VERONIKA

Stůl pro jednoho, s’il vous plaît

Už jsem pomalu zapomněla, jaký je to pocit přijet sama do cizího města. Otevírat dveře do prázdného bytu, který bude na pár dní mým novým domovem. Jak svobodně se cítím, když se procházím ulicemi města, které nade všechno miluju. Jak osvobozující je vědomí, že si můžu dělat, co chci, kdy chci a s kým chci. V Paříži.

Budeme-li dělit život na před a po pandemii, bylo to moje popandemické poprvé. První cesta do Paříže, první sólocesta po tak dlouhé době. Čtyři dny, o kterých jsem snila téměř celou vysokou. Odměna, kterou jsem si slíbila až (a jestli vůbec) někdy odstátnicuju. A i když jsem si na ni musela kvůli práci i nekonečným koronavirovým opatřením rok počkat, začátekem října jsem si tenhle sen konečně splnila.

A bylo to krásnější, než jsem si vysnila. Zahrady byly zalité podzimním sluncem a Pařížanky snad ještě elegantnější, než jaké jsem si je pamatovala. Chuť po francouzsku hořkých espress, která jsem usrkávala u malých kulatých stolečků, doprovázel cigaretový dým, co se mísil s vůní čerstvě upečených baget z boulangerie na rohu ulice. Tentokrát jsem nenavštívila už skoro nic z toho, co doporučují turističtí průvodci, ale za to jsem si vychutnala Paříž takovou, jakou ji mám nejradši. Autentickou, ležérní, svou.

A jestli i vy přemýšlíte, že se do ulic Paříže (zase) vydáte, mám pro vás pár tipů, jak si ji vychutnat do posledního doušku:

A kdybyste chtěli další tipy, najdete je v mapě kaváren nebo uložené ve výběrech na mém Instagramu @veronikatazlerova.

On se voit à Paris!

Líbil se vám článek? Pošlete ho dál!
Přejít k navigační liště