Site icon VERONIKA

Víkend ve světě, kde neplatí pravidla současné doby

Uplynulý víkend pro mě byl jedním z nejkrásnějších, co jsem za poslední dobu zažila. Nevycestovala jsem sice do žádné exotické destinace, neužívala jsem si plavbu Karibikem, ani jsem neprotančila letní noc na opulentní party, ale i přesto byly tyhle dny naprosto kouzelné. A já jsem si zase uvědomila, jak málo stačí k tomu, abychom byli opravdu šťastní.
Vezmeme to ale hezky popořádku. Je pátek ráno a já s krosnou na zádech nanápadně nakukuji do všech stříbrných aut, která stojí v okolí. Trošku bezradně si už asi po milionté nadávám, že bych se ty modely aut už konečně mohla naučit, protože spoléhat se jen na barvu není (při využívání služeb jako Uber a spolujízda) zrovna praktické.
O pár minut a několik nechápavých pohledů ostatních řidičů později konečně nacházím Jirku, doktora z liberecké nemocnice, kterého jsem pár dní zpátky našla díky mému oblíbenému BlaBlaCar, a společně se vydáváme vstříc českému severu. Po cestě se naše posádka rozšiřuje ještě o jednoho online stopaře a za několik desítek minut už stojíme před branami Liberce, kde se naše cesty opět (nadobro?) rozcházejí.

Pár hodin v Liberci

A jak už asi tušíte, nebyla bych to já, kdybych nevyužila příležitosti a nenaplánovala si tu i nějaké ty kavárny. Jako první tedy vcházím do krásného espresso baru Sweet City, jakéhosi showroomu vzkvétající české pražírny Nordbeans, objednávám si šálek horké kávy a usedám do pohodlného křesílka v té nejhezčí části kavárny.
Pak, dámy a pánové, vytahuji knihu (!) Bez jablka a následující půlhodinku se potutelně usmívám nad ironickými sloupky Michelle a Miloše. Abyste mě správě chápali, v kavárně jsem si nečetla už ani nepamatuji, vždy jsem měla na práci mnohem důležitější věci, proto je pro mě tento okamžik, kdy vůbec, ale vůbec nic nemusím, tak neobvykle kouzelný.
Sweet City ♥
Když se pak rozestoupí mraky a vysvitne sluníčko, mířím do centra a právě v momentě, kdy fotím přenádhernou radnici, se mi za zády ozývá nenápadný hlásek volající mé jméno. Udiveně se otáčím, zdravím se s jednou z Vás, těch nejlepších čtenářů pod Sluncem, a tajně doufám, že jí můj #nomakeupstejnějedupodstan vzhled právě nesebral veškeré iluze.
Chvilku nato už sedím v dalším libereckém skvostu, rozkvetlém Kafe Kytka, a popisuji prázdnou stranu historického pohledu, který mi s úsměvem na tváři věnovala paní v nedalekém vetešnictví s tím, že se prý pisálci pohledů musí vzájemně podporovat. A mně nezbývá, než souhlasit.
Kafe Kytka ♥
Hodinu po poledni se nakonec scházím s Luckou, kde jinde, než v jedinečné Mikyně, nad dokonalým obědem rozebíráme vše možné i nemožné a já si už poněkolikáté potvrdím, jak moc Liberečákům tohle místo závidím… Jednu Mikynu i do Prahy, prosím!
 
Mikyna je ♥

 

Vzhůru do lesů

Když odbíjí třetí hodina, usrkávám poslední espresso a utíkám na vlak, který mě odváží do úplně jiného světa, než na který je většina z nás zvyklá… Jak jsem Vám totiž psala již v mém letním seznamu přání, vydala jsem se alespoň na chvilku navštívit lesní tábor, který je nedílnou součástí mého života už od mého narození a bez kterého bych zřejmě nikdy nebyla tím, kým jsem dnes.

Již z dálky slyším tolik známý křik všech těch rozradostněných dětí, překračuji potok odrážející blankytnou oblohu a kolem bílých stanů mířím rovnou do dřevěného srubu, kde se setkávám s vedoucími, mými (mírně vyčerpanými) přáteli.
Následující dny se nesou ve znamení pohádkových rán, všudypřítomného bahna, několika plecháčků instantní kávy vypité v lesní kanceláři, dětských úsměvů, tajemných převleků a krátkých nocí strávených v mém starém smradlavém zděděném spacáku.
Nikoho tu ani v nejmenším nezajímá, jak vypadám, nebo co mám na sobě.
 
Nejdůležitější není, kolik mám followers a lajků, ale zda zvládnu rozdělat oheň, věrohodně zahrát člena královské gardy, který je hodinu přivázaný ke stromu (v tom horku to vážně stálo za to) nebo nezakopnout při noční scéně, kdy Vám svěří kotlík se střelným prachem a kolem Vás plápolá hned několik ohňů…
Tábor je zkrátka úplně jiný svět. Svět, kde přestávají platit všechna pravidla současné doby. A já už se nemůžu dočkat, až se do tohohle lesního království zítra zase vrátím.
A co Vy a letní tábory? Jaké na ně máte vzpomínky? 
 
Mějte se nádherně,
Veronika ♥
Exit mobile version
Přejít k navigační liště