Právě sedím v mé oblíbené kavárně, za oknem pozoruji podzimní listí, které se toulá ulicemi Prahy, a hlavou mi létá jedna myšlenka za druhou. Není to nic neobvyklého. Už jsem si zvykla, že tenhle nekonečný proud je součástí mě samé. Že nedokážu vypnout. Na nic nemyslet.
Neustále musím přemýšlet o minulosti i budoucnosti. O všem, co mohlo být. A co bude. O tom, co jsem měla udělat jinak. A co ještě můžu změnit. Hlavou mi denně projde takových myšlenek tisíce. Některé zmizí jako poslední letní noc, jiné mi nedají spát. Usadí se kdesi hluboko v mé hlavě a vždy si najdou sebemenší příležitost, aby se mi znovu ozvaly. Abych na ně náhodou nezapomněla.
Když jsem nedávno sjížděla po vlnách internetu, narazila jsem na článek, který mi sliboval zázraky. Tvrdil, že z (negativních) myšlenek se musíme vypsat (i vyspat). Vzít si papír a tužku a všechen ten chaos, který se nám kumuluje v hlavě, přenést na prázdný list. Ten máme pak zmačkat a vyhodit. Spálit. Zašlapat.
Nebudu Vám tvrdit, že jsem tenhle zázračný lék vyzkoušela. Znám se až moc dobře a vím, že můj mozek by tuhle lest hravě prokouknul. Tak jednoduché mi to přeci neudělá. Chce odpovědi. Fakta. A nevzdá se, dokud je nedostane.
Něco málo jsem si ale přece jen z toho internetového článku vzala. Papír a tužku jsem sice vyměnila za Macboook, který jsem následně nerozšlapala ani nespálila (pochopitelně), ale vyťukala jsem do klávesnice 17 otázek, které mi už dlouho vrtají hlavou. A pokud mi pomůžete najít odpověď alespoň na jednu z nich, budu Vám neskonale vděčná;
Proč mají někteří lidé potřebu ubližovat druhým?
Jak dlouho Vás budou mé řádky bavit? Má smysl věnovat Stylish Coffee každou volnou minutu? Budete tu pořád se mnou?
Proč nás v tomhle systému definuje počet získaných papírů?
Proč pořád trávím tolik času ve fitku, v iPhonu si dennodenně kontroluji nachozený počet kroků, hlídám si každé sousto a slova jako dort, alkohol nebo pizza jsou pro mě už pěkných pár let naprosto tabu? Proč se tolik bojím, že se vrátí ta tlustá Veru, které se všichni smáli, ponižovali ji a nebrali ji vážně?
Jaké by to bylo, kdybych se narodila bez koncovky -ová?
Proč mám neustále potřebu dokazovat druhým pravdu?
Kdyby došlo k nejhoršímu, vzpomněla bych si na všechny rady, které mi předal jeden bývalý záchranář, nebo bych jen bezradně stála a neudělala vůbec nic?
Proč se lidé neustále dobrovolně trápí svými domněnkami? (Mami?)
Proč se v hodinách biologie učíme o mlžích, plžích a hlavonožcích, místo toho, abychom pochopili základy zdravé a vyvážené stravy?
Kolik opravdových přátel vlastně mám?
Proč plýtváme jídlem, když jinde lidé umírají hlady?
Vrátím se někdy k práci baristky?
Jak dlouho potrvá, než Češi znovu začnou upřednostňovat kvalitu před kvantitou?
Proč si musím pořád něco dokazovat?
Proč vůbec existuje bílé pečivo?
Proč se bojím říct vlastnímu tátovi svůj názor? A vůbec, jak je možné, že se ho vůbec bojím?
Ponožky v sandálech. Proč?!
Musím uznat, že tyhle osobnější články mě stojí hodně rozhodování. Je to vážně zvláštní pocit. Zvláštně osvobozující. Na jednu stranu jsem ráda, že k sobě máme zase o kousíček blíž, na stranu druhou mám strach. Ale to k blogování patří. Nechci ze sebe dělat někoho, kdo nejsem. Nechci být jen internetová figurka žijící ve světě, kde je všechno dokonalé. Bezstarostné. Nádherné. Chci s Vámi sdílet své myšlenky a doufám, že Vy je na oplátku budete sdílet se mnou. To je fér, ne?
Takže pokud máte v hlavě podobný chaos, vypište se z něj. Můžete zvolit papír a tužku, mail nebo komentáře níže. Tak či onak, budu se na Vaše řádky upřímně těšit.
Veronika ♥
 |