Nikdy jsem nerozuměla těm, kteří tvrdili, že Instagram a sociální sítě způsobují v lidech frustraci. Že vyretušovaná pleť, zeštíhlené nohy nebo snídaně v tom nejluxusnějším pražském hotelu může v někom vyvolávat pocit méněcennosti. Sociální sítě beru jako špičku ledovce, záznam těch nejhezčích momentů v našem životě, a uvědomuju si, že to, co na mě vyskakuje ve feedu, není celá realita. Že je to jen její výřez. Výřez, který ještě před publikováním prošel Lightroomem, VSCO a Facetune.
A nikdy mi na tom nepřišlo nic špatného. Všichni máme svých starostí dost a nevidím jediný důvod, proč bychom si na sociálních sítích měli číst o tom, co se komu zrovna nedaří. Lidé umírají, peníze docházejí, děti v Africe nemají co jíst. To víme všichni. Když si ale udělám chvilku na to, abych zmapovala, co se ve virtuálním světě stalo nového, nechci aplikaci zavírat s nikdy nekončící depkou. Chci vidět bohaté snídaně a plánovat, kdy do té které kavárny zamířím. Chci vidět své přátele, kteří posílají vysmátý pozdrav z dovolené. Chci vědět, do jakých projektů se pustili lidé, kterým fandím.
Zkrátka a dobře, Instagram by podle mě měl být místem, kam chodíme načerpat pozitivní náladu a inspiraci. A já to tak do teď měla. Kromě přátel sleduji hlavně účty, co mi něco předávají. Ať už jsou to tipy na nové podniky, zajímavé myšlenky nebo inspirace v tom, co si vzít na sebe.
Miluju skandinávské a francouzské blogerky, hltám každou jejich fotku, která vypadá, jako by ji na první dobrou cvaknul náhodný kolemjdoucí, a kdyby nebylo karantény, která zapříčinila, že jsem se musela zastavit a začít se šťourat uvnitř sebe, asi bych je s radostí sledovala dál.
Jenže v jeden moment mi došlo, že se tahle inspirace pomalu, ale jistě začíná měnit ve frustraci. Chtěla jsem fotit fotky, jako fotí ony. Nenucené, přirozené a v mých očích naprosto dokonalé. Vytvořila jsem si v počítači složku s názvem Inspirace a snažila jsem se napodobit barevné tónování a styl jejich fotek. Poslední měsíce jsem skoro denně ležela v kurzech focení i postprocesu, navštívila jsem několik workshopů a sumu, kterou jsem do toho vrazila, radši ani nechtějte znát.
Jenže výsledek se nedostavil. Jsem pravděpodobně ta nejneschopnější blogerka na světě, ale i po tomhle několikaměsíčním maratonu pořád nejsem spokojená. Jejich teplé, jakoby neupravené fotky se s tou mojí modro-šedivou hrůzou nedají srovnávat. Dostala jsem se do bludného kruhu a frustrace trvá dál.
Když jsem si o tom povídala s mojí o generaci starší kamarádkou, došly jsme k jedné zajímavé myšlence. V dobách, kdy sociální sítě ještě nebyly nedílnou součástí našich životů, možností, s kým se mohly mladé holky porovnávat, bylo daleko míň. Zatímco dřív jsme potkávali ten samý okruh lidí, do kterého čas od času přibyl známý našeho známého, dnes se během chvilky dostaneme k lidem, kteří bydlí na druhém konci světa. Porovnáváme se nejen s naším okolím, ale i s ženami, které žijí v úplně odlišných podmínkách. Ve vizuálním smogem zamořené Praze nikdy necvaknu to, co v ulicích Paříže. Nemám při ruce profesionálního fotografa, který mi vyfotí a upraví takové fotky, jaké bych si představovala. Nebydlím v bytě jako vystřiženém z Pinterestu a snídani v hotelovém pokoji jsem měla jedinkrát v životě.
A nalijme si čistého vína – jejich krása a fotografický talent mě minuly obloukem.
Jasně, nic není černobílé a Instagram je skvělý nástroj pro šíření myšlenky, vytváření komunit a krácení dlouhých chvil, ale jestli v nás začíná vyvolávat spíš frustraci, je čas na čistku. Ve snaze zachovat si zdravý rozum jsem tak odsledovala většinu zahraničních blogerek a holky jako Alex Sedláčková, Kristýnka Ličková, Alex Fráňová, Nikča Braxatorisová, Barunka Sedláková, Adéla Mazánková nebo Lucie Kratochvílová si tam nechávám jen proto, že je mám moc ráda a že tvorba, které se chci přiblížit, je alespoň trochu dosažitelná.
Závěrem si teda sypu popel na hlavu a omlouvám se všem, na které jsem koukala s nepochopením, když mi tvrdili, že je pohled na fotky vysportovaných těl, kulatých zadků a luxusních životů ubíjí. Hranice mezi inspirací a frustrací je tenčí, než by se mohlo zdát, a je jedno, v jaké oblasti.
Vždycky tu bude někdo, kdo bude hezčí, hubenější, šikovnější a chytřejší. Ale mnohem víc je těch, kteří jsou na téhle cestě za námi. Tak se tím přesteňme trápit a buďme hrdí na to, kým jsme my sami.
Veronika ♥