Vy čtete? Jako opravdové knihy? Takové ty papírové?
…tyhle otázky na mě s údivem v očích nedávno vypálila jedna farmářka na trzích na Jiřáku. Její překvapení mě celkem zaskočilo. To už je čtení knih vážně tak zastaralé jako kdybych se po Praze projížděla na koni?
Právě tenhle zážitek mě inspiroval k dnešnímu článku. Já čtení miluji. Mám moc ráda vůni starých knih z knihoven, tak i těch nových. Ráda obracím jednu stránku za druhou a hledám význam slov, která si předchozí čtenář podtrhal. Někdy objevím i tajné vzkazy či nesmyslné poznámky. Čtení je pro mě meditace, únik do jiného světa i nádherná cesta ke vzdělání. Čtení je nedílnou součástí mého života.
Co si tak vzpomínám, mezi mé první knižní hrdiny patřil jednoznačně doktor Lupa, kterému jsem pomáhala odhalovat zákeřné lupiče. Následně jsem přešla na dívčí romány plné koňských farem a holčičích válek. Když vám to tu narovinu přiznávám, začínám se trochu červenat, to né že ne…
Pak jsem na nějakou dobu číst přestala. Sice jsem se stále vymlouvala, že nemám čas, ale pravda byla trochu jinde. Čas na čtení máme všichni, jen musíme chtít. A právě tady byl zakopaný pes. Nechtělo se mi, měla jsem předsudky a všechny knihy jsem házela do jednoho pytle.
Čtení není nic pro mě
Nejednou jsem už slyšela staré známé: Čtení není nic pro mě. Jak tohle můžete vědět? To také nebudete jíst, když vám jedno jídlo nesedne? Knihy jsou tu pro všechny. Jsem si jistá, že každičký z vás si najde to své. Možná to nebude hned první svazek po kterém sáhnete, ale až se tak stane, knižní svět vás naplno pohltí. Možná to zajde i tak daleko jako u holek ze Světa literatury, co já vím.
Co se mě týče, už to bude skoro rok, co jsem si dala předsevzetí víc číst. Večerní zírání do telefonu jsem vyměnila za knížku a dnes už bez čtení pomalu ani neusnu. Knížku tahám všude s sebou a vůbec mi nevadí, když se se mnou zasekne tramvaj, ujede mi metro, nebo musím čekám ve frontě. Čtení dělá z těhle okamžiků, která bych jinak strávila nervózním podupáváním a koukáním na hodinky, další krásný střípky dne.
Zabiják jménem povinná četba
V souvislosti se čtením musím zmínit i tolik neoblíbenou povinnou četbu, která na školách zabíjí lásku ke čtení ve velkém. Už to samotné slovo povinná mi nahání hrůzu a vzbuzuje ve mně odpor. Nerada dělám věci, co mi nařizují ostatní. Nechci číst, protože mi to někdo přikázal. Chci číst pro radost.
Podobně negativní pocity v mnohých vyvolávají i knihovny, což je velká škoda. Já mám tahle místa moc ráda. Obzvlášť systém Městské knihovny v Praze považuji za dokonalý. Za směšný poplatek mám přístup ke všemu vědění světa, okouzlujícím románům i učebnicím, které potřebuji do školy. Knihy si můžu vypůjčit na jakékoliv pobočce chci a vrátit je můžu klidně jinam. Když mám chuť, zajdu na nějakou zajímavou přednášku, do kina nebo na autorské čtení. V klidném prostředí se naučím na zkoušku, napíšu vám článek nebo vyřídím maily. Knihovny jsou pro mě kanceláří i zábavou zároveň. Díky za ně!
Mají knihy budoucnost?
O tom, jestli knihy vymizí, či ne, bylo řečeno už mnoho. To samé platí pro časopisy, noviny i deníky a odpověď je stále ve hvězdách. Je mi jasné, že všemožné čtečky a ebooky jsou mnohem praktičtější než těžké svazky, ale ten pocit, když otevírám klasickou tištěnou knihu, mi nic nenahradí. A to očekávání, když listuji novým vydáním ELLE nebo Forbesu, mi za ty peníze opravdu stojí…
A pokud to máte stějně a potřebovali byste trochu té knižní inspirace, můžete se podívat na žebříček 100 nejlepších knih k přečtení, kde najdete kromě recenzí i spoustu tipů na to, jak si knihu vybrat.
Mějte se nádherně,
Veronika