Mám dvojče. Bráchu. A tátu, který rozdílům mezi mužským a ženským pohlavím nepřikládá moc velkou váhu. Není proto divu, že se mi – minimálně z jeho strany – dostalo výchovy mladého muže. Od neškodného oslovování kluci, kterým mě a bráchu volal ke stolu, po neustálé srovnávání našich výkonů. Pohlaví a s ním spojené odlišnosti nehrály roli. Ideál byl jen jeden. Ten mužský.
Do té doby, než jsem se odstěhovala, pro mě proto bylo dokazování, že jsem stejně schopná a silná jako brácha, denním chlebem. Ať už šlo o sport, praktické myšlení nebo cokoliv, co bylo pro tátu důležité. Co chápal. Čemu rozuměl. Vzdělání, soft skills, úspěchy v práci na – cituji: těch vašich internetech – nebyly podstatné. Počítalo se jen to, co bylo součástí jeho světa. Světa člověka, co vybudoval stavební firmu a pořádá něco jako skautský tábor.
A i když to tak možná na první dobrou nezní, nevyčítám mu to. Jednak si to podle mě neuvědomoval a za druhé to ze mě udělalo člověka, jakým jsem dnes. Pragmatický (mužský) přístup, kterému jsem se díky němu naučila, mi pomáhá věci řešit a ne o nich jen pořád dokola mluvit. Cítím se dobře jako jediná žena v místnosti, nebojím se práce a konflikty neřeším tichou domácností a hraním na uraženou, ale napřímo. Z očí do očí.
Na druhou stranu dal ale tenhle nekonečný souboj, který se odehrával jen a pouze v mojí hlavě, vzniknout perfekcionismu a nekompromisnímu vnitřnímu kritikovi, se kterým se snažím bojovat. A dovolil mi uvěřit, že rozdíly mezi mužem a ženou nejsou podstatné. Že musím zvládnout všechno, co brácha, jinak nikdy nebudu dost dobrá. Dcera. Přítelkyně. Žena.
Říct si o pomoc byla slabost. Přiznat, že něco nezvládnu, jakbysmet. Laťku nastavoval brácha, a překonat ji pro mě bylo nemožné. Tak jsem se snažila skákat alespoň stejně vysoko. Úspěšnost se pohybovala kolem třiceti procent.
A pak jsem si jednoho krásného dne uvědomila, že jsem žena. Že rozdíly mezi pohlavími existují a že není jediný důvod k tomu, abych všechno dělala sama. Že říct si o pomoc není slabost, ale zcela přirozená věc. Že si nemusím hrát na hrdinku, která všechno zvládne sama. Že mi muži rádi podrží dveře, pomůžou s těžkou taškou a pustí mě sednout. Že gentlemanství nevymřelo, jen těm klukům nedáváme moc příležitostí ho projevit.
Došlo mi, že rozdíly mezi mezi mužem a ženou tu jsou. A že je to naprosto v pořádku. Že obě pohlaví mají své silné a slabé stránky a že nás příroda stvořila tak, abychom žili v dokonalé symbióze. Rozhodně netvrdím, že bychom se měly držet genderových stereotypů, ale ženy, dovolme si být ženami. Nepochybuji o tom, že všechno zvládneme i samy. Ale… proč bychom měly?
Poznámka pod čarou: I když se z médií může zdát, že feminismus tvrdí opak, není to tak. To, že jsme jiní, neznamená, že si nemůžeme být rovni. Ale tuhle otázku radši přenechám kvalifikovanějším…