Známe to všichni. Na zastávce, v práci, u kadeřnice, na vánočním večírku – tam všude na nás číhá nemilosrdná volba mezi trapnýcm tichem a „nenuceným“ small talkem. Slovo nenucený dávám schválně do uvozovek, protože plkat o ničem a působit při tom přirozeně a uvolněně, je někdy vážně oříšek. Jak tohle konverzační utrpení změnit na zajímavou diskuzi a navždy se zbavit tlachání o počasí?
Kdybych měla uvést jednu jedinou otázku, při které mi vstávají vlasy hrůzou, bylo by to: „Jak se máš?“. Andy s ní s oblibou vykopává naše podcasty a já nikdy nevím, co na ni odpovědět. Buď můžu respektovat pravidla slušného chování, odpovědět, že se mám „skvěle“, „báječně“ a že „líp už snad být nemůže“, nebo na dotyčného vysypu všechny svoje starosti, rozpovídám se o tom, že už zase počítám každou korunu, abych na konci měsíce zaplatila nájem, a že se můj osobní život hroutí jako domeček z karet. Zkuste si představit jeho výraz. A vůbec, zamysleli jste se někdy nad tím, jaký by se tazatel tvářil, kdybychom jednou nepoužili stokrát otřebané fráze a byli k němu opravdu upřímní?
Další věcí, která mě na téhle nadužívané zdvořilostní otázce štve, je její neupřímnost. Když se mě totiž někdo zeptá, jak se mám, zpravidla ho to vůbec nezajímá. A není na tom vůbec nic špatného. Klienty, se kterými si vyměňuji maily, nezajímá, jaký jsem měla den, ale jestli práci odevzdám včas a v odpovídající kvalitě. Operátorovi call centra je naprosto ukradené, jak se mám. Jediné, co ho zajímá, je, jestli mi může navýšit měsíční tarif. A pokud jde o baristy, číšníky a další lidi pracující ve službách, ruku na srdce – „Jak se máte?“ je jen slušnější verze otázky „A dýško bude?“.
Vůbec nejhorší ale je, když mám na tuhle otázku odpovědět svým blízkým. Nechci se s nimi pořád dokola bavit jen o tom, co jsem dělala, jak se mám a jak si žiju. Nechci se bavit o sobě. Od toho máme sociální sítě, kde osobních informací sdílíme víc než dost. Jestli to někoho skutečně zajímá, ví přece, kam se podívat. (To by měl být ostatně i povinný domácí úkol před každým prvním rande, ať můžete na schůzce řešit zajímavější témata.)
Když už si ale s přáteli jednou za uherák najdeme společný čas, nechci ho strávit v malém pekle povrchních konverzací. Chci s nimi rozebírat témata do hloubky a vyměňovat si názory na všechno, co nás zajímá. Netoužím po tom, aby naše konverazce byla pouhopouhá „udržovačka“, která nikomu nic nedá.
Abyste mě správně chápali, nechci tady úplně zatracovat small talk. Řeči o počasí, škole, práci a cestování jsou potřeba, ale měl by to být jen odrazový můstek pro opravdovou konverzaci. Je ale potřeba včas se rozhoupat a skočit, abychom na povrchu nezůstali na věky věků.
Jak oživit small talk?
Jak už jste asi z předchozích řádků pochopili, small talk, aneb umění mluvit o ničem, není moje oblíbená disciplína. Nicméně, za ty roky, co se pohybuju v blogerských a pracovních vodách, jsem se už naučila pár triků, jak téhle společenské povinnosti dodat trochu šťávy. Je to například:
- Neptat se jen na to, co kdo dělal, ale i jak se při tom cítil nebo proč to dělal
- Prolomit ledy a prozradit na sebe nějakou nečekanou osobní perličku
- Navázat na to, o čem jsme se bavili minule
- Začít se bavit o nějakém kontroverznějším tématu
Jelikož ale nechci mít na svědomí váš vyhazov nebo společenské faux pas, přidávám vám sem pro jistotu i pár učebnicových pravidel, jak by tento druh konverzace měl vypadat. Small talk by tedy (ze společensky přijatelného hlediska) měl být:
- Obecný – Neřešte soukromé záležitosti, neptejte se na osobní otázky
- Krátký – Small talk slouží k rychlému navázání kontaktu, proto se vyhněte dlouhým tématům
- Pozitivní – Na nic si nestěžujte, negativní či kontroverzní názor si nechte pro sebe
- Obyčejný – Nebuďte zbytečně kreativní, vyhněte se tématům jako jsou peníze, historie či politka
- Konverzační – Neveďte monolog, dejte prostor k mluvení i druhému
Jaký přístup si vyberete, nechávám na vás. Já osobně využívám kombinaci obojího, ač při druhé variantě někdy bytostně trpím. Je mi jasné, že svým obchodním partnerům, šéfům nebo prodavačce v obchodě asi nebudete vykládat o tom, jak jste na večírku tančili u tyče a pak jste celou noc běhali po Václaváku nahoře bez. Jen mi přijde škoda plácat se na téhle konverzační mělčině i s lidmi, na kterých vám záleží…
Jak zdvořilostní small talky prožíváte vy?
Veronika ♥