VERONIKA

Konec léta v horském ráji

Je pondělí ráno. A když říkám ráno, myslím tím opravdové ráno. Sluníčko teprve ospale vykukuje mezi pražskými domky a hodinky na ruce mi ukazují něco před pátou hodinou. Co jsem si to, proboha, zase vymyslela.
O pár desítek minut později už stojím ve frontě ve Starbucks (dobře, jsem tam v tenhle vražedný čas úplně sama) a s kofeinovým šokem v ruce si to štráduju na autobusové nádraží, odkud mě má zelený FlixBus za úsměvných pětadvacet korun odvézt do Liberce. Trochu nervózně pokukuji po ostatních nástupištích a pročítám všechny negativní recenze (psát pozitivní se u nás asi moc nenosí), které se po zveřejnění téhle cenové akce objevily na Facebooku společnosti. Po pár minutách mám sice pocit, že autobus se nedostaví, ani kdyby padaly trakaře, ale opak je pravdou. Nastupuji mezi prvními, nacházím to nejlepší místo a vytahuji výtisk mé milované ELLE. Po půl roce jsme zase spolu. Jen my dvě a příslib týdne stráveného v ráji. Dovolená (pro duši) právě začíná.
Brzy nato už vystupuji v probouzejícím se městě a mířím do nově otevřené kavárny Jedno Kafe, která mi svým krásným a čistým interiérém naprosto učarovává. Několik dlouhých chvil tam jen tak sedím, usrkávám parádní filtrovanou kávu, píšu řádky posledního článku a užívám si ten nekonečný klid. 
Když hodiny odbíjí poledne, scházím se s Luckou, vzájemně si pózujeme před foťákem a vychutnáváme si (jak jinak než dokonalý) oběd v mé oblíbené Mikyně. Být v Liberci a nenavštívit tohle kouzelné místo je pro mě zkrátka nemožné. Asi láska.
Když čas uteče zase o kousíček dál, nasedám na další autobus a vydávám se vstříc malému horskému ráji. Ostrými zatáčkami svištíme mezi zalesněnými vrcholky až do malého Bedřichova, odkud mě (a můj kufr) čeká už jen závěrečný výstup k vytouženému cíli. 
Odhodlaně se tedy vydávám na strastiplnou cestu, ale neuběhne ani pět minut a už vedle mě stojí auto, které mi nabízí odvoz. Chvíli nervózně váhám, okamžitě si představuji krvechtivého úchyla, který mi odřeže všechny končetiny a rozhází je kdesi hluboko v horách, ale nakonec si dávám pomyslnou facku a nastupuji na místo spolujezdce. Následuje několikaminutový small talk a na samotném vrcholku se s úsměvem loučíme. Svůj první stop v životě jsem přežila. Lidé vážně nejsou tak zlí, jak nám média neustále tvrdí.
Nakonec scházím k pohádkové dřevěné chalupě, prozoruji několik nádherných koní pobíhajících po sluncem zalité louce, velblouda (který mě stejně jako každý rok nepřestává fascinovat) a konečně se setkávám s přáteli, kteří v tomhle ráji nocují už od začátku víkendu.
Následující dny se pak nesou ve znamení dlouhých procházek, mlsání slaďoučkých borůvek, výletů, sbírání hub (které teď rostou jako houby po… radši nic), večerním vysedávání, cvičení jógy, hraní her (letos vítězilo hlavně Česko a Ego) a nekonečných debat, které zpravidla nikdy nekončí před půlnocí.
I přes nedostatek spánku si ale nikdy nezapomenu nastavit budíka krátce před snídaní, abych mohla mít těch několik minut, kdy vyjdu před spící budovu a pozoruji ranní mlhu, jen sama pro sebe. Rána pro mě budou prostě vždycky nejkrásnější.
Užívám si tu opravdu každičký okamžik, vzpomínám na všechny ty roky, po které na Prezidentskou ve stejném složení jezdíme, a blogerský svět na chvíli odkládám stranou. Chci být zkrátka teď a tady, nevyřizovat za chůze maily, nefotit každé jídlo a neupravovat fotky na Instagram. A jakkoliv se mi to zdálo nereálné, svět se nezbořil. 
Netvrdím, že jsem nechala telefon a foťák hluboko v kufru (to byste mi až moc chyběli), ale i tak to pro mě byla taková malá dovolená. Mnohem víc jsem se soustředila na sebe samu, své přátele a všechnu tu krásu, která mě obklopovala…
A pokud Vás někdy kroky na Prezidentskou zavedou, radím Vám udělat to samé. Tu nádheru a nekonečný pocit klidu Vám čočka telefonu nikdy nezachytí. Za to Vám ručím.
Veronika ♥

 

 

Přejít k navigační liště