Právě sedím v jedné malinkaté pražské kavárně, usrkávám už třetí šálek kávy a po těle se mi rozlévá ten zvláštní pocit nervozity a štěstí. Mám za sebou dost náročný týden plný výzev, stresu i neustálého nestíhání. Jak už jsem vám psala na Instagramu, nabrala jsem si toho totiž zase víc, než můžu zvládnout, a v posledních dnech se mi to pěkně vymstilo.
Nechci si vám tu ale dnes nijak stěžovat. Žiju život, za který jsem ohromně vděčná. Studium vysoké školy je sice dost časově náročné, ale zatraceně skvělé. Miluju obor, který jsem si vybrala, a takřka ke všem přednášejícím vzhlížím s obrovským respektem. A to může v mém okolí říct málokdo.
Díky blogování se přede mnou navíc každý měsíc objevují nové a nové projekty, poznávám nespočet zajímavých a inspirativních lidí a neustále se posouvám v životě dál. Jen je toho na mě zkrátka někdy až příliš.
A přesně tenhle pocit jsem měla během posledních dnů. Kromě školy, která mi zabere čtyři dny v týdnu, práce na blogu, vyřizování mailů, focení a následné postprodukci, schůzek, tréninků a francoutštiny, jsem kývla ještě na několik dalších výzev a můj život se na chvíli sesypal jako domeček z karet.
Abych všechno stihla, vstávala jsem teď pravidelně v 5.45, o přednáškách jsem upravovala fotky pro jednoho klienta (který si dost možná vybere někoho úplně jiného a moje práce bude úplně k ničemu) a pracovala jsem na pár dalších projektech, které by mi snad mohly v budoucnu zaplatit nájem.
K tomu mi jako naschvál všichni začali přehazovat termíny schůzek (což je něco, z čeho mi vstávají vlasy hrůzou) a mrazivé počasí v kombinaci s permanentní únavou už bylo jen třešničkou na dortu.
Nicméně, i takové dny holt jsou. A i když bych si ze všeho nejvíc přála zmizet někam hodně daleko, kde mě nikdo nikdy nenajde, nic by to nevyřešilo. Život není vždycky růžový a jediný lék, jak se z toho dostat, je vydržet, zatnout zuby a postupně vyřizovat jeden úkol za druhým.
Ono totiž, jakkoliv se vám to teď může zdát nereálné, bude zase líp. Fakt. A pokud tomu sami nevěříte, obklopte se přáteli, kteří vám to budou neustále připomínat. Já sama bych tahle na nic období bez svých blízkých jen těžko zvládala.
A tak kdykoliv vám bude zase pod psa a budete mít pocit, že se vám hroutí svět, vzpomeňte si, prosím, na tenhle článek. Nic není tak zlé, jak to vypadá. A až se za pár dní ohlédnete za tím, co všechno jste dokázali, zajděte si za odměnu do nějaké útulné kavárny a upřímně se pochvalte. Protože vy dokážete cokoliv. Tím jsem si jistá.
Veronika ♥
