Je sedm třicet ráno. Venku je tma, mrzne a já popíjím kávu v kavárničce nedaleko mého bytu. Koukám skrz zamlžené okno a přemýšlím, jak dnešní téma pojmout. Pořád mu totiž tak úplně nerozumím. Nechápu, proč má někdo potřebu ponižovat a urážet druhé.
Jak už jste asi z názvu pochopili, dnes to hude o hejtech. O nenávisti. O jedu, který se v době internetu šíří až nebezpečně rychle. Každý se může schovat za nálepku anonymní a z pohodlí svého gauče ničit sny těm, kteří sebrali odvahu a šli s kůží na trh.
A nemluvím tu jen o zlých komentářích a zprávách na sociálních sítích, kterým dřív nebo později musí čelit každý influencer. Nenávistné poznámky a pomluvy mě provází celým životem. Ať už jde o školní léta, kdy byly urážky na mou postavu na denním pořádku, nebo neúměrnou kritiku knížky, blogu, všeho. A tak nějak tuším, že vy to budete mít stejně. Vždycky se najde někdo, kdo vás s chutí srazí na zem. Kdo si do vás kopne.
A já se vždycky musím ptát – proč? Proč to má někdo zapotřebí? Proč někdo věnuje svůj čas tomu, aby ponižoval a urážel druhé?
Častou odpovědí bývá, že hejtři jen závidí. Že to neměli doma lehké a že si svou křivdu kompenzují na vás. Jenže, s tím já tak úplně nesouhlasím. Co se týče závisti, dost pochybuji, že mi někdo záviděl dvě brady a tričko velikosti XL. A pokud jde o problémy v rodině, je mi toho člověka líto, ale rozhodně to pro mě není důvod, aby šířil zlost. A už vůbec ne omluva.
Snažím se řídit heslem, že bychom se ke druhým měli chovat tak, jak bychom chtěli, aby se chovali oni k nám, proto je pro mě tohle jednání jak z jiného světa. Nechápu ho.
Nicméně, ač nerada, už jsem se tak nějak smířila s tím, že takoví lidé mezi námi prostě jsou. A že jejich motivy asi nikdy nepochopím. To, že mě ale jejich slova pokaždé zabolí, je věc, se kterou se ještě musím naučit bojovat.
A jaká že je ta spásná rada, kterou pro vás dneska mám? Za prvé, pokud to jen trošku jde, vyhoďte ze svého života všechny, kdo vám nějaké trápení způsobují. Takoví lidé vám za váš čas opravdu nestojí. A za druhé, neberte si nic osobně, jedna z dohod, kterou ve své knize Čtyři dohody popisuje Don Miguel Ruiz;
Nikdo nedělá nic kvůli vám. Co druzí říkají a dělají je projevem jejich vlastní situace a snů. Když budete imunní proti názorům a činům druhých, nestanete se obětí zbytečného utrpení.
Což se sice lehko řekne, ale těžko dělá. A i když jsem se ještě nenaučila s kamennou tváří odrážet všechny negativní poznámky, kdykoliv si na tuhle dohodu vzpomenu, jen mi alespoň o kousíček líp. Snažím se přijmout fakt, že jsem se jen připletla do cesty někomu, kdo se potřeboval vybít. Že kdyby tam místo mě šel kdokoliv jiný, schytal by to stejně.
Abyste mě správně chápali, tímto článkem netvrdím, že máme být všichni pořád sluníčkoví a konstruktivní kritiku si nechat radši pro sebe, abychom se náhodou někoho nedotkli. To v žádném případě. Ale schovávat se za slovo konstruktivní a šířit zlost, je ubohost. Dobře míněná rada je fajn a může pomoct, ale slova, která mají za cíl jen ublížit, jsou pro mě asbolutní dno. Stejně tak jako lidé, kteří je vyslovují…
Jak vidíte hejty vy? Máte ve svém okolí někoho, kdo rád uráží a ponižuje druhé? A jak si takové chování vysvětlujete?
Veronika ♥
