Už je to nějakou dobu, co pojem feminismus hýbe světem, ale já do dnešního dne nevím, jak se k tomuhle trendu postavit. Jsem žena. Nemám ráda, když se mnou někdo jedná jako s kusem hadru a diskriminace na základě pohlaví mi přijde postavená na hlavu. Můžu se nazývat feministkou? Tak jistá si tím nejsem.
Během celého dětství i dospívání by mě nenapadlo takové slovo ani vyslovit. Jak už jsem se vám několikrát zmínila, mám bráchu. Dvojče. A celý život jsem se mu snažila vyrovnat. Ve většině případů jsem ale prohrála. Vždycky byl lepší ve sportech, které jsme oba dělali, i v očích mého testosteron adorujícího dědy. Táta nás pravidelně oslovoval „kluci‘‘ a já nikdy neviděla rozdíl mezi tím, zda jsem holka nebo kluk. Metr byl jenom jeden. A kdo dřív dosáhl výsledku, ten vyhrál.
A myslím, že právě to ze mě udělalo člověka, jakým jsem dnes. Nikdy jsem nedostala nic zadarmo. Nikdy mi nikdo nic neusnadnil jenom proto, že jsem žena. Nikoho nezajímalo, že toho možná nezvládnu tolik, co brácha. A já vždycky odcházela s pocitem, že jsem to zase nezvládla. Že se musím příště snažit víc. Že jsem nebyla dost dobrá.
Pochopila jsem, že musím tvrdě pracovat, mít ostré lokty a jednou… jednou se možná bráchovi vyrovnám. A nejen jemu. Tenhle přístup jsem začala aplikovat i do svého života. Ať už jde o práci, školu, vztahy. Naučilo mě to, že se nemůžu spoléhat na pomoc ostatních. Že si se vším musím poradit sama.
O pár let později a čtyřicet kilo míň jsem ale najednou začala vnímat, že to může fungovat i jinak. Že mi můj vzhled v mnohém značně ulehčuje život. Najednou tu byli muži, kteří mi začali pomáhat jen proto, že jsem něžného pohlaví. Otevírali mi dveře, nosili těžké krabice, platili za mě, vyzvedávali mě autem. S naprostou samozřejmostí brali fakt, že na některé věci prostě nestačím. A že za to nemůže moje selhání, ale prostý rozdíl, který mezi námi je. A řeknu vám, byl to dost osvobozující pocit.
Teď tu ale máme rok 2019 a feminismus rezonuje napříč všemi médii. Podle průzkumu se k němu (po upřesnění významu slova) hlásí až 60 % amerických mileniálů a v té naší pražské bublině to nebude jiné. Přiznejme si ale, že většina z nás netuší, co si pod tímto, dnes už buzzwordem, má vlastně představit…
Pokud mám feministu chápat jako člověka věřícího v sociální, politickou a ekonomickou rovnost pohlaví, moc ráda si tuhle nálepku na čelo hodím taky. Po tom, co jsem zčásti vyrostla do rodiny, kde muž znamená synonymum pro Boha a žena je služka v domácnosi (Babi, máš můj neskutečný obdiv, že to pořád zvládáš!), ani nemám jinou možnost.
Jen mě trochu mrzí, že se v souvislosti s emancipací žen začíná zapomínat na to, že rozdíly mezi muži a ženami tu zkrátka jsou a že rozhodně nejsou zanedbatelné. Celá kauza #MeToo a všechny další výkřiky nás najednou dostaly do situace, kdy nikdo z nás neví, co je a není správné. Může mi muž otevřít dveře, nebo mi tím dává najevo, jak neschopná jsem? Je přijatelné, když si na zkoušku vezmu krátkou sukni? Když budu vypadat hezky? Nebo mám make-up hodit do koše a po všech chtít, aby ocenili jen mojí vnitřní krásu? Mám tahat těžké tašky do sedmého patra jen proto, protože emancipace?
Krásnou ukázkou toho, jak velká módní vlna se z feminismu stala, je i můj milovaný marketing, který si pro to stvořil dokonce vlastní pojem: Femvertising. Ten zahrnuje všechny aktivity s feministickou tematikou cílené na ženy a o tom, jak jej využívají (a zneužívají) velké značky se můžete dočíst v tomto článku.
Zkrátka a dobře, otázka feminismu je zatraceně složitá a je mi jasné, že žádné kázání z mé strany by stejně nemělo smysl. Po rešerších k tomuto článku jsem pochopila, že kritické myšlení jde většinou stranou a všichni stejně slyšíme jen to, co slyšet chceme. Tenhle článek píšu tedy hlavně proto, že bych si ráda vyslechla i váš názor. Jak vnímáte feminismus a co říkáte na trend, jakým se stal?
Předem děkuju za všechny názory a diskuzi!
Veronika ♥
Manšestrová sukně – Zoot | Bunda – Zara | Náušnice – Zoot
Skvěle napsáno… ☺️ Já byla jednu dobu odpůrce feminismu, protože mi přišlo, že všechny ty ženské se rozhodly nenávidět své ženství, snažily se vyrovnat mužům, odmítal si nechat pomoct atd. Ale pak jsem si přečetla článek Nový feminismus, u kterého jsem si rekla: „Ano, to je ono! S tímto se můžu 100% ztotožnit.“ Autorka v něm uváděla, že jsme si cice rovni, ale že nejsme stejní, že jsme rozdílné osoby a proto se dokonale navzájem doplňujeme.. A můžeme si tedy co nejlépe pomáhat. Že není špatné si uvědomovat svou ženskost, neznost a dovolit muži, aby byl opravdovým mužem… Osobně mě uráží, když mě chlap nedá přednost, když mě jako první neumí pozdravit nebo mě nechce pustit si sednout… Ale bohužel, díky těm několika pomatenym ženským chlapi zapomněli na slušné vychování…
Autor
Marti, naprosto souhlasím, nový feminismus mi je taky podstatně blíž:)
Tak jeden pohled muže: Muži nějaké nečitelné hnutí nemají, takže jedou relativně v podobných kolejích. Jaksi s těmito pnutím vznikají obavy, jak k ženám přistupovat. Každá chce jiný přístup a každá ten „svůj“ považuje za samozřejmý. Takže stačí být gentlemen a být za to uražen nezávislou ženou a už se na to příště vykašlat. Jedna si stěžuje, že navazujete vztah pomalu, druhá by vás žalovala i za podání ruky. Se zvaním to samé, zaplatit za kafe je urážka. Vážně, není to jednoduché, přístupy se liší a ne každého baví se neustále spálit, to je lepší nedělat nic.
Autor
Děkuju za názor. Ale věř, že se pořád najdou ženy, které pozvání na kafe a gentlemanská gesta ocení:)
Je to strašně těžké, přijde mi že spousta hnutí a kampaní je příliš vyhrocená a má na ženy spíš omezující a negativní dopad. Snaží se je mermomocí z role matky a hospodyňky přetransformovat do role mocných a nezávislých žen. A ne každá žena taková je a chce být. Podle mě by si obecně každý člověk měl stát za tím, jak se sám nejlíp cítí a co a jaká role mu vyhovuje a měl by mít rovnou příležitost k seberozvoji a seberealizaci. Děsně mě unavuje striktní škatulkovaní. Také mi ale přijde, že spousta můžu nebo kluků využívá feminismus jako omluvu nebo odůvodnění pro to nebýt „gentlemanem“.
Autor
Terez, do teď jsem nad tím tak neuvažovala, ale výmluva pro to nebýt „gentlemanem“ vůbec není od věci…
Jistá míra emancipace a výhody z ní vyplývající jsou nespornou výhodou. Tím je možnost studovat, volit, zaujímat stejné pracovní pozice a pokud možno za stejný plat jako muži, vyjadřovat svůj názor a nebýt domácím otrokem a slepě naslouchat muži. Nicméně bychom se pořád měly chovat jako ženy. Feminismu ve smyslu kojení v bance, chození při menstruaci bez vložky atp. říkám ne. Moje míra osobní nezávislosti, a že jsem byla dost nezávislá a neochotná poslouchat muže jen proto, že mají chromozom Y, se hodně zmenšila s porodem mého syna. Za některými postoji si stále stojím, ale z některých jsem dost ubrala. Jednak jsem celý den doma, tudíž logicky zastanu domácí práce a nebudu čekat, že to udělá manžel v 8h večer po práci, dále se z rodičovského příspěvku sama s dítětem neuživím. A ráda bych, aby měly moje děti úplnou a vlastní rodinu.
Tamaro, je to tak jak pises. S odchodem na materskou dovolenou (v mem pripade uz druhou) se moje role nezavisle, vydelavajici a moderni zeny odsunula kamsi do pozadi. Momentalne jsem to zase jenom ja kdo doma suruje a nemuze si dovolit koupit ani nove boty. A neni to prijemne, priznejme si. Jenze jsem mama na plny uvazek a jsem stastna, ze s detmi muzu doma byt ja a ne manzel. To by mi bylo lito. Takze radsi na par let ozelim sve drivejsi “postaveni” a nelituji. Roli matky nadelila priroda nam a mely bychom si ji vazit, ne ji brat jako nefer roli. Ano, jsme zranitelne a zavisle na ziviteli rodiny, ale je to jen na chvili a prave tahle chvile nas taky dost zoceli a upevni a nebo naopak rozbori vztah s partnerem. Hodne se o sobe dozvime. Berme to jako zivotni lekci, ktera nas posune zase nekam dal. Feminismus je fajn, ale nic se nema prehanet.
Autor
Zuzanko, moc děkuju za příspěvek a tvůj pohled na věc. I když se mě role matky netýká a nedokážu si tak život na mateřské představit, ve většině věcí s tebou naprosto souhlasím.
Kdovi jak na tom svet bude az pujdes na materskou ty?
Hele, to že jsem doma na rodičáku, pečuju o dítě a domácnost a nevydělávám přece neznamená, odklon od feminismu. To že jsem zrovna v nějaké roli přece neznamená, že se mi změní mozek a světanázor. Feminismus v kontextu rodičovství pro mě znamená, že na rodičovskou budou moct jít i muži a nikdo se na ne nebude dívat skrz prsty. Znamená to pro mě, že svému muži umožním plně se zapojit do péče a výchovy už od prvních minut po narození mimina. Znamená to, že až budou děti v hlídacím/školkovém věku, půjdu si pracovat a nebudu z toho mít výčitky svědomí. A hlavně, znamená to, že kdybychom se s mužem jednou nepohodli a došlo na rozvod, budu usilovat o spravedlivý soudní proces. Feminismus je pro mě především humanismem. Nebudu apriori předjímat, kdo má jaké (ne) schopnosti a nechám to na jeho rozhodnutí. Dveře otevřu muži i ženě, bez rozdílu. Do tramvaje pomůžu s kočárem komukoli. To že jsem doma s dítětem je jen proto, že muž si rodičovskou nemůže z pracovního hlediska dovolit (podnikání, zakázky, smlouvy, závazky…). Ale to je vlastnost zcela nezávislá na genderu.
Ahoj, zaujal mě článek a rád bych se tímto podělil o svoji zkušenost.
Před rokem a půl jsem si splnil malý sen a začal pracovat v kavárně na obsluze. Brigáda při škole, ale i tak jsem byl hrozně happy. Bylo mi řečeno, že se nemůžu hned zaučit na baristu, protože head baristka chce všechny nejdřív vidět na obsluze a otestovat je. Bylo to skvělé řešení a nic jsem nenamítal. Jenže měsíce plynuly a já trčel pořád na obsluze. Nebyl jsem žádný nešika, zákaznici mě měli rádi a myslím, že jsem obsluhoval kvalitně. Dostával jsem na sebe velmi dobré recenze.
Co bylo horší, že lidi, kteří nastupovali později, než já se začali zaučovat na pozici baristy dřív, někdy hned i po jednom měsíci. Po roce jsem si uvědomil, že jde pouze o ženy. Navíc po tom roce práce jsem ztratil poslední kolegy, kteří na pozici baristy pracovali už v předchozích kavárnách a najednou byli odejíti. Takže jsem nakonec zůstal v kavárně skoro poslední muž (nepočítám dva head baristy, kteří byli součástí stálého vedení) a nakonec jsem se rozhodl odejít.
Head baristka byla velkým zastáncem feminismu a často říkala, že chce víc žen/baristek. Štvalo ji, že baristické soutěže vyhrávají hlavně muži apod. Dost často nad tím přemýšlím, zda byla chyba ve mě nebo jsem se prostě stal obětí „rovnosti v širokém průměru“. Dnes, když jdu kolem kavárny, tak vidím vždy pouze baristky. Podle instagramu to vypadá, že už se ani nesnaží žádné muže přijímat. Tehdy mě to neskutečně zklamalo. Naštěstí šlo jenom o brigádu a kaváren je dost, tak si to přes léto třeba zkusím jinde.
Autor
Moc děkuju za komentář! Já mám teda pořád pocit, že baristický svět je pořád mužská disciplína a popravdě znám mnohem víc baristů než baristek. I když se třeba podívám na složení soutěžících na Baristovi roku, ženy jsou vždycky v menšině… Můžu se zeptat, o jakou kavárnu šlo?:)
Myslím, že posuzovat baristiku jako mužskou disciplínu podle složení soutěží je zavádějící. Když jedu do Prahy často navštívím za den třeba čtyři mé oblíbené kavárny. Jen velmi zřídka narazím na čistě mužské obsazení. Některé kavárny jsou pouze dámského obsazení. Nicméně má zkušenost pochází z Ostravy, kde například některé kavárny ani nepřijímají muže na pohovory. Kávárnu, kterou zmiňuji ze své zkušenosti, pochází také z Ostravy. Bohužel si nechám název pro sebe, popřípadě soukromě. Nicméně zmíněná baristka je v mých očích jedna z nejlpeších v oboru, když jsem se jí ptal jednou proč se neúčastní souteží, tak odpověděla, že to odmítá, kvůli tlaku, který během soutěže nezvládá. Účastnila se soutěže jednou.
Navštěvuji kavárny, kde to jenom jde a nepřijde mi, že baristika je mužské řemeslo. Spíš naopak bych řekl, že ženy zde vládnoum, ale jde samozřejmě o subjektivní dojem. Může být pravda jiná.
Autor
Nesoudím jen podle soutěží. I v pražských kavárnách třetí vlny dost dominují muži a co tak pozoruju tu malou kávovou komunitu u nás v ČR, mám stejný dojem:) Ale jak říkáš, možná je to jen subjektivní…
Veľmi zaujímavý článok. Ja mám 3 sestry a 1 brata a asi pretože som bola najmladšia som to mala asi ľahšie. Ale zase teraz mám 4 synov a vždy im opakujem že všetci sme si rovný. Ale nad samotným feminizmom som sa nikdy nezamýšľala. Dala si mi teraz chrobáčika do hlavy 🙂
Dle mého je základní kámen v úrazu v tom, že si pleteme slova rovnost a stejnost. To, že si jako žena přeju, abych za stejnou práci pobírala stejný plat jako muž nebo, že bych si přála, aby ženy v některých odvětvích dostávaly více příležitostí, pokud o ně stojí, neznamená, že neuvařím večeři nebo za sebe nenechám zaplatit kávu.
Myslím si, že spousta věcí se žene do extrémů a zvlášť v okruhu svých pražských přátel mám občas pocit, že pokud mi přijde tradiční model rodiny normální, jsem za exota.
Občas se mi zdá, že si přehnaným feminismem spíše ubližujeme. Vždyť správný muž si nás přece bude vážit i za to, že mu vytvoříme krásný domov a uvaříme dobrou večeři…za to, že nám to sluší nebo i za to, že jsme dobré ve svém oboru. Každý ať si najde tu svoji rovnováhu a hlavně ať se nestydí za to být ženou. Ve světě mužů je to totiž silná devíza.
Autor
Jitko, naprosto souhlasím!
… popravdě, za dobrou večeři si vás bude vážit i žena. I dítě. Dokonce i pes. Ne jen „správný muž“. 😉
Předně je důležité si uvědomit, že feminismus není jen jeden. Přístup podporující myšlenku stejnosti je jeden možný. Další je ten, že rozdíly mezi muži a ženami jsou, a proto by se například struktury nastavené tak, aby zvýhodňovaly muže, měly změnit, aby respektovaly potřeby mužů i žen. Biologické rozdíly se používají na obhájení sociálních nerovností, které ale z biologií nemají nic společného, a to je to, proti čemu feminismus bojuje. A být feministkou vážně neznamená odmítat pomoc mužů a nechtít vypadat hezky – spíš to znamená uvědomit si, že používání make-upu je výsledek určitého obrazu ženy a ideální krásy, který ve společnosti je.
Pojem feminismus mě nebaví. Mnohem více se ztotožňuju s pojmem rovnoprávnost. Členit lidi na muže a ženy a podle toho, co mají mezi nohama předjímat, jaké jsou jejich schopnosti a dovednosti, je stejně zastaralé jako členit (a předjímat) na základě znamení horoskopu, odstínu vlasů nebo krevní skupiny. To jestli mám nebo nemám dělohu přece nijak neovlivňuje moji schopnost vychovávat děti a nebo programovat. Feminismus v tomto pojetí neznamená, že by se ženy neměly líčit a být něžné a že by muži neměli být silní a třeba i agresivní. Znamená to, že líčit se může kdo chce. A silný (i slabý) může být každý. V tomhle kontextu tak to, co uvádíš jako příklad s bratrem je feministické – byli jste oba měřeni stejným metrem. (A ano, byl to pro tebe navýhodné měřítko, ale znám i dvojčata, kde jsou vlastnosti rozděleny právě naopak a silná je holka.) Nakonec, #metoo bych sem vůbec netahala. To je založeno na nekulturnosti, násilí a boji o moc. Jde o to ukázat, kdo je tady pánem – ve chvíli, kdy intelekt nedostačuje argumentaci a právo nesouhlasí – aneb když jsi marný a dojdou ti slova, chytni ji za kozy a budeš zase pán/dej mu bez varování pěstí a budeš zase pán.