VERONIKA

Můžu si sáhnout?

Ani ve snu by mě nenapadlo, že vám budu někdy povídat o tom, jaký je život s parukou, ale jelikož to (díkybohu) není úplně běžná věc, říkala jsem si, že bych s vámi mohla pro zajímavost sdílet pár postřehů, které jsem si, od chvíle, co jsem si ji u Nahlavě koupila, zapsala;

A jak se cítím? Ráda bych vám napsala, že skvěle, ale nalijme si čistého vína – je mi třiadvacet a mám na hlavě paruku, za kterou jsem dala skoro všechny úspory. Mé vlasy jsou v tak otřesném stavu, že se vám tu v nich neodvážím ukázat, a na všech fotkách v paruce vidím místo přirozených vlasů jen obří helmu. Třikrát hurá.

Na druhou stranu se mi ohromně ulevilo, že existuje nějaké řešení, jak ten rok, dva než mi vlasy dorostou, přečkat, aniž bych musela přestat dělat to, co miluju. I když vím, že vám je úplně jedno, jak vypadám, sdílet na internetu fotky bez paruky teď prostě nedokážu.

A co se týká mých skutečných vlasů, po půl roce mi konečně přestávají upadávat. V péči se řídím radami Barunky a na růst užívám trichologické přípravky z Clinical Hair & Health. Když jsem venku, nosím kšiltovku (včera si mě jeden pán v Albertu spletl s ochrankou), a snažím se celé téhle bizarní situaci situaci už jenom smát.

Líbil se vám článek? Pošlete ho dál!
Přejít k navigační liště