Žiju ve světě, ve kterém mají všichni počítač, připojení k internetu a denně sjíždí feedy sociálních sítí. Kde si každý už dávno nechal píchnout tečku, hrdě to vystavil na Instagram a teď se pohorušuje nad všemi, kteří jeho nadšení z vakcíny nesdílí. Kde skoro všichni studují vysokou, do pětadvaceti se vdávají a vzápětí rodí první děti. Kde každý ví, co je to TikTok, birkinka nebo bitcoin. Ve světě, ve kterém umřela televize a zrodil se fenomén influencerů. Ve světě, kde nikdo nevolil Babiše a boj za práva LGBT všichni považují za dávno vyhraný.
Jenže tenhle svět, jakkoliv hezky se mi v něm žije, má jeden háček. Neexistuje. Je to ve skutečnosti jen bublinka, kterou tvoří lidé, které do ní pustím. Moje názory neformují fakta, ale pravdy, které souzní s pravdou mojí sociální bubliny.
Vím, že není příjemné si to přiznat, ale všichni v těhle bublinách žijeme. Všichni se obklopujeme lidmi, kteří sdílí naše názory, a ignorujeme ty, kteří naše pravdy zpochybňují. Upřednostňujeme a vyhledáváme jen takové informace, které potvrzují náš světonázor (k čemuž nám algoritmy vyhledávačů a sociálních sítí s vidinou vlastního zisku s radostí pomáhají), a eliminujeme nebo podceňujeme ty, které ho rozporují. Z evolučního hlediska podléháme těm samým kognitivním zkreslením jako stoupenci opačného názoru, a proto se nám nikdy nedaří najít společnou řeč. Každý jsme členem té či oné sociální bubliny, která sebe sama vnímá jako jedinou a nesmírně otevřenou nositelku Nejvyšší Pravdy. Což je, čistě z logiky věci, nemožné.
Sociální bublina popisuje jakousi imaginární bariéru mezi společnostmi, která zamezuje oboustranné výměně informací a vytváří tak dojem, že vlastní společnost reprezentuje celé společenské spektrum.
Informační bublina je označení pro výsledek tzv. personalizovaného vyhledávání, kdy algoritmy webových stránek filtrují informace s cílem zobrazit nám jen ty, které chceme vidět (tedy především ty, které korespondují s našimi názory) zatímco od ostatních nás izoluje. Tyto algoritmy vycházejí z vyhodnocení našeho předchozího chování na internetu.
Konfirmační zkreslení je lidská tendence hledat, interpretovat a pamatovat si informace, které potvrzují naše již existující přesvědčení.
Kmenové vidění společnosti popisuje jev, kdy se společnost dělí na my versus ti druzí, což vede ke konfliktům a meziskupinové rivalitě.
V Česku je nás necelých jedenáct milionů, a to, že naše hodnoty, názory a způsob života sdílí lidé kolem nás, neznamená, že je taková i realita. Pro představu, přístup k internetu nemá v roce 2021 celých 17 % (!) českých domácností, sociální sítě používá pouze kolem 56 % obyvatel starších 16 let, na Facebooku nás je přes pět milionů, na Instagramu jen něco přes dva a půl. Vysokoškolské vzdělání mělo v Česku roce 2011 jen 12,5 % lidí, průměrný věk uzavření prvního manželství se blíží třicítce, první děti v průměru rodíme po dosažení osmadvaceti a televize není mrtvá. Denně ji sleduje téměř 7 milionů Čechů.
Co tím chci říct? Že to, co se nám zdá jako samozřejmost nebo fakt, je dost možná na míle vzdálené od toho, jak je to ve skutečnosti. Že bychom si neměli utvářet názory na základě světa, respektive bublinky, ve které žijeme, ale nezpochybnitelných čísel. Že nikdy nenajdeme společnou řeč s lidmi opačného názoru, dokud obě strany nezačnou cíleně vystupovat ze svých sociálních a informačních bublin a nebudou zpochybňovat svou vlastní pravdu.
Není to zdaleka tak pohodlné, jako utvrzovat se ve vlastním světonázoru a plácat se po ramenou, o kolik jsme lepší než ti druzí. Ale pokud si nepřiznáme, že naše vidění světa je zkreslené, a nezačneme o něm pochybovat, propast se bude prohlubovat čím dál tím víc…
