Právě sedím v mém milovaném Coffee room, ruce si hřeju o šálek horké kávy, za oknem pozoruji deštěm zahalenou Prahu a hlavou se mi honí spousta myšlenek, které se mi tam usadily předchozího večera. Jak už jsem vám totiž psala tolikrát, čas krátce před tím, než se každý večer odeberu do říše snů, věnuji čtení. Ať se děje, co se děje, těch několik desítek minut před tím, než zavřu svá víčka, vypínám všechny sociální sítě, telefon přepínám na letový režim a ospalýma očima louskám řádky nejrůznějších knih. A právě o jedné z nich vám chci dnes povědět.
Nebojte, nejde o žádnou nekonečnou bichli. Spíš bych ji popsala jako takovou nenápadnou knížečku. Návod. Rádce. Příručku, která nás má provázet životem. A pokud mě sledujete na Instagramu, nebo jste četli 15 tipů na podzimní čtení, možná už tušíte, o čem je řeč.
Rukověť bojovníka světla – další úžasné dílo mého oblíbeného autora, Paula Coelha, které mi naprosto učarovalo. A neděste se teď prosím toho názvu. Také žiji v jednadvacátém století a do té doby, než jsem tenhle kouzelný narozeninový dárek otevřela, jsem se za bojovníka rozhodně nepovažovala. A světla už vůbec ne.
Když jsem však dočetla poslední řádky, pochopila jsem, že bojovník světla je v každém z nás. A je jen na nás, zda nastoupíme jeho cestu, zda budeme schopni vidět, že být na živu je zázrak, že se naučíme přijímat porážky a sdílet radost z výher. Zda si připustíme, že život není vždycky růžový, a poučíme se z vlastních chyb. Zda překonáme strach a najdeme odvahu vkročit do neznáma.
Zda si uvědomíme, že za všechna naše rozhodnutí neseme zodpovědnost jen my sami. Zda se budeme soustředit na malé zázraky každodenního života a dokážeme tak vnést do našich dnů světlo a lásku.
A jelikož i vy, kdo pravidelně čtete mé řádky, jste bojovníky světla, prosím vás o jediné – nezapomínejte na to. Kdykoliv budete čelit nějakému nelehkému úkolu, vzpomeňte si na to, kolik překážek už jste překonali. Kolik chyb z vás udělalo člověka, jakým jste. A že všechno, co se nám děje, má svůj důvod, který jednoho dne nakonec pochopíme.
A abych nazazdila celou myšlenku, místo pozdravu se s vámi dnes rozloučím krátkým úryvkem. Takovým, který mi od včerejší noci v srdci rezonuje nejintenzivněji;
Bojovník světla dává dřív, než ho někdo požádá.
Při pohledu na to někteří druhové podotýkají: „Kdo něco potřebuje, tak si o to řekne.“
Ale bojovník ví, že existuje hodně lidí, kteří nedokážou – prostě nedokážou – požádat o pomoc. Vedle něho existují jedinci, jejichž srdce je tak křehké, že začnou stonat láskou, hladoví po citu, a stydí se to ukázat.
Bojovník je shromáždí kolem ohně, vypráví příběhy, podělí se o jídlo, opije se s nimi. Nazítří se všichni cítí líp.
Ti, kdož lhostejně přihlížejí bídě, jsou ti nejbídnější.
