první řadě člověk a pak až tlustý. 

Veronika ♥

Líbil se vám článek? Pošlete ho dál!

8 Komentáře

  1. 6.9.2020 / 12:04

    Verunko, nádherný článek!
    Sama jsem nemohla najít tzv. “zlatý střed”. Byla jsem oplacaná a pro ostatní terčem výsměchu – pouze tlustý člověk. Pak jsem tedy zhubla 20 kilo, a co myslíš? “Anorektičko, najez se!”. Byla jsem pro ně pouze ta “hubená holka”. Tak co po nás sakra chtějí? Nikdy nesoudím lidi podle vzhledu. Mám ráda jakýkoliv typ postavy a myslím, že tak by to měl mít každý!
    Děkuji za tvůj nádherný článek a celkově za tvůj blog, který pravidelně čtu. Kdyby si chtěla a našla si čas, tak si také vedu svůj blog o mentální anorexii, do které jsem spadla právě kvůli názoru druhých (odkaz na můj blog: https://bookandemma.blogspot.com).
    Ještě jednou děkuji a přeji ti krásné dny plně sluníčka!
    S láskou, Emma.

  2. 6.9.2020 / 15:02

    Ono i ten věk hraje velkou roli. Po určitých letech už to není tak výrazné a okolí je to více a více jedno (pokud teda člověk nepodlehne sociálním sítím a neuzavře se do bubliny, kde se to hodně řeší). Ale stejně je to těžký, poslouchat pořád řeči blbců a média a pak se snažit nejenom být kdo člověk chce, ale i nosit co chce. Ale chce to zkoušet. Jakmile člověk začne prosazovat sám sebe místo toho, aby se snažil být takový, jak mu všichni pořád říkaj, přestane mu to vadit. Já třeba strašně dlouho nebyla schopná nosit sukně nebo šaty a vůbec něco, co ukazuje nohy. Moje kůže na nohou i na rukou je daleko od perfektní, plná modřin, jizev a tak. Tlusté je mám asi taky, ale to nebyl ten důvod. No pak přišly v posledních letech vlny veder a v kalhotech už se to vydržet nedalo. První dny v kraťasech a sukních jsem byla pořád strašně nervozní z toho, jak to může působit… a pak jsem na to myslela méně a méně a teď už je mi to úplně jedno. A navíc jsem si uvědomila, že lidi ukazujou kdeco a nikdo to (opět krom sociálních sítí) neřeší, tak bych neměla ani já. Ale udělat ten krok a nenechat se odradit kolikrát i vlastními naučenými pochybami je těžké.

    • 6.9.2020 / 20:10

      Krásně jsi to vystihla, děkuju. A podobný problém jako ty s nohama jsem měla v létě s rukama. Ukazovat ty moje tyčky nebylo příjemný (respektive pohledy okolí), ale rozhodně lepší než se pařit v dlouhých rukávech 🙂

  3. 11.9.2020 / 11:45

    Já jsem nikdy hubená nebyla, ale asi jsem měla to štěstí, že jsem si vždycky našla pár kamarádů, kteří mě brali takovou, jaká jsem a nikdy mi nepředhazovali moji postavu. Jasně, když jsem byla mladší, tak jsem asi uvnitř trochu pochybovala sama o sobě, na vejšce jsem pak měla období, kdy jsem rapidně zhubla a bylo to fajn, poznala jsem v tý době svýho muže. Teď už dávno nemám tu svoji štíhlejší postavu, ale kupodivu stejnýho chlapa stále i po 10 letech a kamarádů, kteří mě oceňují a váží si mě, mám taky dost. Jasně, najdou se dodnes lidi, kteří prostě ty tlustý nemusí a je na jejich jednání poznat, že se mnou mají z toho důvodu problém, ale je to jejich problém. Jak píšeš, ačkoliv nemám 60 kilo, jsem aktivní, starám se o zahradu, chodím po horách, cvičím a i když moje tělo třeba neodpovídá nějakým trendům, cítím se v něm dobře.
    Až s věkem mi došlo, že se nemusím před nikým obhajovat, že nejsem líná mrcha. Kdo mě zná, tak ví. A kdo mě nezná, ten to ani vědět nepotřebuje 🙂
    Rozhodně ale nepodporuju morbidní obezitu, o tom jsem dokonce jednou psala příspěvek na instagram a rozproudila se tam celkem zajímavá debata, což mě velmi mile překvapilo 🙂 A hlavně jsem byla ráda, že se lidi k tomuhle tématu nebojí vyjádřit, i když s dnešní překorektností to občas není bezpečný…
    Přeju krásný víkend, Veru ♥

    • 11.9.2020 / 11:56

      Veru, větou: kdo mě zná, tak ví, a kdo mě nezná, ten to ani vědět nepotřebuje, jsi to krásně vystihla 🙂 Krásný víkend i tobě!

  4. 12.9.2020 / 15:12

    Krásný článek, skvěle jsi vystihla to, co hodně z nás zná. Taky jsem měla nadváhu a užila si s ní svoje ve smyslu narážek okolí a teď, když hubnu mají zase strach abych jedla (což jím a dokonce jsem docházela k nutriční terapeutce). Holt, lidi si vždycky něco najdou a člověk musí být v první řadě srovnaný sám se sebou, aby ho to nesemlelo.

    A k nezdravé sebelásce: už jsem to taky na sociálních sítích zahlídla. Souhlasím s tvým názorem 🙂

  5. 16.9.2020 / 22:19

    Souhlasím se vším, co zde píšeš. Prošla jsem si jak “kulatějším obdobím” , byla jsem jak fyzicky, tak i psychicky vyspělejší oproti vrstevníkům. Zároveň jsem si prošla i tím anorektickým a vlastně se s tímhle potýkám i dodnes, kdy to jen málo lidí ví, ale i tak, když mě někdo vidí po delší době, má potřebu dávat nevyžádané komentáře. A vlastně ani nechápu proč ( i když vím sama, že se nemůže člověk zalíbit každému), ale nechápu cíl a záměr komentářů mířených na hubenost nebo tloušťku neboj jakýkoliv vzhled.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


Copak hledáte?