Kde začít… Mám prsa.
Půl roku poté, co jsem plánovala. A o deset let později, než jsem v pubertě naivně doufala.
Koncem listopadu jsem byla na augumentaci prsou, a jelikož jsem tak trochu tušila, že je to téma, které vás bude zajímat, po celou dobu jsem si dělala zápisky, do kterých vám dám konečně nahlédnout.
Květen 2023
V květnu dvacet tři se definitivně rozhoduju. Jdu do toho. Není na co čekat. Ideální čas nepřijde nikdy. Dělám si poctivou rešerši trhu, ptám se kamarádek, vás a po pár dnech volám do kliniky OB Care a domlouvám si konzultaci s plastickým chirurgem.
střih
Stojím v ordinaci a ukazuju chirurgovi svoje prsa (respektive místo, kde by prsa normálně měla být). Pak vytahuju mobil a promítám mu fotky dámských hrudníků, které se mi líbí. Přichází první vystřízlivění. Taková prsa prý nikdy mít nebudu. Můj kostnatý hrudník má velmi omezené možnosti a ničeho z toho, co jsem si vysnila, nelze docílit. Když se doktora ptám, zda má s augumentací podobného těla zkušenosti a nějaké výsledné fotky, které by mi mohl ukázat, ať mám teda představu, co je a není možné, po chvilce zamyšlení z něj vypadává, že by můj zákrok přirovnal k operaci po masektomii.
Díky za kompliment. Jsem tady správně :))
Pak se společně domlouváme na anatomických Mentorech o maximálním objemu 220 ml (víc mi prý do hrudníku nenarve, ani kdybych se na hlavu stavěla), zkouším si velmi asexuální podprsenku vyplněnou zmíněnými implantáty a poslouchám výklad o všech rizicích, která s sebou zvětšení prsou přináší.
střih
Jdu na první vyšetření. Rentgen a sono. „Nebojte se, že jsem to odflákla. Vy jenom máte tak malá prsa, že jsem to měla hned,“ zní z úst doktorky a já jen s úsměvem dodávám, že brzo tomu tak snad už nebude.
střih
Výsledky jsou v pořádku a já si pomalu začínám uvědomovat, že jdu na operaci. Na začátek června ruším všechny akce, projekty, co jdou odložit, odkládám a psychicky se připravuju na to, že budu nějakou dobu do slova a do písmene neschopná.
střih
Pár dní před zákrokem mířím na předoperační vyšetření. Měří mi tlak, berou krev… Za chvíli budu na sále. (!!!)
střih
Nebudu. Z krve mi zjistili hypoglykémii a bez zastávky na endokrinologii mě na operaci nepustí. Vyšetření do termínu nestíhám. Operace padá. Slzička teče.
střih
Nejdřívější termín na endokrinologii nacházím až koncem srpna a tuhnu, co mi vyjde. S představou hrudníku aspoň o trochu plnějšího než má patnáctiletý chlapec, se rozloučit nechci.
střih
Výsledkům z endokrinologie připomínajícím Vigenèrovu šifru sice nerozumím, ale hned je přeposílám na kliniku s žádostí o nový termín.
střih
Prošla jsem. Nový termín dostávám sedmadvacátého listopadu. O operaci radši už s nikým nemluvím, na nic se nepřipravuju… Něco se stane.
střih
Druhé předoperační vyšetření vychází dobře. Za pár dní do mě budou řezat. Připravuju na to klienty i sebe a domlouvám si pooperační azyl u našich.
střih
Den D. V půl osmé ráno, hladová a nevyspalá, přicházím na kliniku. Znovu si povídám s doktorem, domlouváme se na aplikaci pod sval a za doprovodu hysterického pláče slečny v čekárně, která odmítá na svůj zákrok nastoupit, odcházím ještě nervóznější na pokoj. Tam si sundavám kabát a uklidňuju se vzpomínkami na videa, která jsem sledovala na YouTube. Všechno bude dobrý. Empatické sestřičky mi vysvětlí, co bude následovat. Promluvím si s anesteziologem. Dostanu oblbováky na uklidnění. Cestu na sál ani nebudu vnímat…
střih
„No honem, honem, už na vás čekají!“ vyštěkne sestra sotva minutu poté, co jsem odložila tašku. Ve vteřině mám na sobě andílka, jednorázové kalhotky a kompresní punčochy a dobíhám postel, která už se rozjela na sál. Prášky na uklidnění i moje důstojnost v nedohlednu.
střih
S preventivně zavřenýma očima ležím na sále. Poslouchám sestřičky, co mi zavádí kanylu, a pořád čekám, kdy proběhne hovor s anesteziologem, který všechny internetové diskuze označovaly za extrémně důležitý. Když mi začíná docházet, že času na něj už není mnoho, out of nowhere tiše prohlašuju, že se kamarádím s nikotinem, a pak usínám…
střih
Probouzím se na dospávacím pokoji, kde si další pacient vyřizuje jeden pracovní hovor za druhým. Je to za mnou. Bolest necítím. Znovu usínám.
střih
Jedu k sobě na pokoj. Tam jsem (zřejmě díky úprku pacientky z rána) naštěstí sama. Cítím hlad, bolest na hrudi a neuvěřitelnou vděčnost, že mi po anestezii není špatně. Ve stavu, v jakém jsem, je pro mě nepředstavitelné vstát z postele, natož zvracet.
střih
Od půlnoci jsem nesměla nic pít ani jíst, což se v situaci, kdy vás ukrutně bolí jakýkoliv pohyb, který vyžaduje zapojení prsních svalů, celkem hodilo. Na záchod prý ale stejně musím. Asi čtvrt hodiny se za pomoci sestry pokouším vstát a v duchu si říkám, že je to dneska naposled. Zvládla jsem to. Cestou zpátky mám ale najednou před očima černo a… zničehonic ležím na posteli s nohama na hoře. Dnešní noc bude výživná.
střih
Prášky na bolest mi nezabírají a usnout nezvládám. Projíždím Instagram, který mi chválí úspěch Story s kapačkou (prý mám dělat víc takových), pouštím si podcasty a modlím se, ať už je konečně ráno.
střih
Se svítáním přichází pan doktor Kníže a to, co většina mých kamarádek označovala za vůbec nejhorší – vyndavání drénů. Zavírám oči, tisknu pěsti a… to bylo ono? Hrůza, které jsem se celou dobu děsila, byla oproti bolestem proběhlé noci nic. Uf. Doktor mi nasazuje kompresní podprsenku, předává propouštěcí zprávu a jsem volná. Na padesátý pokus vstávám z postele, oblékám se a máma mě odváží domů.
střih
Doma zobu v nemocnici zapovězený Ibalgin a pročítám instrukce, které jsem dostala: alespoň tři týdny spát výhradně na zádech, nezvedat ruce, nenosit nic, co má nad dvě kila, nesundavat podprsenku. Sprcha nejdřív za tři dny, první kontrola za víc než týden a do té doby klidový režim.
střih
Každým dnem je mi líp a líp. S prášky na bolest dokážu fungovat a odbavuju práci, která hoří. Na první procházku se vydávám dva dny po propuštění z nemocnice, jídlo objednávám, noci přežívám.
střih
Pátý den od operace mi máma pomáhá umýt hlavu a pak se přesouvám k sobě do bytu. Cítím, že už to sama dám.
střih
Začínám (velmi omezeně) zase žít. Několik dní trávím po kavárnách v okolí, kam se přes všudypřítomnou ledovku vleču šnečím tempem, do tramvaje si troufám až den devátý. Spadnout si dovolit nemůžu. A chytnout se horní tyče (s rozsahem paží podobným tomu, kterým disponuje Tyrannosaurus rex) nepřichází v úvahu. Ibáček zobu pořád. Noci stále nic moc. Záda bolí víc než prsa.
střih
Třetí týden už pomalu zapomínám, že je něco jinak než dřív. Prášky na bolest už neberu, poctivě mažu jizvy a snažím se probudit levé prso, které se i v chladných dnech odmítá probudit. Tajně doufám, že ho brzo přemluvím.
střih
Prso se probralo. Obě jsou v pozoru.
střih
Sedmý týden po operaci jdu na poslední kontrolu, na které dostávám povolení vyměnit klasickou kompresní podprsenku za její krajkovou variantu. Levé prso je pořád opožděné, ale doktor mě uklidňuje, že se to občas stává a že by se to mělo do půl roku srovnat. Všechno ostatní je v pořádku.
střih
Od operace uplynulo dvanáct týdnů, což znamená, že doba rekonvalescence je (vesměs) u konce. Stále mám viditelné jizvy a musím se šetřit, ale v běžném životě už mě nic neomezuje. Kupuju si svoje první šaty s výstřihem a děkuju si, že jsem se na operaci rozhodla jít. Stálo to za to.
střih
Je půlka března a já vám píšu tyhle řádky. Ne proto, že bych vás chtěla přemlouvat, abyste na augumentaci šly. Ale z toho důvodu, že vám: a) dlužím vysvětlení toho, co se se mnou koncem roku dělo, b) doufám, že některým z vás moje zkušenost pomůže.
Takže pokud o augumentaci taky uvažujete, mám pro vás na závěr ještě pár rad a poznatků:
- Se zvětšením prsou se přirozeně pojí spousta rizik. Zvažte je důkladně.
- Na zákrok byste měly jít jen a pouze z vlastního rozhodnutí. Ne proto, že to po vás chce přítel nebo okolí.
- Průběh operace je velmi individuální záležitost, stejně tak práh bolesti. Nicméně ano, bolí to. Celkem dlouho.
- Připravte se na to, že když začnete se svým okolím mluvit o tom, že chcete jít na zvětšení prsou, všichni vám to zaslepeni představou balónů větších než vaše hlava začnou rozmlouvat a říkat vám, že nejhezčí jsou malá přirozená prsa. Skutečnost, že na operaci jdete, abyste ta malá přirozená prsa měly, nepochopí.
- Informace o tom, že jste podstoupily augumentaci, je (zejmená v mužských kruzích) žhavé téma. Obzvlášť tehdy, pokud na klinice pracuje váš bývalý spolužák :))
Tak prsům zdar!
