A co ty vlastně děláš?

… už je to nějaký ten pátek, co tvoříte velkou část mého života. Prožíváte se mnou všechny radosti i pády a já si před nedávnem uvědomila, že jsem Vám o mém životě před blogem skoro nic neřekla. A tak nastal čas to napravit. Sepsala jsem Vám proto dnes pár řádků o mé krátké cestě životem, o nelehkém rozhodování a marné snaze zvládnout všechno najednou… welcome to my life;

Poslední dobou kolem sebe pozoruji dva typy lidí. Ty, co se neustále ženou za něčím novým, čelí nelehkým překážkám, občas se spálí, poučí a vytrvale běží dál, a ty, co zásadně nevyhledávají změny, pečlivě si chrání své teplé hnízdečko u rodičů a nejradši by tak zůstali do až konce věků.

Pokud mě už trochu znáte, je Vám jasné, že jsem nikdy ke skupině b nepatřila. Svou vůbec první opravdovou brigádu (hostesing a jiné přivýdělky nepočítám) jsem si z vlastní vůle našla v čerstvých sedmnácti letech v bistru The Farm a vydržela jsem tam přesně tři týdny. Kdo někdy práci v tomhle ďáblově doupěti okusil, jistě chápe, že moje první pracovní zkušenost byla opravdový křest ohněm.

V té době jsem tedy obeslala několik dalších pražských kaváren, vylíčila jsem jim své nadšení pro kávu a práci s lidmi a zanedlouho jsem dostala místo v malinkaté kavárničce Coffee Break & Cake jen pár minut od gymnázia, kde jsem tou dobou studovala.

Vždycky všem říkám, jak moc jsem za tuhle příležitost vděčná. I přes můj věk jsem měla sama na starost celou kavárnu – od přípravy kávy, práce s penězi až po večerní úklid – a během těch několika směn týdně jsem si vyslechla nespočet zajímavých příběhů, poznala mnoho inspirativních lidí a začala pronikat do tajů práce s výběrovou kávou. Bylo to takové moje malé království, kam se i teď moc ráda vracím.

Po nějaké době jsem ale pocítila potřebu změny a jakmile mi do nosu cvrnknul inzerát jedné z nejkrásnějších pražských kaváren, neváhala jsem ani minutu. Asi týden nato jsem šla (téměř bez špetky naděje) na první pohovor, pak na zkušební směnu a k mému překvapení i na mnoho dalších. Oficiálně jsem se tak stala členem úžasné skupiny lidí stojících za La Bohéme Café, čímž započala další nezapomenutelná etapa mého života.

Následující měsíce sice nebyly procházka růžovou zahradou – do půl druhé ve škole, od dvou do devíti v práci, několik dní v týdnu – ale i tak mi daly mnoho zkušeností, za které jsem ohromně vděčná. Poznala jsem tam báječné přátele, které vídám dodnes, naučila jsem se pracovat ve stresu, jednat s lidmi, ocenit práci všech, kdo pracují v gastru, a má vášeň pro kávu byla čím dál tím silnější.

Další zlom přišel v červenci následujícího roku, kdy jsem dostala nabídku vyměnit roli baristky za správu sociálních sítí. Nemohla jsem být tehdy šťastnější. Taková příležitost se v necelých osmnácti letech prostě neodmítá. 

Prací jsem pak doslova žila. Radovala jsem se z každého úspěchu, přicházela jsem s novými nápady a nadšeně sledovala pozitivní ohlasy všech skvělých zákazníků i zaměstnavatelů. Měla jsem konečně pocit, že jsem našla místo, kam patřím. Škola pro mě od té doby už nebyla prioritou, ale nutností, kterou musím nějak zvládnout, abych mohla následovat své sny.

Tou dobou jsem navíc kromě práce, studia a psaní pro jeden internetový portál již začínala se svým malým, tehdy ještě tajným, projektem Stylish Coffee a jak asi tušíte, bylo toho na mě najednou nějak moc.

Kombinace toho všeho mě stresovala, neměla jsem žádný čas na sebe, rodinu ani své přátele a pochopila jsem, že takhle to dál prostě nepůjde. Musela jsem tedy čelit těžkému rozhodování, zda změnit školu a zůstat ve skvělé práci, nebo (dočasně?) La Bohéme Café opustit, dostudovat gymnázium a věřit, že ty naivní řádky, které se pravidelně objevovaly na blogu, budou někoho zajímat. 

A i když mě to stálo opravdu hodně sebezapření, dala jsem na rady starších a v práci jsem skončila. Nově nabytý čas i energii jsem věnovala blogu, založila si živnosťák, dostudovala školu a teď můžu s klidným srdcem říct, že jsem za to rozhodnutí moc ráda. 

Měla jsem (a pořád mám) to obrovské štěstí, že jsem neměla co ztratit. Když pominu čas a sílu, které jsem do vybudování Stylish Coffee vložila, vše ostatní je už zanedbatelné. Nemusela jsem se starat, že nemám z čeho zaplatit nájem nebo uvařit večeři. Mohla jsem se svému snu, svému malému projektu, věnovat naplno.

A tak se píše letošní léto, polovina července dva tisíce sedmnáct, a mně osud přihrává do cesty další skvělou příležitost. Dostávám nabídku stát se členkou Elite Bloggers,  nechávám si nějaký čas na rozmyšlenou a za týden s úsměvem na tváři podepisuji smlouvu, která přede mnou otevírá nespočet nových dveří. A já jsem sama zvědavá, zda nakonec vyberu ty správné…

Občas si však říkám, jaké by to bylo, kdybych se tehdy rozhodla jinak. Kdybych Stylish Coffee nikdy nezaložila. Kolik volného času bych měla, kdybych jen studovala? Kdybych neměla potřebu vyplňovat každičkou volnou minutu svého života?

Jenže to já prostě neumím. Nedokážu jen tak sedět a nic nedělat. A vlastně po tom ani netoužím. Všichni jsme jiní, každého dělá šťastným něco jiného a přesně tak to má být. 

Veronika ♥