Je neděle ráno a já právě sedím na zahradě naší chalupy, piju kafe a užívám si ranní sluníčko, který mi svítí do obličeje. Od vyhlášení karantény je to vůbec poprvé, co jsem opustila vězení, kterým se pro mě byt v Praze stal, a řeknu vám, že už jsem chvíle v přírodě, kde, zdá se, je svět ještě v rovnováze, potřebovala jako sůl.
Je to taky vůbec poprvé za poslední roky, co mám volný víkend. I když zcela nedobrovolně, po dlouhé době si můžu dovolit strávit pár dní na místě, kam internet zavítá jen výjimečně. Po dlouhé době nic nemusím. Bakalářku mám skoro napsanou, státnice se mi posunuly na září a práce je v současné situaci, kdy každý vyčkává, co se s českou ekonomikou bude dít dál, pomálu.
Za poslední dva týdny se mi, asi jako většině z nás, obrátil život vzhůru nohama a mám pocit, že jsem zestárla o několik let. Nechtěla jsem to sdílet veřejně, ale několik dní jsem bojovala s úzkostmi z izolace a drakonických omezení, který se dostavily krátce poté, co se život v Praze nadobro zastavil. K tomu jsem takřka ze dne na den přišla o několik klientů, kteří práci buď pozastavili nebo zrušili úplně, a korunu celý situaci nasadila moje spolubydlící, která mi oznámila, že se chce stěhovat zpátky k rodičům a musím tudíž z našeho malýho vršovickýho bytu odejít.
No co vám budu povídat, nebyly to zrovna hezký chvíle. Hned jsem začala hledat nějaké volné byty, ale většina nabídek zoufalých provozovatelů Airbnb, které bych utáhla z finanční rezervy, kterou si posledních několik let pečlivě střádám, je jen na několik měsíců, takže výběr bohužel fakt není tak růžový, jak v posledních dnech hlásají média.
Nicméně, nechci to zakřiknout, dokud tam nebydlím, ale vypadá to, že jsem střechu nad hlavou přece jenom našla. Nájem je dokonce i o pár tisíc nižší, než jsem doteď platila, a moc doufám, že už bude jenom líp. Že to my všichni, kterým koronavirová pandemie zničila sny a plány, zvládneme a budeme na letošní jaro vzpomínat jako na období, které nám dalo velkou životní lekci.
Žili jsme si jak králové a byla jen otázka času, kdy nás někdo nebo něco z toho růžovýho obláčku konzumu a blahobytu sestřelí. Teď to přišlo a věřím, že když na chvíli zatneme zuby, využijeme nucené volno k sebevzdělávání a dohánění všeho, na co jsme neměli v běžném životě čas, vstoupíme do doby pokaranténní pokornější a silnější.
Tak prosím nevěšte hlavu. Zvládneme to. Všichni. Společně.
Veronika ♥