Narodili jsme se do světa neomezených možností, bojujeme za rovnoprávnost a záchranu planety, život bez internetu je pro nás jen mlhavou vzpomínkou z děství a častěji než na kokainu jsme závislí na sociálních sítích. Jsme generace Z, zatracovaná i ztracená zároveň.
V sobotu jsem oslavila své třiadvacáté narozeniny. Narodila jsem se roku 1997, což mě předurčuje nosit nálepku dítěte generace Z, a už od základní školy odevšad slýchám, jak jednoduchý život, plný možností a příležitostí, mám. Nezažila jsem válku ani komunismus, můžu studovat i cestovat na druhý konec světa. Můžu dělat cokoliv. S kýmkoliv. Kdekoliv.
Jak je tedy možné, že spoustu z nás trápí úzkosti, deprese, sebepoškozování nebo nízké sebevědomí? Nemáme si přece na co stěžovat. Máme neomezené možnosti a můžeme si plnit sny, které byly našim rodičům odepřeny. Jeď tam, studuj tohle, získej tu dobře placenou práci… Važ si toho, že můžeš.
Jenže jsou tohle i naše sny? Zamysleli jste se někdy nad tím, že nekonečné možnosti nemusí být vždycky taková výhoda, jak se možná na první pohled zdá? Že nás nároky, které na nás v dobrém klade rodina, můžou ubíjet?
Dnes bych vám chtěla představit jeden zajímavý projekt, který možná některým z vás pomůže pochopit, co se nám, dětem nového tisíciletí, honí hlavou. Agentura Behavio (specializující se na moje oblíbené podvědomí) pro Aktuálně zpracovala exkluzivní průzkum, jenž ukazuje, jak mladí Češi přemýšlejí o ekologii, politice, budoucnosti i každodenním životě, a věřte mi, že tahle obsáhlá sonda do našich hlav fakt stojí za přečtení.
Rozklikněte si projekt Ztracená generace Z, pročtěte si šest příběhů, které ukazují, čím vším si mladí lidé mohou procházet, a nevynechejte ani závěrečný průzkum ukazující, jak nahlížíme na různé oblasti života. Hezké čtení.
Veronika ♥