Je to za mnou. Splnila jsem očekávání systému a mám papír. Titul. Zadní vrátka pro případ, že můj podnikatelský sen jednou nevyjde.
Když jsem se nastupovala na Vysokou školu kreativní komunikace, vůbec jsem tehdy netušila, co mě čeká. O marketingu jsem věděla velký kulový (i když jsem si jako většina samozvaných social media manažerů myslela pravý opak) a na vysokou jsem šla spíš ze zvědavosti než s vidinou nějakých větších studijních úspěchů.
Pokud mě jen trochu znáte, už asi tušíte, že to bylo nakonec jedno z nejlepších rozhodnutí, co jsem kdy udělala. VŠKK mi ukázala zcela nový svět. Svět, kde marketing neznamená jen hezké fotky na Instagramu a nastavování PPC kampaní. Díky přednášejícím jsem objevila kouzlo behaviorální ekonomie a brand buildingu, přečetla jsem desítky knih, rozšířila si obzory v oborech jako je sociologie, psychologie, dějiny umění nebo management, dvakrát jsem vycestovala na letní marketingovou školu a jak je z mých článků zřejmé, marketing jsem si naprosto zamilovala.
A i když samozřejmě nebylo všechno vždycky sluníčkový a v kombinaci s prací jsem často padala na hubu, byly to hezký roky. Na přednášky jsem chodila ráda a nebýt zkoušek, které mě akorát stresovaly, chodila bych tam ještě radši. Ač je to možná pro většinu lidí mýho věku nepochopitelný, VŠKK jsem si nevybrala proto, abych měla titul z marketingu. Chtěla jsem se něco naučit. Poznat lidi z oboru a vzít si od nich to nejlepší. Nejsem typický student, který odpovídá škatulkám našeho školního systému. Nikdy jsem netrávila dny memorováním poznámek z přednášek, jména a čísla zpravidla zapomínám do pěti vteřin po přečtení a to, že se mi minulý rok podařilo dosáhnout na stipendium, je jen výsledek toho, že jsem marketingu naprosto propadla. Že denně čtu a poslouchám marketingová média, chodila jsem na všechny přednášky a dodržovala deadliny.
Když jsem tak na jaře úspěšně dokončila třeťák, dopsala poslední řádky bakalářky a nasdílela ji veřejně, aby pomohla lidem z oboru, moje vysokoškolská cesta tím pro mě skončila. Splnila jsem si všechno, co jsem chtěla, a státnice byly už jen nutné zlo. Milník, který jsem chtěla překročit jen kvůli očekávání rodiny a systému.
Původní plán byl, že se přes léto všechno naučím a v září to budu mít za sebou. Jenže jakmile jsem vyskočila z toho rychlíku, ve kterém jsem jela posledních několik let, tvrdě jsem narazila. Přišly psychický problémy, který mě doslova paralyzovaly a moje priority byly úplně jinde. Téměř tři měsíce jsem nebyla schopná tvořit, fotit, psát. Trávila jsem celý dny prací, kterou jsem vždycky nakonec smazala, a všechno, co jsem pět let budovala, se mi hroutilo před očima. Perfekcionismus a přehnaný tlak na sebe sama mě začal pomalu, ale jistě ničit.
Pochopila jsem, že takhle to dál nejde, a rozhodla jsem se zaměřit v první řadě na psychický zdraví. Práce, blog, Instagram a všechno s tím spojený pro mě byly vždycky na prvním místě a žít s vědomím, že šlo všechno do háje jenom kvůli tomu, že jsem na sebe měla přehnaně vysoký nároky, jsem nechtěla.
A tak jsem se místo na státnice začala učit, jak mít ráda sebe sama. Smířila jsem se s tím, že v září jen obhájím bakalářku a zkoušky si zopakuju v červnu. Očekávání okolí a povzbuzující poznámky, že to určitě dám, byly sice nepříjemný, ale já věděla, že další stres bych už nezvládla. Otázky jsem pro jistotu ani neotevřela, abych se nenervovala tím, kolik toho nevím, a všem jsem vysvětlovala, že charakteristiku období souvisejícího se vznikem Reklamního klubu československého a jeho určující roli ve vývoji československé reklamy první poloviny dvacátého století nebo sociologické teorie si z prstu fakt nevycucám.
Den státnic jsem tak jmenovala nejtrapnějším dnem mého života, protože očekávání, která ode mě všichni včetně komise měli, jsem neměla šanci splnit. Naspala jsem něco málo přes pět hodin (večer před tím jsem na rozptýlení zašla na křest diářů holek z A Cup of Style) a odevzdaně jsem si vylosovala čísla otázek.
Na potítku se ve mně ale něco zlomilo a když jsem si přečetla, co se po mně vlastně chce, rozhodla jsem se, že se nevzdám před bojem. S otázkou z oborové části jsem díky mojí zálibě v marketingu problém neměla, horší to bylo se společnou částí. Měla jsem uvést hlavní vývojové etapy marketingového managementu a na příkladech ukázat, jak se vyvíjela role a funkce marketingové komunikace v jednotlivých koncepcích. Ze sociologických otázek padla karta na rhizom jakožto nový přístup v sociální vědě.
No co vám budu povídat, prvních pár minut poté, co jsem si napsala poznámky k otázce z oboru, jsem jen koukala do prázdna. Vzpomínala jsem na všechno, co jsem kdy zaslechla na přednáškách, vyčetla v knihách a děkovala si za to, že jsem v prváku přelouskala tisícistránkového Kotlera.
V čas Č jsem s předstíraným sebevědomím nastoupila před komisi a začala s obhajobou. Pak následovala oborová část a když v souvislosti s managementem přišla řeč na prokrastinaci a prekrastinaci, z ničeho nic se mi navalily do očí slzy. Poznámka mého přednášejícího, abych si na prekrastinaci dávala pozor, že její kombinace s perfekcionismem může člověka zničit, mě naprosto odrovnala. Moje roky budovaná schopnost potlačovat emoce byla tatam a před očima se mi promítly události posledních týdnů včetně odchodu dědečka, který jsem si ještě nedovolila obrečet. Do teď nechápu, co se to se mnou stalo, a bylo vidět, že moje reakce uvedla do rozpaků všechny přítomné.
Bryskně jsem změnila téma a snažila jsem se na sobě nedat nic znát. Následovala několikaminutová improvizační show na téma rhizom a vývoj marketing managementu a bylo po všem. Na vyhlášení výsledků jsem se dozvěděla, že jsem bakalář, a mně se obrovsky ulevilo. Ne proto, že mám titul, ale že si konečně můžu dovolit zpomalit. Že se nebudu muset učit na druhý pokus státnic. Že už si budu (alespoň chvíli) jenom pracovat. Že se budu dál vzdělávat, ale bez stresu ze zkoušek. Bez tlaku společnosti, která přeceňuje význam těch několika písmen, co máme před jménem.
Ještě donedávna jsem si myslela, že prestiž vysoké školy je přímo úměrná počtu vyhozených lidí od státnic. Když jsem to ale probírala s pár lidmi v mém okolí, došlo mi, že tomu tak není. Vizitkou dobré školy není, kolik lidí od státnic vyletí, ale jestli na ně dokáže studenty připravit. A já myslím, že jsem toho zářným příkladem.
Bc. Veronika Tázlerová