Když jsem včera večer dělala rozhovor pro jeden magazín, mezi všem těmi stále se opakujícími otázkami, na které dokážu odpovědět snad už i ze spaní, přišla řeč na čtení. Respektive na to, zda někdy čtu knihy opakovaně. A samotnou mě překvapilo, jak rychle ze mě vypadlo, že ne. Nikdy. Není to ale proto, že bych nechtěla číst mezi řádky a ocenit tak skvělou práci autora. Není to ani proto, že by mě přečtené knihy nebavily. Důvod je zakořeněný hluboko ve mně. V mojí povaze. V touze vědět víc.
Všichni tak nějak podvědomě víme, že v dnešní uspěchané době pro většinu z nás čtení knih není prioritou. Já sama během dne na rozečtenou knihu ani nepomyslím a jediný čas, který věnuji čtení, je chvíle krátce před spaním. Sice tak čtu každý den, ale nebudu vám nic nalhávat, často odpadnu už po desáté stránce.
A právě tady je zakopaný pes. Tímhle tempem nezvládnu přečíst tři knihy za víkend. A když si představím, kolik skvělých knih je na světě a jak málo z nich dokážu za život přečíst, nevidím důvod, proč se k některé z nich vracet a ochuzovat se tak o možnost dozvědět se víc.
Jak už asi víte, jsem v tomhle směru tak trochu blázen. Chci mít neustále přehled. Chci vědět, co se děje ve světě i u nás. Chci rozumět tomu, jak funguje naše myšlení, jak se rozhodujeme i jaké trendy rezonují marketingovým, gastro nebo módním světem. Nejdu spát, dokud nemám přečtené všechny články na Bloglovin‘, a ráno nevyjdu z domu, dokud si nepřečtu denní radu na Jak být lepší. Když s kamarádkami sedíme na kafi a dojde řeč na něco, co ani jedna z nás nedokáže zodpovědět, nespekuluju. Místo toho hned vytahuju tu kouzelnou vševědoucí krabičku a ptám se Google na odpověď. Cestou na schůzky poslouchám podcasty o podnikání a seberozvoji a nikdy bych nešla do restaurace, kterou si předem neproklepnu. Zkrátka a dobře, vždycky chci získat tolik informací, kolik jen je v mých silách.
Jak jsem už ale za těch pár let, co jsem na světě, vypozorovala, naštěstí (pro vás) ne všichni jste takoví blázni jako jsem já. Mnoho lidí se spokojí s informacemi a možnostmi, které už má. Podle psychologa Barryho Schwartze a jeho studie Maximizing versus Satisficing: Happiness Is a Matter of Choice, která se zabývá procesem rozhodování, se tak populace dělí (velmi zjednodušeně) na dva tábory. První jsou takzvaní „satisficers“ – lidé ochotní spokojit se s první možností, která jim připadá dost dobrá. Satisficer hledá pouze do okamžiku, než najde možnost, která odpovídá obecným měřítkům dané věci. Přitom si uvědomuje, že nekonečné hromadění informací od určitého okamžiku už dále nepomáhá, ale znamená jen zbytečnou námahu. V kontrastu k nim pak stojí „maximizers“ (maximalisté), kteří se řídí zásadou všechno, nebo nic. Před nákupem si s puntičkářskou důkladností prostudují všechny reference o výrobku a pídí se po té nejlepší nabídce až k naprostému vyčerpání všech zúčastněných. A i přes vynaložené úsilí se nikdy nezbaví pochybnosti, že kdyby hledali ještě o chvíli déle, kdyby udělali víc, mohli by dopadnout líp.
Jak už jste asi pochopili, jsem ukázkový maximalista. A to nejen v oblasti rozhodování, ale v životě vůbec. Ať už jde o výběr knih, které budu číst, pracovních projektů, do kterých se pustím, nebo trávení volného času. Knihu buď dočtu, nebo ji nikdy neotevřu. Práci dělám na sto procent, nebo vůbec. A jakkoliv idylicky to může vypadat, řeknu vám narovinu, že občas je to dost vyčerpávající. Neumím nad něčím jen tak mávnout rukou a být spokojená s tím, co mám, když můžu udělat a získat víc…
No a pokud vás teď zajímá, jaký typ jste vy, zkuste si udělat tento test nebo si rovnou přečtěte knihu Jak jsem šel pro mléko a vrátil se s kolem, která se tímto tématem zabývá. A výsledek mi pak napište do komentářů, protože jsem na to opravdu zvědavá!
Veronika ♥