Jedno kouzelný jarní ráno

Je ráno. 7.30, abych byla přesná. Právě sedím v malinkaté kavárničce Mezi srnky a usrkávám první doušek ranní kávy, která by mě mohla alespoň trošku probudit. V posledních měsících je už totiž skoro pravidlem, že mi budík zvoní krátce před šestou. Jsem ranní ptáče a nejvíc kreativní práce udělám dopoledne, které mám ale zaplněné přednáškami, takže mi nezbývá než pracovat před jejich začátkem.  Proto tohle sebetrýznění.

Ale i tahle brzká pracovní rána mají něco do sebe. V ulicích je klid, slabé ranní sluníčko se na mě směje zpoza vinohradských domů a v kavárnách je vždycky místo. Tedy jen v těch, které otevírají už před osmou. V těch ostatních je místo sice taky, ale můžu na něj leda tak závistivě koukat skrz prosklená okna…

Nebudu vám tu ale nic nalhávat. V zimních měsících pro mě bylo tohle vstávání dost náročné. Nechtělo se mi do té tmy, chladu, větru, nikam. Nejradši bych si zalezla s knížkou do postele a počkala, až se alespoň trošku rozední. Den přece nezačíná tmou. To ví i malé děti.

Ale je tu jaro. (díkybohu!) Moje vůbec nejmilejší období. A všechno je najednou tak nějak hezčí. Každé ráno vstávám za svitu slunečních paprsků a poslouchám při tom zpěv ptáčků, kteří už několik let bydlí na té naší malé zahrádce. Konečně můžu odhodit těžké kožichy a vyjít jen v lehkém trenčkotu. Pít ledovou kávu, nosit sluneční brýle, procházet se po rozkvetlém Petříně. Nakupovat tulipány na farmářských trzích a vysedávat s babičkou na zahrádce u Alchymisty. Ani nedokážu slovy popsat, jak já jsem se na tohle období těšila!

Co mě ale na tomhle růžovém čase baví ze všeho nejvíc, je fakt, že mám najednou i mnohem víc sil. A míň výmluv. Dny jsou delší a úkoly, kterých bych se jindy bála, si odškrtávám lusknutím prstu. Večerní tréninky se mi najednou nejeví jako půlnoční bojovka na pionýrském táboře, kdy vás uprostřed noci probudí z hlubokého spánku a nutí vás plazit se nekonečnými bažinami, ale pohodové odpolední cvičení. (Které se zase během léta změní na ultra-bikram-sauno-smrt…)

Nebojte, je mi jasné, že jaro není lék na všechno. Ale i tak mám pocit, že jsem najednou šťastnější. Jako mávnutím kouzelného proutku. Povinností mám pořád stejně, ne-li víc, ale připadám si mnohem silnější. A i tahle pracovní rána začínám mít ráda natolik, že se na ně každý večer dokonce i těším.

Teď by se asi hodilo, abych vám to všechno shrnula nějakým duchaplným moudrem… ale je ráno. A tenhle článek patří k těm, kdy si s vámi chci jen tak povídat. Bez nějaké veledůležité myšlenky. Tak doufám, že mi to pro tentokrát odpustíte. A budu moc ráda, pokud mi zase na oplátku napíšete, jestli příchod jara nějak ovlivnil i vaše životy?

Mějte nádherný den

Veronika ♥

Kalhoty, brýle, hodinky – Zoot

Foto: BoulevarddePrague